Smlouva o NATO je pružná. Členy nezavazuje k pomoci napadenému státu, připomínají experti

Podle serveru DefenseOne je v praxi možné, aby „USA a další západní země zůstaly mimo konflikt, který se týká země NATO, aniž by musely porušit své alianční závazky“. Smlouva o NATO totiž neurčuje definici toho, co je „ozbrojený útok proti jednomu členu“. „Jako politologové, kteří studují roli mezinárodních organizací, jako je NATO, se domníváme, že je důležité pochopit, že ve skutečnosti jsou alianční dohody pružnější, než si lidé myslí,“ píše server.

Jako příklad slouží žádost o schůzku a aktivaci článku 5 ze strany Turecka v únoru 2020 v reakci na ruské a syrské útoky na jeho území během syrské občanské války, při nichž zahynulo 33 tureckých vojáků. Spojenci se ale shodli, že Ankaře nepomůžou, protože „míra násilí vůči Turecku nebyla dostatečná na to, aby se jednalo o ozbrojený útok“.

Každá členská země NATO má právo se rozhodnout, co bude při aktivaci článku 5 dělat. Neexistuje totiž žádný centrální orgán, který by jim nařídil přesný postup.

V tomto ohledu lze ukázat na jediný případ aktivace článku 5: útoky na Světové obchodní centrum v New Yorku a Pentagon z 11. září 2001. Celkem třináct zemí NATO vyslalo stíhací letouny nad oblohu Spojených států, aby pomáhaly hlídat a chránit před případným opakovaným útokem. Většina spojenců z NATO se rozhodla neposílat do Afghánistánu své vojáky. „Tato nečinnost některých spojenců NATO nebyla považována za porušení smlouvy a nevyvolala velkou diskuzi – a země, které se rozhodly nezapojit do boje, nebyly sankciovány ani vyloučeny z aliance,“ popisuje DefenseOne.

Ohled se musí brát také na geografickou polohu konfliktu. Po argentinském útoku na britské Falklandy v jižním Atlantiku roku 1982 se NATO nezapojilo z jednoduchého důvodu – aliance je Severoatlantická, takže působí na sever od rovníku, respektive obratníku Raka.

Výzkumníci v této souvislosti podnikli rozsáhlý výzkum mezi 5000 dospělými Američany. Modelová situace byla taková, že spojenec USA byl napaden mocným sousedem. Někteří respondenti dostali prostou otázku, zdali by americká armáda měla zasáhnout na pomoc. Další pak dostali upravenou totožnou otázku s tím, že Američané nemají povinnost své vojáky vysílat. „Zatímco respondenti z obou skupin byli obecně nakloněni tomu, aby přišli na obranu spojence, jejich ochota tak učinit byla výrazně nižší, když jim bylo řečeno, že alianční smlouva nutně nevyžaduje, aby USA vyslaly vojáky,“ uvádějí výzkumníci.

Výzkumníci z DefenseOne přišli s jasným závěrem. „Když tedy dojde na debaty o politice Spojených států vůči jejich aliančním partnerům – a o tom, zda by měly přijmout nové členy, jako je Ukrajina – je důležité, aby obě strany ocenily, že alianční závazky nejsou tak závazné, ať už z právního nebo politického hlediska, jak se traduje,“ vysvětlili.