Trump není ani zdaleka první. Americké touhy po Kanadě jsou starší než Spojené státy

Z Trumpových slov ale čiší víc než jen pouhý geopolitický sarkasmus. Historie ukazuje, že tyto myšlenky nejsou nové a že otázka amerického expanzionismu není jen o konkrétních územích, ale také o tom, jakým způsobem definovat velikost Ameriky. Tato debata, která ve své době rozdělila 19. století, znovu ožívá v současném politickém diskurzu, uvedl server Politico.

Americké touhy po Kanadě sahají až do období před samotným vznikem Spojených států. Během americké revoluce doufali vůdci jako George Washington a Benjamin Franklin, že se provincie jako Quebec či Nové Skotsko připojí k boji proti Británii. Tyto naděje však ztroskotaly, a to především kvůli loajalitě místního obyvatelstva vůči britské koruně. Ani invaze do Quebecu v roce 1775 nepřinesla úspěch, naopak utrpěla fiasko kvůli tvrdým podmínkám a nedostatku podpory místních obyvatel.

Později, během války v roce 1812, zůstávaly ambice na anexi Kanady aktuální. Politici jako Henry Clay či Thomas Jefferson věřili, že Kanada padne pod americkou nadvládu snadno. Tyto plány však nakonec neuspěly, čímž se upevnila kanadská identita a loajalita k Británii.

V 19. století nebyly plány na připojení Kanady k USA ničím výjimečným. John Quincy Adams, významný státník a pozdější prezident, otevřeně snil o dominanci Spojených států na celém severoamerickém kontinentu. Jeho ideál „jednoho národa mluvícího jedním jazykem“ zahrnoval jak Kanadu, tak Mexiko. Tyto sny však ustoupily jiným prioritám, jako byla expanze na západ v rámci Manifest Destiny, která zahrnovala osídlování oblastí mezi Atlantikem a Pacifikem.

Debata o expanzi Kanady v 19. století odrážela hlubší politický konflikt mezi dvěma ideologickými směry. Demokratická strana, vedená postavami jako Andrew Jackson, upřednostňovala expanzi přes prostor – tedy získávání nových území. Naopak whigové, jejichž ikonami byli Henry Clay a Abraham Lincoln, prosazovali expanzi „v čase“ – investice do infrastruktury, vzdělání a průmyslu.

Demokraté věřili, že nové země zajistí hospodářskou stabilitu a politickou nezávislost bílého obyvatelstva. Manifest Destiny sloužil jako ideologický rámec pro anexi Texasu, válku s Mexikem či osídlování západu. Whigové naopak vnímali růst prostřednictvím vnitřních investic, jako byly železnice, mosty a továrny, čímž chtěli sjednotit již existující území a posílit ekonomickou soběstačnost.

Tyto dvě odlišné vize americké velikosti mají svůj odraz i v současném politickém rozdělení. Demokratická strana, podobně jako kdysi whigové, klade důraz na budování infrastruktury, zelenou energii či vzdělávací systém. Naopak republikáni, inspirovaní expanzivními ideály Jacksonovy éry, vidí velikost země spíše v rozsahu jejího území.

Trumpovy výroky o anexi Kanady či koupi Grónska symbolizují jeho náhled na geopolitiku jako na hru s mapou. Tento přístup odráží jeho minulost realitního developera a jeho důraz na teritorium jako měřítko moci. V tomto kontextu se otázka americké budoucnosti znovu zjednodušuje na zásadní volbu: má národní velikost spočívat v investicích do stávajícího území, nebo v expanzi do nových regionů?

Dnešní volič čelí podobné otázce, jakou řešili Američané před občanskou válkou. Je budoucnost Ameriky založena na posilování infrastruktury, vzdělání a technologií, nebo na teritoriální expanzi? Kanadská odpověď na Trumpovy výroky je jasná – „ne“. Ale debata o tom, co činí Ameriku velkou, bude nadále formovat politický diskurz, stejně jako tomu bylo před dvěma staletími.