ANALÝZA | Ukrajinci u Kursku ustupují pod ruským tlakem. Ztráta strategické výhody může mít fatální dopad na diplomatická jednání

Ukrajinští vojáci se postupně stahují z frontových linií v Kurské oblasti na ruském území, přičemž situace podle zpráv přímo z bojiště připomíná chaos a paniku. Frontová linie se hroutí a ústup probíhá ve spěchu. „Ukrajinští vojáci se snaží odejít – kolony vojáků a techniky. Některé z nich ruské drony spálily na silnici. Ve dne není možné se pohnout,“ vylíčil situaci voják vystupující pod jménem Volodymyr. O tomto vývoji informovaly také EuroZprávy.cz.

Situace byla pro Rusy mimořádně vážná

Kurská oblast se od srpnového vpádu ukrajinských vojsk stala klíčovým bodem koncentrace ruských sil. Situace si vyžádala přesuny jednotek – někteří ruští vojáci byli staženi z bojiště na východní Ukrajině, aby pomáhali bránit samotné ruské území. Ukrajinské síly během svého postupu ovládly stovky kilometrů čtverečních a dlouho se zdálo, že Rusové nejsou schopni jejich nápor účinně zastavit. Pod jejich kontrolu se dostalo i strategicky významné město Sudža, kudy prochází klíčový plynovod nezbytný pro ruské dodávky směrem na západ.

Rusové si byli vědomi strategického významu bojů, avšak více než šest měsíců nedokázali Ukrajince z ruského území vytlačit. Nyní se však situace obrací – ukrajinské síly pod tlakem ruského postupu ustupují. Objevují se dokonce zprávy, že ruští vojáci překročili hranice Sumské oblasti, odkud byli vytlačeni během podzimní ofenzivy v roce 2022.

Vraťme se však k původnímu ukrajinskému postupu. Rusové se jej snažili zastavit všemi dostupnými prostředky, avšak k udržení obrany museli nasadit i značné množství zahraničních vojáků. Největší mediální pozornost vzbudilo nasazení severokorejských jednotek, vyslaných na základě dohody s diktátorem Kim Čong-unem. Do Kurské oblasti dorazilo 11 až 12 tisíc severokorejských vojáků, z nichž stovky až tisíce byly „ztraceny v boji“ – tedy vážně zraněny, zabity nebo evidovány jako pohřešované.

Karty se obrací

V průběhu března začaly přibývat zprávy o tom, že Ukrajincům se v Kurské oblasti již nedaří udržet své pozice. Mluvčí Kremlu Dmitrij Peskov uvedl, že operace zaměřená na vytlačení ukrajinských sil se nachází v „závěrečné fázi“. Symbolickým důkazem vývoje situace byla i osobní přítomnost ruského prezidenta Vladimira Putina nedaleko frontové linie – poprvé od začátku takzvané „speciální vojenské operace“.

V zelené vojenské uniformě vydal rozkaz k vytlačení ukrajinských jednotek z ruského území. „Počítám s tím, že všechny bojové úkoly budou splněny a území Kurské oblasti bude brzy zcela očištěno od nepřítele,“ prohlásil Putin. Jen den po jeho návštěvě padlo do ruských rukou město Sudža, které Ukrajina kontrolovala od loňského léta.

Ještě v srpnu přicházely zprávy o bleskovém ukrajinském postupu, kterému nedokázala ruská armáda vzdorovat ani s podporou elitních čečenských jednotek Achmat. Ukrajinský nástup na město Sudža, vztyčení vlajky a následné zřízení vojenských úřadů proběhlo během několika dní – a stejnou rychlostí se objevily informace o jeho opětovném dobytí ruskými silami.

Výhoda pro vyjednávání mizí

Ukrajinské vedení v čele s prezidentem Volodymyrem Zelenským zřejmě počítalo s tím, že stovky kilometrů Kurské oblasti získané během srpnového bleskového vpádu posílí jeho vyjednávací pozici. Ruské obyvatelstvo v oblasti vykazovalo značnou nespokojenost – někteří museli uprchnout do vnitrozemí, jiní zůstali na území okupovaném Ukrajinci. Pro Putinův režim to představovalo nebezpečnou situaci. Pokud by chtěl Sudžu a její okolí získat zpět diplomatickou cestou, musel by být ochoten ustoupit ze svých požadavků v mírových jednáních – což by mohlo oslabit jeho pozici na domácí i mezinárodní scéně.

S postupujícím ruským tlakem se tato strategická výhoda Ukrajinců postupně vytrácí a brzy jim nezbude než kalkulovat se ztraceným územím. Putin si nárokuje čtyři anektované oblasti – Záporožskou, Chersonskou, Doněckou a Luhanskou, přičemž plně pod kontrolou ruské armády zůstává pouze ta poslední. Do hry však vstupuje další faktor: tlak z Bílého domu pod vedením Donalda Trumpa. Ten by mohl donutit Kyjev přijmout nechtěný „kompromis“, jen aby zachoval alespoň zdání míru v konfliktu, který trvá už dvanáctým rokem.

Kreml nadále požaduje demilitarizaci Ukrajiny, což je pro Zelenského a jeho vládu zcela nepřijatelné. Přesto se opět dostává do hry klíčový faktor – tlak z Bílého domu. Washington může, ale nemusí podpořit Moskvu v jejích požadavcích. Pokud by však Ukrajina souhlasila s demilitarizací, automaticky by se stala snadným terčem další ruské agrese. Tentokrát by však nemohla klást organizovaný odpor a byla by odkázána především na guerillovou, tedy partyzánskou formu boje.

Dalším z ruských požadavků je takzvaná „denacifikace“. Tento termín však naráží na zásadní problém – pokud chce Putin „očistit“ ukrajinské území od nacismu, nejprve by musel tyto údajné „nacisty“ najít. To se jeví jako složitý úkol, jelikož skutečný národní socialismus se na Ukrajině vyskytuje jen minimálně a rozhodně nehraje roli ve státní politice.

Ruské i ukrajinské loutkové úřady by tak musely aktivně pátrat po jednotlivcích či menších skupinách podobně, jako se to děje v jiných represivních režimech. Jenže ruský boj proti domnělému ukrajinskému „nacismu“ by s vysokou pravděpodobností probíhal za použití metod v rozporu s lidskými právy.

Do hledáčku represí by se dostali nejen skuteční extremisté, ale i běžní občané projevující ukrajinský nacionalismus – tedy lásku a náklonnost k vlastnímu národu. Trestání takových projevů by nejen prohloubilo odpor vůči ruské okupaci, ale mohlo by vést i k rozšíření guerillového boje, čímž by se konflikt stal ještě krvavějším a vlekl se dál bez jasného konce.

Proč rozlišovat nacismus a nacionalismus?

Nacismus a nacionalismus jsou často zaměňovány nebo nesprávně spojovány, přesto mezi nimi existují zásadní rozdíly. Nacionalismus je ideologie, která klade důraz na lásku k vlastnímu národu, jeho kulturu, historii a identitu. Jeho cílem je obvykle posílení státní suverenity, obrana národních zájmů a zachování národní identity. Nacionalismus se může projevovat různými způsoby – od vlastenectví až po politické úsilí o nezávislost nebo obranu země před vnějším nebezpečím – tak, jako to v posledních letech dělají Ukrajinci.

Naproti tomu nacismus (národní socialismus) je radikální a agresivní ideologie, která nacionalismus překrucuje do podoby extrémního šovinismu, rasové nadřazenosti a expanzionismu. Jeho klíčovým rysem je nejen zdůrazňování vlastního národa, ale také systematické potlačování jiných národů, etnických skupin nebo ideologických odpůrců. Nacismus neprosazuje jen národní hrdost, ale i násilné vymezování se vůči jiným rasám či kulturám, což v historii vedlo k totalitním režimům a genocidám.

V krizových dobách, jako je válka, hraje nacionalismus zásadní roli ve sjednocování společnosti. Pomáhá vytvářet pocit sounáležitosti, podporuje solidaritu mezi občany a posiluje morálku při obraně vlasti. Když je země napadena, nacionalismus motivuje lidi k odporu, sebeobětování a kolektivnímu úsilí o přežití a svobodu.

Například během druhé světové války se nacionalismus projevil jako pozitivní síla v mnoha zemích, které čelily okupaci. V Británii pomohl Winston Churchill sjednotit národ proti nacistickému Německu, ve Francii posílil odboj a v Sovětském svazu sehrál klíčovou roli v tzv. Velké vlastenecké válce. Lidé bojovali ne proto, že nenáviděli jiné národy, ale protože milovali svůj domov a chtěli ho chránit.

Nacionalismus se může stát problémem, pokud přeroste v agresivní nacionalismus, jak uvádí například server Council on Foreign Relations, tedy v ideologii, která staví vlastní národ nad ostatní a vede k diskriminaci či nenávisti vůči jiným etnickým skupinám nebo státům. Historie ukazuje, že nacionalismus byl často využíván k ospravedlnění válek, útlaku menšin nebo autoritářských režimů.