Masopust je na pořadu dne. Prastará tradice úspěšně přetrvala dodnes

Masopust, to je doba mezi vánočními svátky a předvelikonočním půstem. V užším slova smyslu se jedná o třídenní veselí před Popeleční středou, tedy masopustní neděli, pondělí a úterý. Těmto dnům se také říká ostatky, fašank nebo třeba voračky. Masopustní oslavy mají svůj základ v prastarých pohanských rituálech spojených s koncem zimy a příchodem jara, kdy byla vyzdvihována plodnost přírody i člověka. 
 
Jak již název napovídá, masopust se oslavoval před půstem, a to před čtyřicet dní dlouhou předvelikonoční postní dobou. Není tedy divu, že před časem přísného odříkání si lidé dopřávali dobrého jídla a pití. Na tzv. tučný čtvrtek, kterému se v některých krajích říkalo také tučňák, se pořádaly zabijačky s bohatou hostinou. Té se zpravidla účastnila celá ves. V tento den se měl každý vydatně najíst a napít, aby měl sílu na celý rok. Podávané pokrmy bývaly velice tučné. Jedly se smažené koblihy a vdolky ozdobené marmeládou a tvarohem, samozřejmostí byly také zabijačkové pochoutky, tedy jelítka, jitrnice, klobásy nebo škvarky. V neděli a pondělí se chodilo do hospod k muzice. Někde se tančilo i na návsích, a to klidně až do rozednění. 
 
Masopustní úterý se neslo ve znamení maškarních průvodů. Masky chodily od stavení ke stavení, kde tančily, zpívaly a hodovaly. Bývalo zvykem maškary obdarovávat něčím dobrým na zub, hltem pálenky nebo i drobným finančním příspěvkem, který se mnohdy následně využíval na dobročinné účely. Masopustní radovánky ukončovala půlnoc, kdy se pohřbívala basa, klisna nebo medvěd – to podle regionálních zvyklostí. Po půlnoci nastal první postní den, Popeleční středa, kdy již platil zákaz hodování a tancování. Pokud by toto nepsané pravidlo někdo porušil, dle lidové víry by si ho odnesl čert. 
 
Jaké byly typické masopustní masky, to záleželo na krajových zvyklostech. Snad v žádném průvodu však nechyběl medvěd, kterého vedl na řetězu medvědář. Někde se člověk oblékal do skutečné medvědí kožešiny, častěji si na sebe ovšem brával suchou hrachovinu. Ta se pak využívala k nejrůznějším lidovým magickým praktikám s cílem zajistit především dobrou úrodu a užitek z domácích zvířat. Tento zvyk ostatně zaznamenala Božena Němcová ve své Babičce: „Poslední den masopustu přišly ještě s velikým povykem maškary, v čele sám Masopust; byl celý ověšen hrachovinou jako medvěd. V každém stavení utrhly z něho hospodyně kousek a schovaly. Ten kousek hrachoviny dávaly husám do hnízd, když je nasazovaly, aby prý dobře seděly.“ 
 
Dále se v průvodu objevovala postava Žida, kominíka, báby s nůší nebo jezdce na koni. Židé bývali ozdobeni barevnými pentlemi, umělými květinami, kožešinami i ptačími pery. Jejich typický doplněk představovala tzv. ježovice, zvláštní hůl potažená ježčí kůží. Jednalo se o falický symbol upozorňující na plodnost. Kominík s sebou v průvodu v některých krajích kromě štětky na čištění komínů nosil žebřík, který využíval při hraných scénkách, kdy pomocí něj třeba lezl ostatním na záda. Kolemjdoucí trápil také tím, že jim barvil obličej sazemi. Bába s nůší, to byla postava muže v koši na záda bez dna, ke kterému se vpředu připevnila loutka stařeny. Podobným způsobem se vyráběla maska jezdce na koni – také kůň byl hadrovou atrapou. 
 
Kromě těchto maškar se do masopustního průvodu zapojovali také slamění muži s vysokými špičatými barevnými klobouky, masky Turků nebo ženich s nevěstou. Za nevěstu však chodíval muž v přestrojení, v dřívějších dobách bylo totiž nepřípustné, aby se masopustního průvodu zúčastnily ženy.