Počasí jinak: Lucie noci upije, ale dne nepřidá. Je pranostika vázaná na 13. prosinec pravdivá?

Není divu, že se období od svátku svaté Lucie až do Tří králů označovalo jako černá zima, během které se odpočívalo, po setmění vyprávěly příběhy a vzpomínalo na doby dávno minulé. Potvrzují to rčení „Když jsou noci nejdelší, jsou si lidé nejbližší.“ nebo „Práce dlouhé večery krátí a řeč sladí.“ 

Stejné období však bylo také důvodem k radosti a oslavám. První zmínky o Vánocích pocházejí již ze čtvrtého století našeho letopočtu, avšak Římané dávno předtím slavili Saturnálie – svátek původně zasvěcený etruskému otci bohů, Saturnovi, a Řekové již před několika tisíciletími vzpomínali na boha Hélia. Naši slovanští předci si zase mysleli, že v den zimního slunovratu Slunce umírá, takže se pozemský svět nakrátko ocitá bez ochrany před upíry, vlkodlaky i dušemi zemřelých. Proto se nechodilo spát, ale celou noc se bdělo u bezpečného ohně.

Ano, svatá Lucie souvisí se zimním slunovratem víc, než by nás mohlo napadnout. Naznačuje to pranostika „Svatá Lucie ukazuje svou moc, neb nám dává nejdelší noc.“ Na první pohled nesmysl, vždyť nejkratší den máme o slunovratu, tedy 21. a 22. prosince (letos v obou případech potrvá přesně 15 hodin 48 minut a 11 sekund). Jenže ještě před půltisíciletím to pravda byla. Změnu způsobil přechod na tzv. gregoriánský kalendář v roce 1582, kdy se v počítání času přeskočilo deset dní a o deset dní se posunulo i datum slunovratu.

„Lucie noci upije, ale dne nepřidá“ je však stále platné. Jak je to možné? Co se vlastně děje?

Od letního slunovratu až do počátku prosince je vše v pořádku: Slunce ráno vychází stále později a večer také stále dříve zapadá. Den se tedy zkracuje, přesněji řečeno jeho světlá část. Přibližně kolem 13. prosince ale dojde ke změně: Slunce pokračuje v zaběhlém trendu a vychází čím dál tím později (tak se bude dít až do začátku ledna), současně s tím ovšem začíná o něco později i zapadat! Přesto se ale bude světlý den ještě pár dní – až do slunovratu – zkracovat. Jinými slovy, noc přichází o něco později (Lucie ji upije), ale současně se o něco později rozednívá. Takže co se týče délky dne, toho Lucie nepřidá.

Vysvětlení není jednoduché. Naše planeta se kolem své osy otočí pravidelně jednou za 23 hodin 56 minut a 4 sekundy. Za tu dobu se ale Země na dráze kolem Slunce posune o zhruba 2 a půl milionu kilometrů, takže opětovné „přiklonění“ ke Slunci trvá a pár minut déle. Háček je v tom, že se Země kolem Slunce pohybuje proměnnou rychlostí, právě v prosinci nejrychleji, takže přiklonění trvá o něco kratší dobu. V kombinaci se skloněnou zemskou osou (díky ní se střídají roční období a mění délky dne a noci) tak dochází k tomu, že Lucie noci upije, ale dne nepřidá.

Z výše uvedeného je také zřejmé, že pranostika musela vzniknout až po reformě kalendáře v 16. století. Objevují se přitom názory, že je dokonce stará nanejvýš sto let, jelikož je k jejímu „odhalení“ třeba umět přesně měřit čas.

Ještě k samotné postavě svaté Lucie. I když mají mnohé rituály spojené s tímto obdobím tisíciletou historii, příběh o ni samotné pochází ze čtvrtého století. Nejstarší písemná zmínka o Luckách v našich krajích je pak zřejmě ještě mladší – od Jakuba Jana Ryby z roku 1804, který popisuje trestání „dětí hltavých“. Děvčata, označovaná jako „lucky“, tehdy chodívala v bílých šatech s obličejem pomazaným sádlem posypaným moukou a šeptala „Jdu, jdu, noci upiju…“ Strašily tak děti: pokud se nebudou během adventu postit, rozpářou jim bříška a naplní je kroupami. Někdy s sebou také nosily kromě dřevěných nožů i proutek, kterým z dětí vyháněly všechno zlé a měly jim přinést zdraví a štěstí.

Svatá Lucie je patronka švadlen, krejčích, kočích i dalších řemesel. Na její svátek se podle zvyku nesmělo příst ani drát peří. Kde se tak stalo a Lucky to zjistily, hospodyni vzaly kužel s namotanou přízí a také všechno peří rozfoukaly po světnici.