Kandidáti na Hrad slibují hory-doly! Ve skutečnosti ale zmůžou málo

Ať už na Hradě usedne Miloš Zeman (SPOZ), nebo Karel Schwarzenberg (TOP 09), musí počítat s tím, že stane v čele parlamentní demokracie, kde faktická moc spočívá v rukou vlády a zákonodárného sboru. V rámci předvolební kampaně se všech devět kandidátů, kteří vstupovali do prvního kola prezidentské volby, předhánělo ve slibech, co všechno pro zemi udělají. Mnohdy se však zavazovali k věcem, jaké by mohli naplňovat leda v pozici premiéra. Jaké jsou tedy reálné ústavní pravomoci české hlavy státu? Slibují Zeman a Schwarzenberg něco, co nebudou moci splnit?

Nejproblematičtější oblast představují zákony. Zeman například hovořil o tom, že by se zasazoval o nižší sazbu DPH u základních potravin a léků nebo o prosazení zákona o prokázání původu majetku. Schwarzenberg chce zase bojovat za zavedení školného na vysokých školách. Realita je ovšem taková, že prezident nemá zákonodárnou iniciativu, tedy nemůže sněmovně předložit návrh zákona. Může na vládě, mezi poslanci nebo senátory lobovat za to, aby se někdo z politiků stal jeho prostředníkem, ale legálními cestami je nemá jak přinutit.

Oba také opakovaně prohlašovali, že chtějí zavést změnu volebního systému. "Rozhodně bych se zasazoval o to, aby měli voliči možnost volit osobnosti z různých kandidátek tak, jak je to už nyní možné například v krajských volbách," míní Zeman. "Chtěl bych, aby se do sněmovny volilo většinově a do Senátu proporčně. Tedy přesně obráceně, než jak je to nyní," řekl zase Schwarzenberg. Opět platí, že ani jeden z nich by takovou novelu z pozice prezidenta předložit nemohl.

Prezident může samozřejmě vetovat zákony, se kterými nesouhlasí (kromě ústavních zákonů, na ty se jeho veto nevztahuje). To však neznamená, že život právního předpisu pak skončil. Poslanci totiž mohou prezidentské veto silou sto jednoho hlasu zvrátit. A že to svede i vláda s povážlivě nestabilní většinou, dokazoval kabinet premiéra Petra Nečase (ODS) na sklonku loňského roku. Václav Klaus poslal zpátky třeba daňový balíček, církevní restituce nebo zákon, který posílá více peněz české kinematografii. Všechny předpisy platí.

Mezi prezidentské úkony patří i podpis přijatého zákona, Václav Klaus přišel se specialitou, že nechává některé normy bez své signatury, aby projevil pasivní nesouhlas. To mu Ústava výslovně neumožňuje, ale ani nezakazuje. Ostatně se tím nic nemění – zákon stejně začne platit.

Co naopak český prezident skutečně může, je zasahování do rozhodnutí soudní moci, jak nad vší pochybnost prokázal Václav Klaus svou novoroční amnestií. V tomto ohledu má hlava státu tři nástroje: abolici, amnestii a milosti. První znamená, že může zastavit nebo neumožnit trestní stíhání – plody této pravomoci si nyní užívají bývalí obžalování v kauzách Trend nebo H-System. Amnestie odpouští či zmírňuje výrok soudu v obecné rovině, milost je zacílena na konkrétní osoby.

K této ústavní pravomoci mají prezidentští kandidáti diametrálně odlišné postoje. Schwarzenberg jí chce hojně využívat, dokonce uvedl, že milost je mnohdy „jediná možnost, jak zajistit spravedlivost." Klausovu amnestii v prvním okamžiku také uvítal, protože pomohla ulevit přeplněným věznicím. Zeman naopak není příznivcem zásahů moci výkonné do té soudní. Jmenoval jediný příklad, kdy by udělení individuální milosti zvážil. „Když by někdo trpěl nevyléčitelnou nemocí a chtěl by poslední týdny svého života strávit v domácím prostředí. V tomto případě bych milost zvážil z humanitárních důvodů, netýkalo by se to ovšem lidí odsouzených za zvlášť závažné trestné činy," shrnul své stanovisko.

Dalším viditelným právem prezidenta je jmenování vysokých funkcionářů: členů rady České národní banky, generálů a profesorů, členů Ústavního soudu a obecných soudů, prezidenta a viceprezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu, předsedu antimonopolního úřadu, odvolává a jmenuje členy vlády.

Neplatí ovšem, že by si hlava státu mohla se jmény a funkcemi nakládat, jak si usmyslí. Jmenování i odvolání ministra navrhuje premiér, profesory, generály a soudce příslušní ministři. Členy Ústavního soudu zase musejí prezidentovi schválit senátoři. A nejde o formalitu, jak opakovaně horní komora doložila u návrhů Václava Klause. Když naopak hlava státu není nadšená z osob, které jí navrhuje premiér na ministerská křesla nebo resort zahraničí na vyslanecké posty, může se uchýlit ke zdržování. Taktiku prověřili Václav Havel i Klaus.

Základ prezidentské funkce v českém prostředí spočívá v reprezentaci země navenek. Prezident vyjíždí na zahraniční návštěvy, sám je přijímá, účastní se různých summitů. Zeman i Schwarzenberg se dušují, že dají zapomenout euroskeptickému stanovisku Václava Klause a že nebudou zbytečně demonstrovat vlastní odlišné názory, pokud postoj vlády nebude podle nich ohrožovat zájmy republiky. Zeman to zdůvodnil tím, že pokud země mluví více hlasy, není slyšet nic.

Schwarzenberg i Zeman se shodují v tom, že prezident se má účastnit celospolečenských debat, zastávat se slabších, upozorňovat na bezpráví a nešvary a hovořit s vládou o směřování země. Liší se však v tom, jak má debata se zákonodárci a kabinetem vypadat. Zeman by chtěl využívat práva chodit na jednání. „Prezident by měl být neutrálním polem, které by vytvořilo prostor pro to, aby se scházely vládní a opoziční strany a bez přítomnosti medií diskutovaly, protože když toto neutrální pole není, a ono není ani na vládě, ani v Parlamentu, tak politici jdou do medií, kde exhibují. A místo hledání rozumného kompromisu zastávají takzvaně nesmlouvavá stanoviska," myslí si jeden z kandidátů.

Jeho soupeř by upřednostňoval, aby za ním premiér chodil na Hrad a čas od času ho o zamýšlených krocích informoval. Zároveň dodal, že by se o podobě zákonů, se kterými by nesouhlasil, pokusil se zákonodárci diskutovat.

Kdo dostane šanci uvést svá slova v život, bude jasné už v sobotu odpoledne. Ve čtrnáct hodin se uzavřou volební místnosti a komise pod dozorem Českého statistického úřadu zjistí, zda si Češi přejí, aby v čele země stanul Miloš Zeman, nebo Karel Schwarzenberg.