Rakousko-uhersko vládlo Evropě 400 let. Jak se rozpadlo na republiky?

Podle historiků stála za rozpadem monarchie její neschopnost reformovat se a poskytnout svým národům rovnoprávné postavení. Jako slabší partner se Rakousko-Uhersko navíc během konfliktu dostalo do vleku vilémovského Německa, s nímž se podílelo už na přípravě války. V roce 1918 se tak ocitlo na straně poražených, což zpečetilo jeho osud. Z pohledu vzniku Československa - ale nejen jej - hrála neméně významnou roli i úspěšná diplomatická činnost představitelů zahraničního odboje.

O národnostním zrovnoprávnění ve federalizované monarchii se přitom dlouho uvažovalo. "Domnívám se, že Františkem Ferdinandem akcentované posílení postavení slovanských národů v rámci monarchie by mělo dlouhodobý a trvalý význam," míní třeba vnuk posledního císaře Karel Habsburský. Karel I., který na trůn nastoupil v roce 1916, chtěl naplnit záměry arcivévody Františka Ferdinanda, spojenectví s Německem a vztah k Uhersku mu ale svazovaly ruce. Při pokusech o jisté česko-německé vyrovnání tak Vídeň stranila spíše německým obyvatelům českých zemí.

Když v říjnu 1918 vydal Karel I. manifest o federalizaci monarchie, bylo již na záchranu mocnářství pozdě. Zahraniční politická reprezentace Čechů a Slováků již vyjednala uznání Národní rady československé jako budoucí vlády samostatného státu od vítězných mocností - Francie, Velké Británie a USA. Ne všichni ale negativní pohled na poslední roky Rakouska-Uherska sdílejí. "Malé středoevropské národy velké Rakousko chápaly v intencích Palackého myšlenky jako svou záštitu proti německému nacionalismu a ruskému expanzionismu," míní například slovenský historik a diplomat Jozef Klimko.

První světová válka vůbec zásadně změnila uspořádání Evropy. Skončily staré monarchie, kromě Rakouska-Uherska i osmanská říše, Rusko a Německo, a vznikla řada nových států. Konečným stanovením poválečných poměrů na území někdejšího habsburského soustátí se zabývala v letech 1919 až 1920 mírová konference v Paříži. Jejím výsledkem byly mírové smlouvy, nazvané podle místa podepsání - s Rakouskem 10. září 1919 v Saint-Germain-en-Laye, s Maďarskem 4. června 1920 v Trianonu.

Pro státy střední Evropy znamenaly tyto smlouvy potvrzení bezprostředních poválečných územních a státoprávních změn. Na území habsburské monarchie vznikly nové, obnovené či nástupnické státy jako Rakousko, Maďarsko, Československo, Polsko a částečně Jugoslávie (Království Srbů, Chorvatů a Slovinců; SHS, od roku 1929 Království Jugoslávie). Rakousko pak muselo uznat nezávislost nástupnických států.

Rakousko i Uhry přišly o rozsáhlá území, jež patřily k jejich korunám stovky let. Největší ztrátu utrpělo Uhersko, jež ztratilo dvě třetiny rozlohy, více než tři miliony etnických Maďarů se ocitly za hranicemi. Trianonská smlouva proto zůstává v Maďarsku traumatem, které dodnes ovlivňuje tamní politiku.

ČSR zahrnovala vedle Čech i Slovensko a Podkarpatskou Rus, jugoslávský stát získal Chorvatsko a Slavonii a také většinu Slovinci obývaného území. O Banát se pak Království SHS podělilo s Rumunskem, které se rozšířilo o Sedmihradsko a Bukovinu. Halič připadla znovuzrozenému Polsku. Zmenšené Rakousko se ve prospěch Itálie muselo také vzdát jižních Tyrol a Istrie.

Habsburská monarchie byl a je neoficiální název historického státního útvaru, jemuž vládla rakouská větev habsburské dynastie a jejich následnická habsbursko-lotrinská dynastie od roku 1526. Vznikla jako personální unie, když Ferdinand I. Habsburský, ovládající habsburské dědičné země, v roce 1526 získal českou a uherskou korunu. V roce 1804 se tento státní útvar přeměnil na Rakouské císařství. Název Rakousko-Uhersko se začal pro soustátí spojené osobou panovníka používat až v roce 1868 poté, co byla v únoru 1867 dojednáno rakousko-uherské vyrovnání.

Vyrovnáním, které mělo završit snahy o státoprávní uspořádání poměrů v mnohonárodnostní říši, se monarchie rozdělila na dva státy - "Království a země na říšské radě zastoupené" a Uherské království. Často se užívaly neoficiální názvy Předlitavsko a Zalitavsko, a to podle řeky Litavy, která tvořila část hranice obou útvarů. Vznik Rakousko-Uherska měl habsburskou říši posílit, vedl ale naopak ke zvýšenému nacionalismu u menšinových národů, který ji v podstatě dovedl ke krachu.