Masakr na Švédských šancích. Před 80 lety bylo zavražděno přes 250 nevinných Němců

Bylo 18. června roku 1945, když na vlakové nádraží v Přerově dorazily dva transporty. V jednom z nich byli českoslovenští vojáci, v čele s poručíkem Karolem Pazúrem, cestující z vojenské přehlídky v Praze. Ve druhém seděli karpatští Němci, Maďaři a Slováci jedoucí na Slovensko. Tam se vraceli domů, protože odtud byli na konci předchozího roku německými úřady přesunuti do oblasti severozápadních Čech. V době krátce po skončení druhé světové války panovala ve společnosti všeobecná nenávist vůči všem Němcům, i proti těm, kteří se za války ničeho špatného nedopustili. Princip kolektivní viny zafungoval a lidé zkrátka pohlíželi na všechny osoby německé národnosti jako na zločince. A stejně tak je posuzoval i slovenský poručík Karol Pazúr, který navíc pravděpodobně dostal rozkaz k likvidaci Němců od vrchních československých úřadů. Pazúr si zřejmě chtěl i zničením „německých zrádců“ zlepšit svou veřejnou reputaci. Jeho rodina totiž kolaborovala s nacistickým režimem. Pazúr své jméno ovšem rozhodně neočistil, ale zapsal se do historie jako masový vrah a válečný zločinec.

To, čeho se Karol Pazúr dopustil, nemá v našich zemích obdoby. Spáchal totiž největší masovou vraždu v poválečném období. Nechal Němce, Maďary a Slováky vyhnat z vlaku, obvinil je ze spolupráce s nacisty. Jak ovšem mnohem později vyšlo najevo, nebyla to pravda. Naopak mnozí z nich proti nacismu vystupovali. Během soudu s Pazúrem se ukázalo, že s touto skutečností byl poručík srozuměn, ovšem vůbec ji nerespektoval. Skupinu více než 250 prokazatelně nevinných osob nechal československými vojáky hnát na Švédské šance nedaleko Přerova a zde je v noci na 19. června 1945 všechny zastřelili. A co bylo nejhorší – většinu obětí tvořily ženy (120) a děti (74), včetně několika kojenců! Ty nejmenší děti měl mít na svědomí sám Pazúr, což mu bylo později prokázáno i u soudu. Své přiznání vrah doplnil naprosto bezcitnou větou, která charakterizovala jeho bestiální osobnost: „Čo som mal s nimi robiť, keď sme im postrielali rodičov?“

Bezcitně a velice krutě probíhalo celé vraždění pod velením Pazúra. Ten oddělil děti od rodičů a pak je nechal, aby se dívaly, jak jim vojáci milované maminky a tatínky zastřelí. Vojáci i místní obyvatelé se báli Pazúrovi vzdorovat, a tak pro zemřelé na jeho příkaz vykopali i hrob. Pár lidí se snažilo vraha přesvědčit, aby alespoň děti nechal naživu, ale marně. Pazúr se dokonce nedlouho po události dočkal vyznamenání a hodnostního povýšení. O dva roky později se rozjelo vyšetřování celého masakru, v létě roku 1947 skončil Pazúr u soudu, kde se prokázalo, že byl velice sadistická osobnost a moc dobře si uvědomoval, že zabíjel naprosto nevinné lidi. Vraždy dětí a kojenců byly naprosto odsouzeníhodné. Před soudem lhal a choval se velice arogantně, důkazy ovšem hovořily jasně proti němu, až se nakonec ke všemu přiznal. V roce 1949 od soudu odešel s 20 lety vězení. 

Spravedlnosti však nebylo nikdy učiněno za dost! Pazúr coby přítel vysokých komunistických představitelů totiž strávil za mřížemi jen směšnou část svého trestu – v roce 1951 byl během amnestie propuštěn. Poté byl označován za protifašistického hrdinu a stal se agentem StB, přičemž se podílel na několika vykonstruovaných justičních procesech, a měl tak na svědomí další nevinné životy. Zemřel jako svobodný a spokojený člověk roku 1976 na jaterní cirhózu, to mu bylo 59 let. Případ Karola Pazúra jen dokazuje fakt, že nespravedlnost byla za komunistického režimu na denním pořádku.

Až do pádu komunismu roku 1989 se o masakru na Švédských šancích nemluvilo, totalitní režim se ho snažil ututlat. Teprve v posledních desetiletích se touto tragickou událostí začali zabývat historikové. Těm se podařilo oběti očistit a dokázat, že Pazúr tehdy stál za největším masakrem v našich moderních dějinách, a překonal tak i nacisty, kterým se chtěl tolik mstít.