ROZHOVOR | Charta 77 pronikla před 45 lety za železnou oponu. „Bez Havlových kontaktů by o nás na Západě nevěděli,“ tvrdí Němcová

Je přesvědčená, že bez vzniku Charty 77 a následném zveřejnění jeho textu v zahraničním tisku přesně před 45 lety by si komunistický režim dovoloval ještě více. Signatářka Dana Němcová byla i tak s dalšími odpůrci režimu vystavena perzekucím. „Teror jsme tlumili humorem, solidaritou, užívali jsme si při setkání společné radosti. Spíše se mně vybavují pozitiva. V našem bývalém bytě v Ječné číslo popisné 7 jsme vytvářeli krásný, barevný prostor svobody v šedivé normalizaci. Kolikrát se mně i po těch letech stane, že mně lidé řeknou, jak se jim po těch časech u nás stýská a litují, že už se tak často nescházíme, “ tvrdí  laureátka osvědčení o účasti ve třetím odboji, respektive Československého protikomunistického odboje. Sama se bolševické šikaně mohla vyhnout, pokud by se nevrátila s manželem Jiřím z Rakouska, kam odjela s dětmi po sovětské okupaci z roku 1968. Její muž věřil, že jeho knihy pomohou lidem k rezistenci. „Nikdy jsem v životě nelitovala momentů, které se staly. A proto jsem Jiřímu návrat a ani jeho pozdější odchod do exilu bez rodiny nevyčítala. Nemohl tady najít práci a ve Vídni měl ideální profesní zázemí,“ vysvětluje držitelka Ceny Arnošta Lustiga, která se zastáním skupiny The Plastic People of the Universe, v níž hrál i její dnes už zesnulý zeť Mejla Hlavsa, přispěla k formování Charty 77.

Spoluzakladatelka Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných VONS odolala nátlaku příslušníků StB, kteří jí domlouvali, aby byla rozumná hlavně kvůli dětem, což odmítla. Matka sedmi potomků však nekritizuje rodiny, které se před režimem schovaly za své děti, aby mohly studovat. „Někdy si kladu otázku, co je více, mít vystudované potomky, anebo děti, které před ničím neuhnou? Na své děti jsem pyšná.“ Jako vystudovaná psycholožka přiznává, že její vyšetřovatelé byli při výsleších lepšími psychology než ona. „Měli mě dokonale přečtenou. Věděli totiž, že pokud budou na mě vulgární, anebo mě uhodí, tak se nebudu s nimi bavit.“ Žena Evropy z roku 1997, kterou o rok později vyznamenal prezident Václav Havel Medailí Za zásluhy I. stupně, se nezatěžuje skutečností, že umělci, kteří podepsali Antichartu, dostávají na veřejnosti stále velký prostor jako například Jiřina Bohdalová. „My chartisté pro svoji slávu a připomínání nic neděláme, zatímco umělci jako Jiřina Bohdalová se o svoji popularitu pravidelně starají.  Ale to je jejich věc, já jim nic nezávidím, a to platí i o paní Jiřině Bohdalové. Vždy jsem žila tak, abych se každému mohla podívat do očí,“ praví v exkluzivním rozhovoru pro EuroZprávy.cz Dana Němcová.

KOMUNISTICKÝ TEROR TLUMILI DISIDENTI HUMOREM

Paní Němcová, přesně před pětačtyřiceti lety 7. ledna 1977 vyšlo prohlášení Charty 77 ve světových denících. Hodně k tomu pomohla Ilona Drummová, která se provdala do Bavorska a podle Pavla Kohouta se prohlášení naučila nazpaměť, aby u ní celníci na hranicích nic nenašli a obsah se tak dostal za železnou oponu. V Německu pak text nadiktovala spřátelenému novináři Deutschlandfunku Hansi-Peteru Riesemu. Žurnalista poté přesvědčil šéfredaktory britských Timesů, amerického deníku The New York Times, německého listu Frankfurter Allgemeine Zeitung a pařížského Le Mondu, aby text vyšel s datem 7. ledna. Přitom zapomněl, že Le Monde vychází již v předvečer dne a zpráva o Chartě 77 se tak dostala do západních večerních zpráv už 6. ledna 1977. Uvědomovali jste si, jakého vítězství jste vůbec dosáhli? O Chartě 77 tak věděl celý svět.

Úspěch však nebyl náhodný a jistě ho nezajistil někdo, kdo se znění Charty 77 naučil nazpaměť. Mimochodem doposud jsem nikdy neslyšela, že by si dokument paní Drummová nabiflovala, aby ho dostala za železnou oponu. Klíčové bylo, že Václav Havel měl zahraniční kontakty, a to i na západní média, která jeho osobnost uznávala. Bez jeho známostí by se Charta 77 nedostala ven do tamního tisku. Jmenovaná média věděla, že do doby, než se spustí akce s doručováním opisů signatářům a představitelům státu, tak platí embargo na publikování znění prohlášení. Zveřejnění textu ve světových listech bylo tedy cílené, plánované a stál za ním Václav Havel. Byl uznávanou personou ve světě, a to zaručilo, že se o Chartě 77 přesně před 45 lety dozvěděli čtenáři na Západě. Obrovsky nás proniknutím za železnou oponu zviditelnil.

V čem byla největší síla Charty, že v ní našli společnou řeč vlasatí hudebníci, univerzitní profesoři i silně levicoví intelektuálové, jakým byl loni 1. prosince zesnulý Petr Uhl? Vy jste například pro Knihovnu Václava Havla k rozšířenému sociálnímu spektru o vlasaté muzikanty z Plastiků z vašeho a manželova pohledu uvedla: „Přáli jsme si být s někým […] na jedné lodi [a přišli jsme do styku] s hudebním undergroundem. Byli to vlasatí mladí hudebníci, kteří rezignovali na profesionální kariéru […]. [Věkový rozdíl] kupodivu nehrál roli. V té době se lidé dávali dohromady spíš podle postojů než podle věku.“

Primární byla solidarita všech signatářů. Jednalo se o pluralitní spektrum lidí vytvářející ostrůvky pozitivní deviace, odchýlení z cesty. Ač se jednalo o rozmanité sociální společenství, všichni společnými silami hájili zájmy občanů a všichni pociťovali odpovědnost k celku. Pojil nás zájem o dodržování lidských práv a spravedlnost. Snažil jsme se pro naše cíle vytvářet prostor, abychom je mohli naplnit. Ano, neměli jsme všichni úplně stejné názory, mezi námi byli i silně levicoví intelektuálové jako Petr Uhl, a tak jsme někdy kráčeli po protilehlých březích, ale ta řeka myšlenek, která byla mezi námi, nás spojovala. V tom spočívala naše síla, náš vzdor proti režimu. Drželi jsme při sobě. Václav Benda vytvořil Paralelní polis, což byl takový samotný svět ve světě a v něm se celý disent pohyboval.

Dovedete predikovat, co by se v tehdejším Československu mohlo odehrávat, kdyby Charta 77 nevznikla, kam až by režim mohl zajít?

Necítím se být kompetentní, abych do hloubky filozofovala o tom, co by stalo, kdyby Charta 77 nevznikla. Jistě by si celý komunistický aparát dovolal více. Je ale nutné zmínit, že jsme nebyli jediným opozičním hnutím v bloku, které se proti komunistům vymezovalo. V Polsku s režimem například bojovala Solidarita, v někdejší NDR zase katoličtí křesťané, kteří se orientovali na spolupráci s evangelickými církvemi. Odpor proti totalitě či normalizaci v každé zemi tvořily takové pramínky, které když se spojily, proměnily se v dravou řeku.

Pro web ČT 24 jste v listopadu roku 2013 řekla: „Lidé, kteří víc politicky uvažovali, zkonstruovali nosnou myšlenku Charty, na které jsme se potom dohodli všichni: že jako občané cítíme odpovědnost za to, co se v této zemi děje, a že její nezákonnosti budeme monitorovat a budeme o nich informovat veřejnost, ať už českou, nebo světovou.“ Co bylo na šíření pravdy pro všechny chartisty nejtěžší, ztráta profesního života, vězení, či výslechy, anebo nekonečná perzekuce či špiclování?

Nikdy jsem neuvažovala tak, abych řekla, co bylo na vzdoru proti režimu nejtěžší. Když jsem do disentu šla, věděla jsem, že mě nečeká nic jednoduchého. Přesto jsem v okolí podobě smýšlejících lidí byla i přes všechny perzekuce šťastná. Teror jsme tlumili humorem, solidaritou, užívali jsme si při setkání společné radosti. Už zmiňovaná jednota nám pomáhala překonat veškeré represe namířené proti nám. Spíše se mně vybavují pozitiva, než abych rozebírala, zda bylo pro mě těžší, že jsem ztratila práci psycholožky, anebo byla půl roku ve vazbě.

Odpověď režimu na vaše aktivity ale přišla záhy. Jako vystudovaná psycholožka jste dostala výpověď ze zaměstnání a nesměla jste pracovat pro děti s vadami sluchu a řeči. Pro projekt Paměť národa/Post Bellum jste o této fázi vypověděla: „Abych je náhodou nezkazila.“ Stala jste se tak uklízečkou i domovnicí a váš muž Jiří Němec, rovněž psycholog, katolický filozof a redaktor časopisu Tvář, který se nehlásil k marxistické ideologii, skončil jako noční vrátný. Přitom po sovětské okupaci Československa v roce 1968 jste do vypůjčeného trabanta naložili tři děti a odjeli jste do Rakouska, kde jste vyčkávali, jak se situace vyvine. I když bylo jasné, že pražské jaro definitivně skončilo, s mužem jste se vrátili. Nelitujete zpětně vašeho kroku? Váš manžel totiž tvrdil, že knížky, které připravoval k vydání, prý pomohou lidem k rezistenci. Vyčítala jste mu někdy jeho postoj, zvláště když v roce 1983 po nátlaku StB do rakouského exilu odešel a vás tady nechal s dětmi?

Nikdy jsem v životě nelitovala momentů, které se staly. A proto jsem Jiřímu návrat nevyčítala. Tvrdil, že v počínající normalizaci bude možné ještě dva roky posilovat rezistenci. A já byla ráda, že jsem se vrátila do své země a mohla jsem těžké období se svými spoluobčany sdílet. Když se situace zhoršila, na emigraci s dětmi už bylo pozdě. Zakořenili ve zdejším prostředí a bylo nemyslitelné je z něho vytrhnout a přesadit. U Jiřího však byla situace jiná. Nemohl najít práci, a tak bylo logické, že v roce 1983 odešel, protože ve Vídni měl skvělé profesní zázemí. Měl tam ideální podmínky, aby mohl dokončit a vydat dílo o profesoru Janu Patočkovi. Nezazlívám mu ani, že se nám jeho odchodem do exilu rozpadlo manželství. Nemám vůči němu ani výčitky, že se brzy oženil, protože Jiří se o sebe neuměl postarat, neuvařil si ani čaj. On do své smrti před dvaceti lety věděl, že k sobě prostě patříme, a tak jsem to cítila i já. Žádný soudní rozsudek nemůže manželství rozvést. I přes jeho verdikt jsme si byli blízcí.

UHL: NEŘÍKEJTE STB ANI JMÉNO SVÉ PRABABIČKY ZA SVOBODNA

V den vašich 43 narozenin, tedy 14. ledna 1977, si vás StB pozvala na výslech do Ruzyně, kde jste odmítla vypovídat a za dva dny u vás agenti zvonili u bytu v Ječné a chtěli vás zlomit apelem na děti. Na popisovanou událost jste pro neziskovou organizaci Post Bellum/Paměť národa zavzpomínala následovně. „Já nevím, co to do mě tenkrát vjelo, asi strach. Tak jsem na ně začala křičet, že právě proto, že mám ty děti, tak to budu dělat takto. A práskla jsem dveřmi, až se začala sypat omítka okolo.“ A záhy jste dodala: „Nechtěla jsem, aby mi děti jednou řekly: Mami, proč jste si to všechno nechali líbit?“ Jak se jako matka sedmi dětí díváte na názory lidí, kteří tvrdí, že by proti režimu rovněž bojovali, ale kvůli potomkům tak neučinili, aby jim nezkazili kariéru, možnost studovat? Kritizujete je za jejich postoj?

Netroufla bych si někoho soudit, od toho jsou tady jiní. Je ale otázkou pro každého jednotlivce, jestli tím, že se schoval před režimem za děti, aby mohly studovat, bylo opravdu jediným východiskem. Já jsem skutečně vzdorovala kvůli svým dětem, aby mně jednou nemohly nic vyčítat. Jsem ráda, že jsem je svými postoji formovala a některé moje názory měly pro ně plynoucí neblahé důsledky. Někdy si kladu otázku, co je více, mít vystudované potomky, anebo děti, které před ničím neuhnou, protože prožité situace, kterým díky mně musely čelit, je zocelily? Na své děti jsem pyšná, vím, že mně nikdy neudělají ostudu a vždy se na ně mohu spolehnout a nikdy tak nebudu sama. Můj vzdor je vychoval dobře, vyrostli z nich dobří lidé.

Po zmíněné návštěvě StB pochopila, že se s vámi nedomluví po dobrém a tlaky v podobě výslechů a represí se stupňovaly. Měla jste oproti jiným chartistům výhodu, že jste na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy vystudovala psychologii a mohla jste tak lépe předpovídat, jakou hru na vás vyšetřovatelé chystají?

Musím uznat, že oni byli lepší psychologové. Měli mě dokonale přečtenou. Věděli totiž, že pokud budou na mě vulgární, anebo mě uhodí, tak se nebudu s nimi bavit a zatvrdím se. Proto se mnou jednali slušně. Já s nimi ale stejně téměř nekomunikovala, protože jsem se řídila doporučením Petra Uhla, který říkal, že by jim neřekl ani jméno své prababičky za svobodna, protože by i tohoto údaje zneužili. A tak jsme všichni z Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), když nás zadrželi, při výsleších především mlčeli. Pokud bychom se snažili něco vysvětlovat, hrozilo by, že bychom se do tématu tak zapletli, že bychom si mohli vyslechnout další obvinění. A to jsme měli všichni na paměti, tím jsme se řídili.

Tehdejší zpravodaj Hlasu Ameriky Jolyon Naegele hodnotil v listopadovém rozhovoru pro EuroZprávy.cz represivní složku následovně: „Doslova mě zarazila neprofesionální práce kontrarozvědky. Někteří řídící důstojníci byli hloupí a neuvěřitelně naivní. Zřejmě věřili nesmyslům, kterými je jejich agenti krmili.“ Co jste na jejich inteligenční úroveň říkala vy?

Moje zkušenosti jsou od pana Naegeleho rozdílné. Když jsem byla na výslechu po zadržení kvůli založení VONSu, nemohu říci, že by mladý policista byl neinteligentní. Vyšetřovatel se ke mně choval korektně a já neměla důvod se k němu chovat arogantně. Navíc velmi rychle pochopil moji obhajobu, že jsme vše dělali veřejně, abychom u stíhaných hájili pravdu. Více jsem nevypovídala.

Kdy jste nejvíce pocítila, že režim se obává tlaku Západu? Je možné v tomto kontextu zmínit, že jste po založení Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS) strávila šest měsíců ve vazbě, ale na podzim roku 1979 vás propustili a od soudu jste odešla jen s podmíněným trestem? Právě na uvedené období jste pro web ČT 24 zavzpomínala takto: „Ale vzhledem k tomu, že protest ze zahraničí byl dost silný, já jsem byla nemocná, matka sedmi dětí, tak nakonec to dopadlo tak, že jsem dostala dva roky na pět let jako podmínku.“

Ano, řekla bych, že se tehdy komunisté zahraniční podpory i publicity, kterou západní tisk věnoval procesu s VONSem, zalekli. Pravděpodobně nechtěli vyvolat skandál, a tak nemocnou matku sedmi dětí neodsoudili natvrdo. Ale zastání ze Západu se dostalo i ostatním, ačkoli Petr Uhl dostal pět let a Václav Havel byl odsouzený na čtyři a půl roku. Ještě jednou jsem u justice pocítila silný vliv Západu. V roce 1980 jsem byla předvolaná k soudu jako svědkyně v případu Rudolfa Battěka, který byl pravým sociálním demokratem. Odkázala jsem se na paragraf, který mně umožňoval nevypovídat a jasně jsem řekla, že mě nemohou takto zneužívat. Pak už jsme k žádným soudům nebyla předvolávána. Jednak věděli, že ze mě nic nedostanou a pak si byli vědomi, že Západ může opět zpozornět, když budou šikanovat ženskou, a to režim nechtěl.

VE VAZBĚ O SOBĚ MLČELA, MĚLA STRACH Z KONFIDENTKY

Kterak jste vlastně snášela vazbu, než jste obdržela podmíněný trest? Údajně jste byla za mřížemi velmi aktivní, starala jste se o romskou dívku, kterou jste odvšivila, a společnost vám paradoxně dělala i jedna komunistka, účetní, jejíž šéf měl mrtvé duše a kontrola jí tak přišla na manko.

Nevím, jestli může být člověk zavřený ve vazbě aktivní. Jak jsem ale ve vymezeném prostoru dlouhé hodiny seděla, tak jsem pozorovala, co se děje kolem mě. Poslouchala jsem, co si ostatní vyprávějí a co je důvodem jejich přítomnosti za mřížemi. Když jsem ale viděla, jak je na tom po hygienické stránce zmiňovaná romská dívka, která měla vši, tak jsem začala sjednávat nápravu. Musím říci, že pobyt s ní mně po profesní stránce psycholožky hodně pomohl. Začala jsem problematiku jejich etnika vnímat jinak a pak jsem si uvědomila, jak v dětských domovech dospívající tamní personál v té době nedokázal připravit na běžný život. Bylo tam o všechny tak postaráno, že si neuměli ani ukrojit chleba. A tak jsem se snažila ji přimět k větší samostatnosti.

Zmiňovala jste se ostatním, za co ve vazbě jste, když jste z jejich vyprávění vyslechla, proč se za mřížemi jiné ženy ocitly?

Zásadně jsem o sobě a mém případu s nikým nehovořila. Měla jsem na paměti, že v cele na mě může být nasazená konfidentka a moje případné informace tak vynášet vyšetřovatelům.

Když jste byla zavřená vy i váš muž, předpokládal bych, že jste se hroutila strachem, kdo se postará o vaše děti. Přiznám se, že vyjádřením pro lidovky.cz jste mě až šokovala. „Ono to nakonec bylo příjemné. Už toho bylo na mě moc, jak jsem v sobě nosila starost o ty druhé. Jo, ať se teď postarají ostatní. Na tom našem disidentském společenství byla nádherná solidarita, vědomí sounáležitosti a jistota, že nám jde o obec, co se prostě týká společnosti a odpovědnosti k ní a odpovědnosti vůči sobě a vůči rodinám, to myslím, že bylo strašně silné. A to bohužel je, myslím, v tahu.“ Jak vlastně fungovalo starání se o potomky signatářů, kteří byli ve vazbě či vězení, měli jste rozepsané nějaké služby, kdo zajistí třeba děti od Bendů a podobně?

Na žádné formality jako je rozpis služeb jsme si nepotrpěli. Vše jsme totiž dělali spontánně. Signatáře Charty 77 jsme brali jako své bližní, a tak kdo měl síly a prostředky, tak se staral o děti zavřených disidentů. Vše bylo naprosto přirozené, pomáhal a staral se ten, komu to situace umožnila. Nikdo nemusel mít strach, že by jeho rodina strádala, když byl ve vazbě anebo ve vězení. Oporou jsme ale byli i pro lidi z malých měst, kteří se při projevení nesouhlasu proti režimu doslova stali lovnou zvěří aparátu a agentů StB. K zastání se perzekvovaných sloužil právě Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných. Je zajímavé, že komunisté z něj měli ještě větší respekt než z Charty 77, ačkoli obě iniciativy byly provázané a jedna bez druhé by nebyla schopna přežít. Když jsme zjistili, že údaje, která nám poskytl pronásledovaný, jsou pravdivé, dali jsme se okamžitě do práce, sepisování dokumentů a listin. Petr Uhl dohlížel, aby vše bylo správně právnicky zestylizované. Byl až profesorsky pedantský a puntičkářský Každou sepsanou obhajobu kontroloval a několikrát se i přepisovala, když k ní měl výhrady. Komunisté z tak precizně odvedené práce snad měli i strach, navíc věděli, že o každém případě informujeme dané západní instituce, což jim nebylo po chuti. VONS do jisté míry Chartu 77 nesmírně popularizoval a dodával jí na respektu.

STATEČNÍ SOUSEDÉ V JEČNÉ TRPĚLI, SIGNATÁŘE ALE NEUDALI

Co vám nejvíce na disentu přes všechna příkoří imponovalo? Nestýská se vám například  po bytě v pražské Ječné číslo popisné 7, který se stal v normalizaci symbolem svobody. Zde se lidé scházeli, vyjadřovali a chovali jako v běžné demokratické společnosti. Fungoval jako jakési centrum pražského undergroundu a také „kontaktní místo“ pro lidi z venkova, kteří tu získávali informace o přátelích, koncertech, později o dění v disentu. V Ječné se hrálo  divadlo a v bytě, který byl nejdůležitějším v totalitním Československu, tady debatovali univerzitní profesoři s vlasatými muzikanty. Ivan Martin Jirous, kunsthistorik, lídr tehdejšího undergroundu, básník a umělecký vedoucí hudební skupiny The Plastic People of the Universe, zde vařil i kýble polévek. Pro Radiožurnál jste v roce 2010 tvrdila: „Nejsem dobrý počtář. Jen mě občas překvapí, když se ke mně hlásí někdo se slovy: Vždyť já jsem u vás býval tak často...“ Pletu se, když řeknu, že život mezi chartisty byl i zábavný, barevný a inspirující?

Tamější atmosféru jste pochopil správně, díky společnosti, která se u nás v bytě v pražské Ječné ulici scházela, se daly i represe přežít. Dokonce při sešlostech jsme na ně zapomínaly. Užívali jsme si radosti i života, po přednáškách jsme temperamentně diskutovali. Vytvářeli jsme tak krásný, barevný prostor svobody v šedivé normalizaci. A poskytovali jsme azyl potřebným. Každému jsme otevřeli dveře, aby si u nás mohl vydechnout a načerpat síly či invenci. Kolikrát se mně i po těch letech stane, že mně lidé řeknou, jak se jim po těch časech u nás stýská a litují, že už se tak často nescházíme. I mně se stýská, díky bytu v Ječné jsem poznala celoživotní přátele a lidi, na které se mohu v každé životní situaci spolehnout. A vím, že se ke mně neotočí zády, čehož si nesmírně vážím.

Bohužel se v bytě už nesejdeme, před čtyřmi lety jsem se musela z Městské části Prahy 2 přestěhovat. Dům, který stal naproti kostelu svatého Ignáce z Loyoly přestal být obyvatelný a rozpadal se. Vše započalo ještě za OPBH (Okresní podnik bytového hospodářství, který za socialismu spravoval domy – pozn. red),  kdy se nikam nic neinvestovalo, a stav se nezlepšil ani po restituci. Původní majitel se opravami nezabýval a po jeho smrti se synové nemohli dohodnout, jak s ním naloží. Když jsem byt opouštěla, myslela jsem si, že si jinde nezvyknu. Ale Braník, kde teď žiji, mně přirostl k srdci a moc se mně zde líbí. Hned naproti mně bydlí jedna z mých dcer, a tak mám o společnost postaráno.

V rozhovoru pro Radiožurnál jste tehdy zmínila i sousedy, kteří se při raziích StB chovali statečně. „Byli nesmírně tolerantní. Například když si StB umanula, že chce dělat domovní prohlídku i ve sklepě, tvrdila jsem, že od něj nemám klíče. Poslali mě tedy, abych se zeptala po domě, kdo klíče má. Když lidé viděli mezi dveřmi mě a StB, nikdo v celém domě najednou klíče od sklepa neměl." Přijde mně, že Charta měla i jakési charizma a dělala lidi lepší a odvážnější, souhlasíte?

Určité charisma jsme na ně mohli skutečně přenést. Spolubydlící i sousedé byli nesmírně trpěliví. Tolerovali nám silně puštěnou muziku i hlasité debaty. Nikdo nás z domu jako signatáře nikdy neudal. Přitom jsme všem ztěžovali život, před vchodem stáli příslušníci StB a každého legitimovali, v přízemí měli dokonce zřízenou pozorovatelnu a vše si zapisovali. Před našimi dveřmi měli občas estébáci stolek, za nímž seděli dva agenti a dění monitorovali. Starousedlíci se s námi normálně bavili a na poměry rovněž nadávali. Byli to normální lidé, a tak když StB začala pátrat po klíčích, tak se semkli a nepodrazili nás, za což všem zpětně ještě jednou děkuji. Riskovali, že je mohou úřady také popotahovat, že s nimi nespolupracují.

UMĚLCI, KTEŘÍ PODEPSALI ANTICHARTU, JI NEZAJÍMAJÍ

Opakem Charty 77 byla Anticharta. Pamflet na podporu socialismu namířený proti disentu podepsalo sedm tisíc významných umělců jako Karel Gott či Jiřina Bohdalová, jíž Česká televize věnovala na Silvestra velkou show. Není vám líto, že stále dostávají prostor lidé, kteří vlastně s režimem spolupracovali a na vás opravdové hrdiny se zapomíná, dokonce mnozí živoříte, zatímco normalizační hvězdy finanční nouzí netrpí?

Je nutné říci, že my lidé z bývalého disentu, kteří byli v Chartě 77, pro svoji slávu a připomínání nic neděláme, zatímco umělci jako Jiřina Bohdalová se o svoji popularitu pravidelně starají a pečují o ni. Ale to je jejich věc, já jim nic nezávidím, a to platí i o paní Jiřině Bohdalové. Vždy jsem žila tak, abych se každému mohla podívat do očí, za každé situace jsem říkala pravdu a snažila jsme se perzekvovaným pomáhat a zastávat se jich. Umělci, kteří podepsali Antichartu, mě opravdu netrápí. Nestarám se o ně, nezajímají mě.

Předpokládám, že se vám návrh předsedy KDU-ČSL Mariana Jurečky, jenž chce snížit důchody lidem, kteří se angažovali pro komunistický režim, zamlouvá…

Bezesporu se jedná o dobrý, chvályhodný nápad, ale já nikterak nestrádám. Osvědčení o účasti ve třetím, tedy Československém protikomunistickém odboji, představuje pro moji penzi tak slušný bonus, že si na výši důchodu nemohu nikterak stěžovat.

Kterého z vašich ocenění si nejvíce vážíte? V roce 1990 jste dostala cenu mezinárodního katolického mírového hnutí Pax Christi, o sedm let později vám byl udělený titul Žena Evropy, následující rok vám prezident Václav Havel udělil Medaili Za zásluhy I. stupně, roku 2000 jste byla oceněna rakouskou Středoevropskou cenou, v roce 2013 jste obdržela osvědčení o účasti ve třetím odboji, respektive Československého protikomunistického odboje, ve stejný rok jste byla poctěna Cenou Ferdinanda Dobrotivého časopisu Babylon za „obyčejnou slušnost“, o tři roky později jste převzala Cenu Arnošta Lustiga udělovanou osobnostem, které naplňují vlastnosti, jakými jsou odvaha, statečnost a spravedlnost. A loni v listopadu v Brožíkově sále na Staroměstské radnici vám bylo udělené Čestné občanství hlavního města Prahy a před dvanácti lety jste se stala držitelkou Čestného občanství Městské části Prahy 2. Jste rovněž laureátkou Ceny Paměti národa a nositelkou Ceny 1. června, připomínající veřejné vystoupení Plzeňanů proti totalitnímu režimu v roce 1953.

Víte, já si na nějaké metály nepotrpím. A pak se říká všecka sláva polní tráva. Opravdu se neopájím tím, že bych si ceny, kterých si ale vážím, vystavila do vitrín a každý den se na ně chodila dívat. Snažím se žít přítomnosti a společně s dětmi si užívám života i okolí Braníka, kam vyrážím na procházky. Jsem naprosto spokojená, na můj věk mně i slouží zdraví. Počet medailí ještě nikomu pohodu nezaručil, spokojený život v metálech opravdu netkví.