ROZHOVOR | Česko by mohlo v boji o záchranu klimatu dělat víc. EU vytváří vyšší a ambiciózní cíle, říká analytička pro EZ

Má Evropská unie nástroje na to, aby dokázala dotlačit členské státy k tomu, aby respektovaly společnou klimatickou politiku?

Všechny členské státy se podílejí na tvorbě evropské klimatické politiky. Máme české zástupce v Evropské komisi a Evropském parlamentu, v Radě EU sedí jednotliví ministři a ministryně. Česko má tedy svůj hlas a může prosazovat politiku, která je pro něj výhodná.

Dále v Evropské unii existuje Evropský klimatický zákon, kde se EU jako celek zavázala dosáhnout klimatické neutrality v roce 2050 a do roku 2030 snížit emise o 55 procent v porovnání s rokem 1990. Celoevropský cíl je právně ukotven a potom je na jednotlivých členských státech, jak si stanovují individuální cíle.

Když se podíváme na Česko, tak vidíme, že stále čeká na schválení aktualizace strategických koncepcí v oblasti ochrany klimatu a transformace energetiky. Státní energetická koncepce je z roku 2015 a Politika ochrany klimatu z roku 2017. Pak ještě máme Vnitrostátní plán v oblasti energetiky a klimatu z roku 2020. Vznikl tedy předtím, než Rusko napadlo Ukrajinu. Dokumenty tak úplně nereflektují současný svět.

Evropská unie se na konferencích COP tváří trochu jako příklad boje proti změnám klimatu, ale přitom se zdá, že to sama úplně nezvládá, respektive její členské státy.

Hodně záleží na tom, kam se v Evropě podíváme. Máme státy, které jsou v klimatické politice ambicióznější, typicky severské země nebo Německo. Pak máme ty pomalejší, jako Česko.

Ale Evropskou unii jako celek za lídra do jisté míry považovat lze – například obchodování s emisními povolenkami vzniklo v EU už v roce 2005 a podobně dalších klimatických politikách udává Unie trend. V roce 2026 má začít fungovat takzvané uhlíkové clo, které zpoplatní emisně náročné dovozy ze třetích zemí, což může do budoucna sloužit jako inspirace pro ostatní země.

I v tématu ochrany biodiverzity Evropská unie sehrála klíčovou roli pro to, aby cíle byly vyšší a ambicióznější. Na druhou stranu je otázka, jak se Unii daří v průmyslové politice, což je velké téma posledních několika let, kdy vidíme, že Čína je mnohonásobně napřed v rozvoji obnovitelných zdrojů nebo elektromobility.

Proto je ústředním tématem příští Evropské komise konkurenceschopnost, prosperita a bezpečnost. Je důležité, že když se podíváte do nominačních dopisů jednotlivých komisařů a komisařek, tak všechny klimatické ambice zůstávají, což je za mě dobrá zpráva. Ale celé se to bude více rámovat směrem ke konkurenceschopnosti a prosperitě a bude se víc dbát na ochranu unijního průmyslu.

To mě přivádí k tomu, že hodně mluvíme o konkurenceschopnosti. Ale když vidíme, jak je Čína napřed a NATO i Česko ji vnímá jako hlavní bezpečnostní hrozbu – není právě klima oblast, kde bychom měli všichni spolupracovat a vzájemně se posílit?

Určitě souhlasím se spoluprací. Potom je otázka, zda chceme co nejrychleji snižovat emise i za cenu jisté závislosti a importovat nízkoemisní technologie z Číny, nebo nám jde více o ochranu domácího průmyslu a počkáme, než nízkoemisní technologie naberou rychlost i v Evropské unii.

Spolupráce je ale určitě důležitá a vypíchla bych, že když se každoročně pořádají klimatické konference, je to poměrně unikátní v tom smyslu, že se schází skoro všechny státy světa, aby řešily ochranu klimatu – i když třeba ne vždy ty výsledky jsou tak ambiciózní, jak bych si přála.

Všechny země světa – takže i Severní Korea?

Ano, i Severní Korea se konferencí účastní, ratifikovala i Pařížskou dohodu. Neratifikovaly ji pouze Írán, Libye a Jemen.

Několikrát jsme už zmínili Pařížskou dohodu. Je skutečně mrtvá, jak už několikrát proběhlo v médiích? Oteplení přece jen překročilo už určitou mez.

Za mě není, doufám v to. Na podzim vyšla zpráva Programu OSN pro životní prostředí, která říká, že svět je momentálně na cestě k oteplení 2,6-3,1 stupňů Celsia do konce století oproti předindustriálnímu období. Což je nad hranicí Pařížské dohody, která se pohybuje v rozmezí 1,5-2 stupně Celsia. Ale zároveň ta zpráva říká, že teoreticky i technologicky je dosažení klimatických ambic možné, ale země by opravdu potřebovaly zabrat v implementaci a reálném snižování emisí více a rychleji než dosud.

Které země byste v rámci dodržování klimatických dohod považovala za černé ovce, co snahy o omezení klimatických změn narušují?

Každá země má různé výchozí podmínky, ať už jde například o ekonomické nebo geografické hledisko. To vstupuje do toho, co může v ochraně klimatu dělat. Nějakým způsobem by se za černé ovce mohly považovat země, které jsou významně závislé na produkci a exportu fosilních paliv. Takže třeba Rusko, Saúdská Arábie nebo Írán, který ani neratifikoval Pařížskou dohodu a zároveň nemá žádný cíl klimatické neutrality.

Takže jde i o Ázerbájdžán, který konferenci letos pořádá.

U Ázerbájdžánu polovinu HDP tvoří export fosilních paliv, takže ano, určitě to vstupuje do toho, jak moc chce odcházet od fosilních paliv.

Nestřílí se Evropská unie tak trochu do nohy, když tolik podporuje obchod se zemním plynem s Ázerbájdžánem?

Je otázka, o jakém časovém horizontu se bavíme. Víme, že třeba zemní plyn budeme v nějaké míře potřebovat, abychom vyrovnávali výrobu elektřiny v případech, kdy nebude dostatek energie z obnovitelných zdrojů nebo jaderné energetiky. Takže plyn bude jako přechodné palivo ještě nějakou dobu potřeba. Do jisté míry dává import smysl, ale nemělo by to jít na úkor obnovitelných zdrojů.

Když se podíváme na celou Evropskou unii, tak v Česku se obnovitelné zdroje energie na výrobě elektřiny podílejí jen z 15 %. To je úplně nejnižší číslo z Evropské unie.

Zvládá tedy Česko obecně držet krok s globálními snahami o omezení dopadů klimatických změn?

Česko má ještě spoustu úkolů a je to vidět na příkladu výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů. Vidíme, že Česko je na chvostu Evropské unie. Zároveň se ale v poslední době připravuje legislativa, která by měla urychlit mj. rozvoj větrné energetiky, která je zásadní pro rozvoj obnovitelné energie v Česku.

Obecně si ale myslím, že by Česko mohlo dělat mnohem více a vidíme, jak velké je ze strany politických představitelů spoléhání na jadernou energetiku. Musíme se ale zamyslet nad tím, za jak dlouho tu vznikne nový jaderný reaktor. Bude to třeba 15 až 20 let a do té doby bychom měli dělat maximum pro to, abychom co nejvíce rozjeli obnovitelné zdroje energie, ukládání energie a flexibilitu spotřeby.

Myslím si, že by Česku pomohlo myslet na dva, tři kroky dopředu, zkrátka uvažovat v delších časových horizontech. V létě se hodně řešilo rozšíření emisních povolenek na vytápění v budovách a na spalování paliv osobními auty. Podle mého názoru by vláda už nyní měla připravovat opatření, která dopad na domácnosti nebo malé podniky co nejvíce zmírní, tedy podpoří domácnosti v zateplování, výměně zdroje vytápění, bude rozvíjet veřejnou dopravu a elektromobilitu a podobně.

Jak už jsem říkala, dosud nejsou schválené aktualizované strategie transformace. Chybí předvídatelnost nejen pro stát nebo domácnosti, ale i pro byznys, který volá po signálech budoucího vývoje.

Takže dá se říct, že Česko má na to, aby dokázalo krok se snahami držet?

Určitě, ale chtělo by to větší politickou vůli a podporu progresivních byznysů, které už dnes vyrábějí nízkoemisní technologie. Stejně tak podporu jednotlivých domácností v tom, aby si mohly dovolit zateplit dům nebo přejít na nízkoemisní zdroj vytápění. K tomu docela dobře slouží Nová zelená úsporám. Bylo by ale dobré, aby se podpora více zaměřovala i na nízkopříjmové skupiny obyvatel nebo skupiny obyvatel, které žijí v nájmu a nevlastní bydlení. Zkrátka aby vznikly pobídky, které majitele nemovitostí motivují k zateplení domů a výměně zdrojů vytápění.