Romana Jungwirth Březovská, analytička Asociace pro mezinárodní otázky a Ústavu výzkumu globální změny Akademie věd České republiky, pro EuroZprávy.cz poskytla rozsáhlý rozhovor o klimatických konferencích, z nichž jednou je aktuálně probíhající COP29. „Na globálních konferencích je rolí Evropské unie tedy mimo jiné i to, že si může dovolit nastavovat různá tržní pravidla a může si dovolit vytvářet inovativní přístupy, které jiné regiony světa můžou postupem času přebírat a kopírovat,“ říká.
COP se jeví jako fórum, kde se vrcholní politici dohadují o podobě jednotlivých politik. Zajímalo by mě tedy, jestli mají šanci s takovým přístupem uspět nebo alespoň něco dohodnout?
Že se tyto konference takto jeví určitě není žádné překvapení. Koneckonců se jedná o vyjednávání, nikoliv povídání v přátelském kruhu důvěry. Součástí vyjednávání na jakékoli téma jsou silné emoce, sledování vlastních zájmů, různé postranní úmysly, kladení požadavků, připomínání nesplněných slibů, odstoupení z pozic, přijímání různých kompromisů, a právě i reagování na neustále se měnící externí podmínky.
Zároveň k vyjednávání patří i stanovení si společných cílů, navazování různých partnerství a přátelství, důvěra v systém, v proces, podpora a vzájemné překonávání sdílených překážek. Na klimatických vyjednáváních tomu není jinak.
Myslím, že je potřeba říci, že už v roce 1992 se státy na základě vědeckých poznatků domluvily na tom, že je potřeba stabilizovat emise skleníkových plynů, protože jejich růst ohrožuje ekosystémy a lidi po celém světě. Od té doby se řeší, jak udělat, aby to bylo co nejefektivnější a zároveň co nejspravedlivější.
Takže pokud počítám správně, je to už 32 let co se snaží svět něco vyjednat.
Klimatická vyjednávání navázala na dohodu z roku 1992, na Rámcovou úmluvu OSN o změně klimatu, ale první přímo klimatická konference se konala v roce 1995. Od té doby se toho dost změnilo. Teď už je 29. klimatická konference a jsme samozřejmě mnohem dál. Neřeší se jen emise skleníkových plynů, ale i přerod ekonomik, které vyrůstaly a zbohatly na uhlí, ropě a plynu, právě na takové, které budou znečišťovat prostředí emisemi co nejméně a které budou schopné zajistit dobré podmínky pro život obyvatelstva po celém světě, ideálně.
V roce 2024 navazujeme na dohody jako je Kjótský protokol z roku 1997 nebo Pařížskou dohodu z roku 2015 a nejedná se nyní o nic menšího, než o nastavení spolupráce mezi rozvojovými a tradičně bohatými státy, aby se staly ekonomiky nízkoemisními, a to s ohledem na proměňující se mezinárodní řád, geopolitiku a důvěru v samotný proces vyjednávání.
Z pohledu rozvinutého světa se ale čím dál víc nejedná o charitu nebo pomoc, spíše o investici do budoucnosti, do stabilizace ekonomik, odolných dodavatelských řetězců a jednání podle domluvených pravidel. Jde o investice do dobrých vzájemných vztahů v prostředí, kde teď převládá spíše nejistota a napětí. Navíc se i na území EU projevuje změna klimatu dost intenzivně a škody na lidských životech i majetku a infrastruktury nelze ignorovat.
Nemělo by se přece jen jednat trochu i o charitu? Když už se podíváme na to, že některé státy nemůžou za to, že probíhá taková klimatická změna a platí za to největší daň – jako třeba v Pacifiku?
Určitě. Je důležité podotknout, že nejzranitelnější státy přispěly k destabilizaci klimatického systému nejméně. Třeba v roce 2023 šest největších producentů emisí skleníkových plynů se na celosvětových emisích podílelo 63 %. Naproti tomu emise 47 nejméně rozvinutých států představuje pouze 3 % globálních emisí.
Prvek (ne)spravedlnosti se prolíná celou více než třicetiletou diskuzí. To je právě to, co vyjednávání stěžuje, protože různé státy si spravedlnost vykládají jinak.
Takzvaný „princip společné ale diferenciované odpovědnosti dle možností“ je včleněn už do klimatických vyjednávání od začátku 90. let a poukazuje na to, že jsme všichni zodpovědní za to, v jakém stavu je naše klima, ale tu větší zodpovědnost mají ty státy, které zavinily současný problém a které jsou zároveň v pozici s tím něco udělat.
Když se má ale tento princip „znečišťovatel platí“ převést do konkrétních čísel nebo formy spolupráce, tak je to mnohem obtížnější a naráží se na řadu překážek. Pro třeba státy Pacifiku nebo nejméně rozvinuté státy jsou to ale spíše výmluvy a o obhajování nečinnosti. Právě na jejich území dochází kvůli rostoucím hladinám oceánů třeba k zasolování zemědělské půdy, musí se stěhovat, ztrácí kulturu a nemají dost financí, technologií nebo instituce na to, aby řešily škody způsobené extrémními meteorologickými jevy.
Aktuálně se řeší i dopady politik, které mají pomoci stabilizovat klima, ale mohou mít třeba dopad na mezinárodní dopravu a obchod. Zkrátka proměnných je celá řada, a tak se i přirozeně jedná i to, aby se řešením jednoho problému nezpůsobily nebo neprohloubily další problémy.
To mě přivádí k otázce, jak si v otázce klimatu vedou ty přední světové mocnosti. Jmenoval bych například USA, Indii nebo Čínu.
Smluvní strany neboli 196 států se loni na COP28 v Dubaji domluvily, že nastane odklon od fosilních paliv a samozřejmě tyto hlavní velké ekonomiky s tím musely souhlasit a podílely se na tom, aby k dohodě došlo. Trend je tedy jasný.
Zároveň vidíme, že největší ekonomiky hrají prim – ve státech G20 vidíme, že v roce 2023 se emise skleníkových plynů zvýšily a celkově tvořily až 77 % světových emisí. Každý stát přistupuje ke snižování emisí různě podle vlastní kultury a nastavení systému, ve kterém funguje. Všechny zmíněné státy nicméně mají – na rozdíl od Česka – cíl klimatické neutrality, tedy termín, do kterého se snaží snížit emise skleníkových plynů co nejvíce na nulu a kompenzovat/offsetovat to, co nejde.
Pro USA je zásadní rok 2050, pro Indii 2070 a pro Čínu 2060. Emise Číny by měly dosáhnout svého vrcholu do roku 2025. Je zajímavé, že v roce 2023 investovala do odvětví čisté energie přes 890 miliard dolarů a je v jejím strategickém zájmu, aby ostatní země zůstaly v tomto kurzu a poskytly exportní trhy pro její obrovské vývozní kapacity v oblasti zelených technologií.
Samozřejmě nejde odhlédnout od skutečnosti, že v současnosti čínské emise skleníkových plynů činí 30 % globálních emisí a z pohledu historických emisí je na tom Čína srovnatelně jako Evropská unie, obě vyprodukovaly po 12 %.
Může se z exportu zelených technologií a tím pádem ochrany klimatu stát nový globální byznys?
Myslím, že to není omezené jen na problematiku měnícího se klimatu. Zkrátka když je potřeba snižovat emise skleníkových plynů a zároveň se přizpůsobovat dopadům změny klimatu, tak klíčovým prostředkem, jak toho docílit, vedle politické a společenské vůle, jsou peníze.
Peníze jsou aktuálně největším tématem na COP29. Doteď byla shoda na tom, že hlavním zdrojem mají být především veřejné finance, ale zjišťujeme, že jich není dostatek. Tím pádem Evropská unie, Japonsko nebo USA upozorňují na potřebu toho, aby se zapojil také soukromý sektor a aby se prozkoumaly nové zdroje financování.
Zároveň ale vidíme, že se to děje do velké míry samovolně. Modernizuje se energetika, a to vytváří různé ekonomické příležitosti a tvoří se nová pracovní místa – jak na území Evropské unie, tak všude jinde. Samozřejmě, velmi z toho těží Čína, která už se přeorientovala na zelené technologie dávno. Zároveň se přirozeně vytváří i nové závislosti, třeba na kritických materiálech. Nicméně trhy se také modernizují a očekává se, že celosvětově bude poptávka po různých zelených technologiích jenom růst.
Je pozitivní, že celosvětové finanční toky v oblasti klimatu v letech 2021-2022 vzrostly o 63 % ve srovnání s lety 2019-2020 a dosáhly průměrné roční výše 1,3 bilionu dolarů. Nově se nejvíce investovalo do udržitelné dopravy, nízkoemisních energetických systémů, do budov a infrastruktury. Je ale problematické, že se investovalo především v zemích východní Asie, Evropské unie a Severní Americe. Do zbývajících regionů směřovalo jen 25% celosvětových klimatických financí. Do rozvojových a zároveň klimaticky nejzranitelnějších států s výjimkou Číny jich směřovalo jen 15 %.
Vznikají tak nová partnerství mezi státy, bankami a firmami, kdy je snaha pomáhat snižovat riziko pro firmy investovat do rozvojových trhů a poskytovat garance, aby mohly rozvíjet třeba čistější energetiku a nemusely například otevírat další uhelné doly. Zároveň například americký zákon o snížení inflace cílí na snížení emisí a zároveň růst HDP. Jen v prvních třech měsících roku 2024 došlo v USA k rekordním investicím do čisté energie v hodnotě 71 miliard dolarů. To lze vnímat jako pozitivní zprávu, když si uvědomíme, že nejintenzivnější historii znečišťování mají za sebou USA – od roku 1850 do 2022 vyprodukovaly 20 % všech skleníkových plynů, které jsou nyní v atmosféře.
Tudíž když si to dám dohromady, nejvíc by měli platit Američané, už z logiky věci.
USA, ale zároveň i Evropská unie a její členské státy a také další „tradičně bohaté“ státy, jako Austrálie, Japonsko a podobně, protože naše ekonomiky vyrostly na uhlí, ropě a plynu. Teď se řeší, do jaké míry mají být zapojené „netradičně“ bohaté státy, například Spojené arabské emiráty nebo Čína, protože ta už dávno není typickým rozvojovým státem. Na COP29 poprvé oficiálně zveřejnila, kolik peněz, tzv. klimatických financí, posílala jiným rozvojovým státům a ta částka je tak velká, že se stává šestým největší poskytovatelem klimatických financí, a to po Německu, Japonsku, Francii, USA a Velké Británii. Poukazuje to na fakt, že Čína v tomto kontextu není rozvojová země, ale silný aktér a očekává se od ní, že bude více přispívat do pomyslného kolektivního měšce.
Je obecně známé, že Evropská unie vyrostla na uhlí a oceli. Má právo stavět se do pozice příkladného prosazovatele snah o záchranu klimatu nebo moralizuje tak trochu neoprávněně? EU se snaží jít v mnoha věcech případech – je její nátlak založený na reálném základu?
Myslím, že v tomto má Evropská unie jedinečnou pozici. Je si vědoma své dlouhodobé emisní stopy, nijak se před tím neskrývá a přijímá to jako fakt. Zároveň je pozitivní, že se s tím snaží dále pracovat, a to i formou inovací. Minulý rok se snížily emise v Evropské unii meziročně o osm procent, což lze považovat za úspěch a je vidět, že na svém území se snaží systematicky snižovat emise a vytvářet různé finanční pobídky, aby k tomu docházelo transparentním a spravedlivým způsobem. To třeba znamená, že je snaha uvádět princip znečišťovatel platí co nejvíce do praxe.
Na globálních konferencích je rolí Evropské unie tedy mimo jiné i to, že si může dovolit nastavovat různá tržní pravidla a může si dovolit vytvářet inovativní přístupy, které jiné regiony světa můžou postupem času přebírat a kopírovat. Do jisté míry se můžou učit i z chyb Evropské unie.
Jedním z příkladů je v Česku nepříliš populární obchodování s emisními povolenkami. Vidíme, že tento systém přijala nedávno i Čína, což zase vede k výhledu toho, že se emise budou systematicky a dlouhodobě snižovat. Zároveň ale různé členské státy EU, třeba Francie, aktivně hledají cesty, jak najít nové formy financování klimatických opatření. EU volá nyní třeba po tom, aby se zdanila globální námořní a letecká doprava, protože oba druhy dopravy způsobují čím dál více emisí skleníkových plynů, ale tyto sektory za to nejsou nijak penalizovány a motivovány chovat se šetrněji.
Pokud se nepletu, konkrétně lodní doprava je ze všech druhů doprav nejvíce znečišťující.
Nemám teď konkrétní čísla, ale určitě jde o jeden z nejvíce znečišťujících sektorů, který dlouhodobě unikal pozornosti. Do jisté míry úplně stejně jako letecká doprava. Pokud letadla vzlétají a přistávají pouze na území Evropské unie, tak letecké společnosti musí platit za znečištění – ale nefunguje to nikde jinde. Když se klade velmi častá otázka, kdo to zaplatí, tak se poukazuje právě na tyto oblasti, které evidentně znečišťují, ale zároveň nijak nepřispívají k řešení problému, a jen ho vyživují. Dále se diskutuje například uvalení globální daně na fosilní paliva, přičemž tyto peníze by potom směřovaly k těm nejpotřebnějším.
Pořadatelství COP29 získal Ázerbájdžán, který není úplně eco-friendly, řekněme. Proč tu konferenci nepřidělit zemi, která skutečně projevuje skutečně znatelné snahy? Dostal to Ázerbájdžán, kde teď navíc prezident začal docela ostře rýpat do postkoloniálních zemí.
Jde o to, že konference se nepřidělují, ale státy si samy vybírají ze svého středu, kdo bude hostitelskou zemí nadcházející konference. Opět zde můžeme vidět snahu o uplatnění principu spravedlnosti. V rámci systému OSN je svět rozdělen do pěti regionů a konference po jednotlivých regionech „cestuje“, aby to bylo spravedlivé.
Regionální útvar si vždy musí tedy ze svého středu vybrat stát, kde konference bude probíhat. Tento stát se nominuje sám a potom buď získá, nebo nezíská podporu ostatních států z daného regionu. V tomto případě Ázerbájdžán patří do skupiny východní Evropy, kam patří i Česká republika. Vyzyvatelem Ázerbájdžánu byla Arménie, nakonec ale svou kandidaturu stáhla, i s ohledem na geopolitickou dynamiku, a podpořila svého souseda. Pokud bychom chtěli, tak se COP mohl konat i v České republice, ale Ázerbájdžán byl stát, který byl ochotný zorganizovat konferenci a měl politickou vůli budovat klimatickou či energetickou diplomacii země.
Samozřejmě ale, že situace není vůbec ideální. Hostitelská země funguje jako moderátor diskuzí a tím, že je Ázerbájdžán závislý na exportu fosilních paliv (mimo jiné i do České republiky), tak vznikají pochybnosti, do jaké míry to myslí s odklonem od fosilních zdrojů vážně. Zároveň je ale konference dlouhodobým procesem, který je tažen státy, a ne jenom organizátorskými státy. Myslím, že by bylo trochu nespravedlivé házet případný neúspěch konference jen na pořadatelskou zemi. Proces je tak efektivní, jak efektivní jsou jednotlivé státy – a jak jsou ochotné podnikat různé kompromisy, ustupovat nebo spolupracovat.
A myslíte si, že má pan Aliyev v něčem pravdu? Během COP29 například obvinil Francii a Nizozemsko z brutálního potlačování hlasů jejich zámořských území, což vedlo k diplomatické roztržce, kdy kupříkladu francouzská ministryně pro ekologickou tranzici Agnès Pannier-Runacherová zrušila účast na konferenci.
On to z pozice prezidenta může říct, protože je to jeho názor. Nemyslím si ale, že klimatická konference byla tím správným prostorem, kde toto tématizovat. Je to stejné, jako když si pozvete návštěvu k sobě domů. Cílem hostitelského státu by mělo být to, aby se jeho hosté cítili dobře, a ne naopak. Nepřispívá to k dobré uvolněné atmosféře. Zároveň ale Ázerbájdžán a Francie mají dlouhodobě napjaté vztahy a Ázerbájdžán dlouhodobě kritizuje Francii za její chování v Nové Kaledonii. Nicméně je to samozřejmě paradoxní, ázerbájdžánský režim silně potlačuje jakoukoliv politickou opozici a aktivní občanskou společnost.
Jeden můj kolega říká, a to se mi moc líbí, že konference smluvních stran je prostor, kdy si svět nastavuje zrcadlo, aby zjistil, jak dobře si vede v boji proti změně klimatu. Když je obraz v zrcadle ošklivý, není dobré obviňovat zrcadlo. Zkrátka, velmi jednoduše se kritizuje proces, ale je to hodně o tom, s čím do takových vyjednávání chodí jednotlivé státy a jak jsou (ne)konstruktivní. Tím, že se jedná o komplikovaná a politicky velmi citlivá témata, velmi lehce se vytvářejí různá napětí a musí existovat politická vůle hledat z patálií cestu ven.
Ještě bych se rád zeptal na Pařížskou dohodu. Párkrát ve veřejném prostoru padlo tvrzení, že je mrtvá. Myslíte si, že je to pravda?
Pařížská dohoda není mrtvá, ona se jen převádí do praxe a s tím souvisí i nějaké porodní bolesti. Byla sjednána v roce 2015 a od svého přijetí podnítila všeobecnou klimatickou akci, stanovila cíle a vyslala světu signály o naléhavosti reagovat na krizi. Zároveň se díky ní řeší klíčová, ale intuitivně ne zcela klimatu blízká témata, například reforma globální finanční architektury a to, jak funguje finanční systém.
Například v roce 2010 se očekávalo, že se globální teplota zvýší do roku 2100 až o 4,8 stupně. V roce 2015 to bylo 3-3,2 stupně a podle zpráv z roku 2022 by mohl být tento nárůst omezen na 2,6 stupně, pakliže se podaří dlouhodobé nízkoemisní strategie států. Vidíme, že se daří snižovat tempo, kterým emise skleníkových plynů rostou. Ale to tempo samozřejmě není dostatečné.
Jaké zvýšení teploty se vůbec považuje za fatální?
Záleží, koho se zeptáte. Dopady změny klimatu výrazně ovlivňují malé ostrovní rozvojové státy například v Pacifiku, kterým skutečně jde o přežití a už nyní musí vyjednávat s Austrálií nebo Novým Zélandem o přesunu obyvatel. Ti nemohou zůstávat na území, kde žili jejich předci, protože se zasoluje zemědělská půda a už není výhled na to, že by budoucí generace mohli žít na stejném místě, kde dnes žijí jejich rodiny. Pro obyvatelstvo Pacifiku je každá klimatická konference absolutně zásadní, protože doslova bojují o přežití a aktuálně – při dnešním oteplení o 1,3 °C – přicházejí o živobytí a ztrácejí svou kulturu a doslova i půdu pod nohama.
Třeba ale i v USA hurikány Helene a Milton způsobily ničivé hospodářské ztráty a vznikly škody ve výši 55 miliard dolarů. Pro člověka, který byl ohrožený nebo komu zemřel někdo blízky, je otázka asi mnohem citlivější než pro někoho v České republice, kdo byl sice ovlivněn povodněmi, ale spíše jen čteme o tom, jak probíhají záplavy třeba ve Španělsku a jak je jimi ohrožená produkce pomerančů. Podobně je třeba v jiných částech světa ohrožena i produkce kávy nebo kakaa, což má i negativní vliv na místní ekonomiku a pracovní místa.
Celosvětově ale platí shoda, že aby se mohlo zamezit nejhorším důsledkům změny klimatu, je třeba udržet oteplení do 1,5 stupně. Změna klimatu se zároveň považuje za multiplikátor hrozeb, takže ona nemusí být přímým spouštěčem nějakého konfliktu, ale vytváří podmínky pro to, aby se dařilo různým napětím. I NATO vnímá změnu klimatu jako multiplikátor hrozeb a uvědomuje si, že je potřeba nejen se na ni přizpůsobovat, ale i účinně řešit pomocí nízkoemisnějších a odolnějších nástrojů.
Související
Česko by mohlo v boji o záchranu klimatu dělat víc. EU vytváří vyšší a ambiciózní cíle, říká analytička pro EZ
Pařížská dohoda není mrtvá, nemůžeme ale nechat planetu shořet, varuje Měsícová
rozhovor , Klimatické změny , klimatická konference (COP29) , Romana Jungwirth Březovská
Aktuálně se děje
před 28 minutami
Svatá Barbora a tradice adventního času
před 56 minutami
Policie našla u rodičky obviněné z vraždy další mrtvé dítě
Aktualizováno před 1 hodinou
Na univerzitě v Plzni se měly ozvat výstřely. Policie prověřuje oznámení
před 1 hodinou
EU není připravená na obchodní válku s USA. Macron varoval před bolestivou prohrou
před 3 hodinami
Pádem Aleppa to nekončí. Erdogan rozehrál v Sýrii nebezpečnou hru, o hlavu Asada mu ale nejde
před 3 hodinami
Jižní Korea se zmítá v politické krizi. Jun Sok-jol otevřel stanným právem bolestivé rány
před 4 hodinami
V Česku se poprvé objevil domácí případ onemocnění difylobotriózou
před 4 hodinami
Ukrajina nás přibližuje jaderné válce víc než Kuba, tvrdí Putinův propagandista. Historik vysvětlil, jak to skutečně je
před 6 hodinami
NATO odradí Putina od celoevropské války. K ústupkům ho ale nedonutí ani Trump, míní expert
před 7 hodinami
Podřezal si ICC pod sebou větev? Zatykač na Netanjahua nemá v historii obdoby
před 7 hodinami
Jun Sok-jol dal v sázku jihokorejskou demokracii potřísněnou krví. Ta ho zřejmě přežije
před 9 hodinami
Patová situace prolomena. Ukrajina čelí nejhorším ztrátám za poslední dva roky
před 10 hodinami
Rána geopolitické stabilitě. Noc politického chaosu v Jižní Koreji sleduje Rusko, Čína i KLDR
před 11 hodinami
Nejskloňovanější jméno týdne. Kdo je Jun Sok-jol?
před 11 hodinami
Jižní Korea na nohou. Politici i veřejnost chtějí prezidentovu hlavu, Sok-jol čelí impeachmentu
před 13 hodinami
Počasí o víkendu nebude tak teplé, jak se čekalo. Naopak
včera
Prezident Jižní Koreje Sok-jol zrušil stanné právo
včera
Krize v Jižní Koreji se stupňuje. Parlament stanné právo zrušil, na Sok-jola tlačí i vlastní strana
včera
Sok-jol se potácí na hranici politického kolapsu. Proč Jižní Korea vyhlásila stanné právo?
včera
EU sleduje s obavami dění ve Francii. Barnierova vláda se rozpadá
Rozpad vlády Michela Barniera, který je na postu francouzského premiéra jen velmi krátce, se zdá nevyhnutelný. Jeho kabinet se blíží k hlasování o vyslovení nedůvěry, které pravděpodobně prohraje již tento týden. Tento vývoj by mohl vést k finanční krizi v druhé největší ekonomice eurozóny a vyvolat obavy v celé Evropské unii, uvedl server Politico.
Zdroj: Libor Novák