ROZHOVOR | Papež František byl výjimečný. Věděl, kde leží skutečné problémy současného světa, míní expert

Koho svět v papežovi právě ztratil?

Určitě odešla velmi výrazná osobnost. Musím říct, že ve druhé polovině 20. století byli všichni papežové osobnostmi výraznými, ale z mého pohledu byl František výjimečný v několika ohledech.

Za prvé – byl vůbec prvním papežem mimoevropského původu, pokud nepočítáme ty, kteří se v prvních staletích existence papežství narodili v severní Africe, tehdy součásti Římské říše. Do církve přinesl zcela nový pohled – perspektivu člověka s jinou životní zkušeností, než jakou nabízí evropský kontext. A to bylo na fungování církve znát.

Za druhé – byl mimořádně citlivý k sociálním otázkám. Ne že by je jeho předchůdci přehlíželi, ale on byl postavou, která nejzranitelnější členy společnosti skutečně intenzivně vnímala a hledala cesty, jak jim účinně pomoci.

Za třetí – velmi dobře si uvědomoval, kde leží skutečné problémy současného světa. Tradiční pohled církve často kladl důraz na otázky tělesnosti, ale František akcentoval témata jako samotná existence planety, ohrožené ekologickou krizí – k čemuž vydal i zásadní encykliku (Laudato si) – nebo narůstající sociální nerovnosti a mezinárodní napětí.

V mnoha ohledech šlo o osobnost skutečně výjimečnou.

Jak ho podle vás vnímala ta konzervativní část katolické církve?

To dělení na dva tábory je poněkud zavádějící. Církev byla vždy společenstvím, které zahrnuje rozmanité proudy, takže ji nelze jednoduše rozdělit na konzervativce a liberály. Navíc – tyto pojmy nejsou v církevním kontextu úplně adekvátní.

Řekněme, že tradicionalističtější část církve na něj nahlížela s určitou opatrností. Nechci říct s despektem, ale spíše s jistou nedůvěrou. Bylo patrné, že některé jeho kroky vnímala s rezervou – ať už šlo o otázku celibátu, přístup ke stejnopohlavním svazkům, nebo postoj k rozvedeným. Jsou to témata, která tradičně církev rozdělují.

František se však těchto otázek nebál. Ne že by přinášel jednoznačná řešení nebo se jednoznačně stavěl na jednu stranu – ale nevyhýbal se otevřené diskusi. Právě tato ochota otevírat citlivá témata vedla k tomu, že ho tradicionalisté vnímali s jistým podezřením.

František oproti svým předchůdcům říkal mnoho věcí jinak. Podařilo se mu něco reálně změnit?

Je otázkou, co přesně míníme tím, „něco reálně změnit“. V církvi panuje určitá kontinuita – František byl samozřejmě specifický a odlišoval se od svých předchůdců – Benedikta XVI. a Jana Pavla II. Přesto mezi nimi existují i určité styčné body.

Při srovnání s Janem Pavlem II. je zřejmé, že se lišili zejména v hodnotových otázkách. Jan Pavel II. byl výrazně konzervativnější a aktivně zasahoval do světové politiky. František měl k politice odlišný přístup – usiloval o to, aby se církev do jisté míry odpolitizovala.

Na druhou stranu byli si podobní ve způsobu komunikace. Oba dokázali oslovit široké vrstvy společnosti, uměli mluvit k mladým lidem i k různým etnickým skupinám. Sdíleli také podobný postoj k mezináboženskému dialogu. Jinými slovy – rozdíly mezi nimi byly zásadní, ale rozhodně ne absolutní.

Pokud jde o konkrétní změny, které František v církvi inicioval, vidím dvě klíčové. Za prvé – nebál se otevírat témata, která byla dlouhodobě považována za tabu, byť to slovo je potřeba chápat v určité nadsázce. A za druhé – rozpoutal proces synodality, tedy hlubší vnitřní proměny církve, jejímž cílem je širší zapojení laiků a dalších lidí spojených s církví.

Církev by tak už neměla být výhradně hierarchickou strukturou, jak ji známe od středověku – tedy s jasně vymezenými rozhodovacími pravomocemi papeže, kardinálů a biskupů. Do jejích činností by se mohli aktivněji zapojovat i věřící mimo oficiální hierarchii. A to je změna zásadního charakteru. Nutno ale dodat, že tento proces je teprve na svém počátku.

Co jeho vztahy s ostatními náboženstvími? Byl oproti ostatním papežům, v horizontu třeba i stovek let, pokrokovější v tom, jak přistupoval k islámu nebo judaismu?

V tomto ohledu rozdíly téměř neexistovaly. Už od 2. vatikánského koncilu na počátku 60. let došlo k výrazné změně postoje církve vůči jiným náboženským skupinám. Jak Jan Pavel II., tak Benedikt XVI. byli v oblasti mezináboženského dialogu velmi aktivní.

U Benedikta XVI. se někdy tradoval názor, že zastával „nepřátelské“ postoje vůči jiným náboženstvím, ale šlo spíše o nedorozumění. Byl především teolog, vyjadřoval se velmi precizně a odborně, což mohlo být někdy nesprávně interpretováno. Ve skutečnosti k jiným náboženstvím přistupoval s respektem a snahou o porozumění.

Ani František se v tomto směru nijak zásadně neodchyloval – snad s tím rozdílem, že jeho styl byl bezprostřednější. Nechci tvrdit, že by nebyl systematickým teologem; ve srovnání s Benediktem XVI. rozhodně nebyl tak precizním intelektuálem, který by kladl důraz na přesné definice a vymezení pojmů. František přistupoval k věcem spíše z perspektivy každodenního života, což mohlo vyvolávat dojem větší otevřenosti či bezprostřednosti.

Ve své podstatě se ale jeho postoj k jiným náboženstvím výrazně nelišil – kontinuita zůstala zachována.

Čím vás osobně nejvíce překvapil – a čím vás zklamal?

Ve své profesi jsem zvyklý na to, že mě jen tak něco nepřekvapí a máloco zklame. Přesto mě jeho zvolení překvapilo – ne snad proto, že by bylo úplně nečekané, ale spíš tím, jak rychle k němu došlo. Už nějakou dobu se mluvilo o změnách a o tom, že po dvou papežích, kteří sice nebyli Italové, ale stále byli z Evropy, by mohl přijít papež z jiného kontinentu. A to se skutečně stalo.

Příjemně mě překvapilo, s jakou razancí se pustil do některých témat – i když je třeba říct, že se mu je ne vždy podařilo dovést do konce. Otevřel například proces synodality, což rozhodně není jednoduchá záležitost. Vyžaduje zásadní změnu vnitřního uspořádání církve a jejího fungování.

Samozřejmě, objevily se i momenty, které mohly působit jako zklamání. Ale vzhledem ke kontextu jim rozumím. Týká se to především jeho postojů k mezinárodní politice. Z evropského pohledu některá jeho vyjádření působila neobvykle, místy zjednodušeně. Mám na mysli především jeho reakce na rusko-ukrajinský konflikt, které vyvolaly rozpaky jak u části katolické veřejnosti, tak mimo ni.

Zároveň je však třeba chápat, odkud k těmto postojům přistupoval. František je Jihoameričan – a v tomto kulturním a historickém kontextu jsou Spojené státy tradičně vnímány jako hlavní trouble-maker. Konflikt mezi Ruskem a Ukrajinou proto vnímá zcela jinou optikou než my ve střední a východní Evropě, kde máme s Ruskem jako imperiální velmocí více než stoletou, velmi intenzivní zkušenost.

Poškodil tím důvěryhodnost Vatikánu jako morálního hlasu?

To si nemyslím. Vatikán zastupuje více než miliardu katolíků, přičemž naprostá většina z nich žije mimo Evropu. To znamená, že ačkoli některá Františkova vyjádření mohla být evropskými katolíky vnímána jako kontroverzní, pro věřící v Africe – dnes jedné z nejdynamičtěji rostoucích katolických oblastí – nebo v Jižní Americe je téma rusko-ukrajinského konfliktu spíše okrajové, jakkoli nám se může zdát jako klíčové.

Tito věřící jej často vnímají zcela jinou optikou. Pro katolíky v Africe či na Blízkém východě mohou být mnohem palčivější témata jako arabsko-izraelský konflikt, sociální nestabilita, nebo pronásledování křesťanů v různých regionech.

Nemyslím si proto, že by Františkovy postoje k mezinárodní politice nějak zásadně oslabily důvěryhodnost Vatikánu jako morální autority.

Jaký podle vás bude další papež? Jak jako konkrétní osoba, tak ve vztahu k věcem, které František zaváděl?

Kdybych to věděl, tak si vsadím a budu bohatý. Myslím si, že volba nového papeže nebude jednoduchá, ale do jisté míry předvídatelná. Vzhledem k tomu, že zdravotní stav Františka byl delší dobu pod drobnohledem, je pravděpodobné, že jednání mezi jednotlivými kardinálskými tábory a jejich preferovanými kandidáty už nějakou dobu probíhají.

Nelze vyloučit, že bude pokračovat trend zvolení papeže mimoevropského původu. Často se skloňují jména z Afriky nebo Filipín. Na druhou stranu ani volba Evropana není mimo hru.

Je však důležité připomenout několik faktických okolností. Papeže volí sbor kardinálů, kterých má v současnosti volební právo přibližně 135 až 138. A drtivou většinu z nich jmenoval právě František. To by mohlo naznačovat, že budou inklinovat k podpoře kandidáta, který bude alespoň částečně navazovat na Františkovu linii.

To ale neznamená, že budou hledat jeho kopii. Každý papež je svým způsobem jedinečný. Je možné, že nový papež bude otevřený institucionálním reformám, ale bude hodnotově konzervativnější – nebo naopak. Osobně bych si tipnul, že zvolený kandidát bude pocházet z některé z oblastí, které dnes tvoří dynamické jádro katolické církve – tedy z Afriky, Jižní Ameriky nebo Asie.

Předpokládám, že půjde o někoho, kdo měl k Františkovi blízko – ale to ještě neznamená, že bude jeho jednoznačným pokračovatelem.