ANALÝZA | Zelenskyj a Putin tváří v tvář? Jednou a bez výsledku, Moskva mezitím připravila invazi

Nyní se zdá, že druhý pokus o summit, tentokrát zcela bez evropských prostředníků, přijde z iniciativy Spojených států. Americký prezident Donald Trump vyslal svého zvláštního emisara Steva Witkoffa do Moskvy, kde podle dostupných informací došlo k intenzivním jednáním.

Trump následně oznámil, že se chystá nejprve osobně setkat s Putinem, a poté zorganizovat trilaterální summit i se Zelenským. Zdůraznil přitom, že má „plán, jak ukončit válku“, a že podle něj „není jiné cesty, než osobní diplomacie“.

Zelenskyj možnost osobního setkání vítá, ale pouze za podmínky příměří. V uplynulých týdnech opakovaně prohlásil, že Rusko se přibližuje k ochotě jednat, a označil Putina za „zbabělého“, pokud k jednání nedojde. V rozhovoru s ukrajinskými médii potvrdil, že je připraven na jednání bez evropských partnerů, pokud povede k reálnému pokroku.

Ruská strana je opatrnější. Mluvčí Kremlu Dmitrij Peskov podle listu New York Post vzkázal, že Moskva „nevylučuje možnost summitu“, ale že musí být výsledkem předběžných odborných rozhovorů a konkrétních dohod.

Na přímé otázky, zda Kreml přijal Trumpovu nabídku, neodpověděl jednoznačně. Podle zdrojů z Moskvy zůstává klíčovým faktorem dosažení alespoň dílčích cílů tzv. „speciální vojenské operace“, především v Donbasu.

Konečným výsledkem může být přímý summit, jehož politická váha by byla bezprecedentní. Nejen kvůli osobní přítomnosti tří státníků, ale i proto, že by šlo o první přímé setkání od začátku války v únoru 2022. Pokud by k němu skutečně došlo, mohlo by to znamenat začátek nové fáze – nikoli nutně mírové, ale minimálně diplomaticky otevřené.

První a poslední setkání

První a zatím poslední osobní setkání mezi ukrajinským prezidentem Volodymyrem Zelenským a jeho ruským protějškem Vladimirem Putinem se uskutečnilo 9. prosince 2019 v Paříži. Summit proběhl jen několik měsíců po nástupu Zelenského do úřadu a odehrával se v rámci tzv. normandského formátu, za účasti tehdejší německé kancléřky Angely Merkelové a francouzského prezidenta Emmanuela Macrona. Hlavním cílem jednání bylo oživit stagnující mírový proces a hledat cestu ke zklidnění situace na východě Ukrajiny.

Pro Zelenského, tehdy naprostého politického nováčka s minulostí v komediálním prostředí, šlo o zásadní diplomatickou prověrku. Americká stanice CBS tehdy summit označila za dosud největší test jeho schopností a připomněla, že do úřadu se dostal i díky slibům o ukončení války v Donbasu. Očekávání byla vysoká nejen ze strany Ukrajinců, ale i mezinárodního společenství.

Jednání přinesla částečný průlom. Obě strany se dohodly na obnově mírových rozhovorů a na výměně všech zajatců. Klíčové body konfliktu však zůstaly nevyřešeny, a to především otázky týkající se konání místních voleb v separatistických oblastech a kontroly nad ukrajinsko-ruskou hranicí. V té době si konflikt vyžádal podle odhadů až 14 tisíc lidských životů.

Francouzský prezident Emmanuel Macron summit hodnotil pozitivně, ačkoli přiznal trvající rozpory. „Existují neshody, zejména ohledně časového harmonogramu a dalších kroků. O tom jsme velmi dlouho diskutovali,“ uvedl podle stanice PBS po jednání s odkazem na dohodu, že lídři se k rozhovorům vrátí během čtyř měsíců. K dalšímu osobnímu setkání však už nikdy nedošlo.

Nikam to nevedlo…

Na začátku roku 2020 se zdálo, že by válka na východě Ukrajiny mohla alespoň částečně ustat. Obě strany se tehdy přihlásily k posílení příměří a došlo k omezené výměně vězňů. Jenže to netrvalo ani rok, než jakákoli dohoda byla znemožněna. Rusko začalo znovu posilovat vojenskou přítomnost u ukrajinských hranic a na mezinárodní scéně se objevily varovné hlasy o možném velkém útoku. Ten přišel 24. února 2022.

Ruská invaze otevřela novou fázi konfliktu. Moskva zaútočila nejen z vlastního území, ale i z anektovaného Krymu a z Běloruska. Ukrajinská armáda odpověděla tvrdým odporem, který zastavil ruský postup u Kyjeva a později umožnil úspěšné protiofenzivy u Charkova a Chersonu. I přesto si Moskva ponechala kontrolu nad značnou částí Donbasu a začala podnikat masivní raketové útoky na civilní infrastrukturu.

Konflikt se během let 2023 a 2024 rozšířil o nové fronty. Ukrajina se pokusila přenést boje i na území Ruské federace – například v Kurské oblasti, kde její jednotky na krátkou dobu ovládly město Sudža. Ruská armáda reagovala obnovením ofenzivy na severovýchodě Ukrajiny, zejména v Sumské oblasti. Intenzivní bombardování Kyjeva na začátku srpna letošního si vyžádalo desítky civilních obětí.

Zatímco se bojuje na zemi i ve vzduchu, diplomatická cesta zůstává uzavřená. Rusko dál trvá na uznání anexe čtyř ukrajinských oblastí, zatímco Kyjev požaduje jejich návrat a mezinárodní bezpečnostní záruky. Spor není jen vojenský, ale i hodnotový, jde o to, zda se mezinárodní právo dokáže prosadit v praxi, nebo zda agresivní expanze zůstane nepotrestána.

Rusko čelí zároveň rostoucím ekonomickým problémům. Výnosy z ropy a plynu klesly v červenci 2025 o 27 procent oproti předchozímu roku. Mezinárodní sankce sice neparalyzovaly ruskou ekonomiku, ale omezily její schopnost modernizovat armádu a zvyšují závislost Moskvy na zemích jako Čína nebo Írán.

Hledání řešení je složité. Vnitřní tlak na Putina sice roste, ale zároveň se zvyšuje i nacionalistická rétorika a snaha konflikt rámovat jako existenční boj s „kolektivním Západem“. Na druhé straně Ukrajina čelí únavě společnosti, hospodářské krizi a očekáváním dalších západních dodávek zbraní.

Přestože naděje na jednání úplně nezmizela, obě strany se stále více připravují na dlouhodobé vyčerpání. Evropa, která se dříve obávala zimy bez plynu, dnes čelí realitě, že válka už není „někde na východě“, ale trvalou součástí její bezpečnostní architektury.