ROZHOVOR | Osa zla chce změnit současný světový řád. Evropa podceňuje ruské vlivové operace, varuje poslanec Exner

Nedávno schválený Migrační pakt EU vyvolal na české politické scéně řadu vyhrocených emocí, ale taky i dezinterpretací. Co vlastně pakt evropské unii přinese a je jeho výsledná podoba dostatečná pro boj s migrací? 

Hned zkraje je třeba říct, že Evropa Reformu migračních a azylových pravidel nutně potřebovala. Současná migrační legislativa je neefektivní a nevyhovující, jak se ukazuje od migrační krize v 2015. Současná pravidla byla tvořena pro řádově menší počty migrantů. To se změnilo migrační krizí při válce v Sýrii, kdy odtamtud uprchly miliony lidí. Migrační pakt přináší zrychlení a zpřísnění hraniční procedury, urychlení návratů, umožňuje účinnější a flexibilnější azylové řízení, bezpečnostní a zdravotní kontroly, řeší krizové situace, zejména instrumentalizaci migrace a zjednodušuje azylovou proceduru. Dnes přijde uprchlík a má volný pohyb po EU. Nově musí být povinně v detenci a právně se bude považovat, jako by do EU nevstoupil. V době detence proběhne zrychlená hraniční procedura a případně zrychlený návrat. 

A co z toho vyplývá pro Českou republiku?  

Z toho vyplývá několik věcí. Zaprvé to, že ten, kdo říká, že ČR měla migrační pakt odmítnout, buď neví, o čem mluví anebo je demagog. Nevím, co z toho je horší.  

Především voličům ANO bych rád připomněl, že migrační pakt je v souladu i s rámcovou pozicí vlády Andreje Babiše z jara 2021, a souhlasem s tím, že si členské státy mohou vybrat, jak pomohou migrací zatíženým státům – buď finančně, materiální pomocí anebo relokacemi. Navíc bude bráno v potaz zatížení země osobami s dočasnou ochranou, tedy ukrajinskými uprchlíky. Pravdou je, že se pakt po vyjednávání rady s Evropským parlamentem změnil. Poslední verze bohužel zvyšuje administrativní zátěž a ČR chtěla ambicióznější změny – například delší lhůty na bezpečnostní prověrku nebo delší detenci. Ale už teď je jasné, že migrační pakt není konečnou normou. Bude potřeba dále například pracovat na externalizaci migrace a efektivněji bojovat s pašeráckým byznysem. 

Je před volbami do Evropského parlamentu, kam za Starosty kandidujete i vy. Jak vnímáte fakt, že tyto evropské volby – viděno optikou volební účasti – už tradičně Čechy moc nezajímají? Nerezignujeme tím tak trochu na svou roli v EU?  

My Češi jsme v tomhle trochu schizofrenní. Spousta lidí tu mluví o diktátu Bruselu, mají pocit, že EU nejsme „my“, ale „oni“ a přitom k volbám českých europoslanců v roce 2019 přišlo 28 % voličů. V roce 2014 dokonce jen 18 %. Úplně nesnáším ty nářky, že nám EU diktuje, že tam nic nezmůžeme a lži o tom, že je to nějaké RVHP nebo SSSR. Vždyť jsme na počet obyvatel 9. největší země EU z 27 zemí!  

Vždyť máme svoje zástupce v Evropské radě, v Evropské komisi, v Evropském parlamentu, v Evropském soudním dvoře a tak dále. A bez souhlasu všech tří – rady, komise i parlamentu se v EU neschválí nic. Většina Čechů ani netuší, že Rada EU je tvořena premiéry a ministry národních vlád, že komisaře navrhují národní vlády a schvaluje je rada a předseda komise.  

Jak je to možné? Není to náhodou i chyba Bruselu, nebo vlastních politiků, že tyhle věci nedostatečně komunikují?  

Bohužel máte z části pravdu. Ale jen zčásti, protože to není jen o komunikaci. Je to i vina voličů, že si o EU sami nezjistí více, nezajímá je, a necítí za ni spoluzodpovědnost. Další díl viny nepochybně jde za populisty a nacionalisty, kteří o Evropské unii hodně lžou a používají jí jako strašáka. Při tom EU je především spolupráce, solidarita, volný obchod, volný pohyb a vláda práva. Věci důležité zejména pro menší země. Češi mají v dějinách naprosto jedinečnou příležitost být součástí něčeho velkého, demokratického, prosperujícího a už 20 let z členství velmi profitují politicky i ekonomicky. A tu evropskou solidaritu Češi čerpali bilionem korun na evropských dotacích.  

Výrazně se coby místopředseda Bezpečnostního výboru zabýváte tématy bezpečnostními, ale také otázkami migrace či hybridních hrozeb. Jaké kroky v těchto oblastech byste chtěl v evropském parlamentu prosazovat?  

Hlavní hrozba, které coby západ čelíme, není nic menšího, než snaha osy zla – Ruska, Íránu, Severní Koreje a Číny změnit současný světový řád, zničit liberální demokracii a převzít světovládu. Jak ukazuje brutální ruská agrese na Ukrajinu a ruské hybridní, dezinformační, psychologické a vlivové útoky na západní demokratický svět a operace na ovlivňování voleb, nejagresivnější a nejdrzejší je v tom Rusko. To si musí v plné síle uvědomit i Evropa a to chápu jako jednu z hlavních výzev pro své možné angažmá v Europarlamentu.  

Jak byste to chtěl udělat?  

Jsem do toho připraven vložit svou veškerou energii a zkušenosti. Vnímám, že aktuální problém Evropy je v tom, že západní politici i veřejnost si neumí nebo nechtějí představit cynismus, faleš a krutost Putina a dalších diktátorů a nejsou ochotni pochopit jejich způsob uvažování. Putinovi je úplně jedno, kolik zemře nejen Ukrajinců, ale i Rusů, je mu úplně jedno, jestli zbídačí vlastní zemi. Nemusí procházet svobodnými volbami, nikomu se nezodpovídá. A to je potřeba v Evropském parlamentu vysvětlovat. Zas a znova. Západ by měl více naslouchat východoevropským zemím se zkušeností s Ruskem, či dřívější sovětskou zkušeností. Současně Evropa podceňuje účinnost a úspěšnost ruských dezinformačních, psychologických a vlivových operací, ovlivňování voleb nebo i, jak se nedávno ukázalo, uplácení evropských politiků. A to byla jen špička ledovce. Dnes se hraje o čas – jestli Rusko dezinformacemi, vlivovými operacemi a strašením dokáže rozložit Evropskou unii a společnosti evropských států dříve, než se složí samo – než běžným Rusům dojde trpělivost s válečnými ztrátami a poklesem životní úrovně.  

Starostové ve svém programu říkají, že se o Česko v Evropské unii postarají i po stránce energetické a surovinové bezpečnosti. Jak toho chcete dosáhnout?  

Velký kus práce v tom už odvedl ministr Síkela při českém předsednictví. Jde primárně o diverzifikaci dodávek surovin, abychom nezáviseli na Rusku. Aby tato země nemohla používat suroviny jako páku a vydírat Evropu.  

Už se povedlo, že držíme povinné kapacity v zásobnících plynu, máme smlouvy na dodávky zkapalněného plynu přes pobřežní terminály z dalších zemí. To je obrovský úspěch této vlády a velmi výrazné zlepšení naší bezpečnosti.  

Z dalších věcí – buduje se zvýšení kapacity ropovodu TAL z Terstu do Rakouska, Německa a Česka. Je nutné posilovat kapacitu elektrických sítí přes hranice. Důležité je opět celoevropské řešení, spolupráce a solidarita, a i to vnímám jako významné téma pro každého nového europoslance.  

Předpokládám, že spoléhat se v tomhle jen na celoevropská řešení nestačí. Plánuje ČR v tomto ohledu i další kroky sama za sebe?  

Samozřejmě. Tady nás doma v Česku musíme budovat další solární, a hlavně větrné elektrárny. Nejen kvůli ekologii, ale hlavně pro svou vlastní energetickou bezpečnost. Čím dříve to uděláme, tím dříve dokážeme odolávat vnějším vlivům. A samozřejmě, tímhle vlastním přístupem posílíme i Evropu jako celek.  

Náš elektrárenský mix musí být tvořen jádrem, větrem, soláry, vodními a v omezené míře plynovými elektrárnami na regulaci sítě. Zatímco plyn, ropu a velkou část uhlí musíme dovážet, slunce, vítr a vodu máme vlastní.  

Minimálně od Covidové krize se mluví o možné revizi cílů Green Dealu, jejich možného změkčení i s ohledem na zachování konkurenceschopnosti Evropy. Je na čase podle vás obrátit kormidlem podle některých až příliš ambiciózních zelených cílů?  

Evropská Zelená dohoda není žádné „evropské šílenství“, ale má stejný cíl jako celosvětová Pařížská dohoda sjednaná v roce 2015 na konferenci o klimatu 196 zeměmi světa. Tím cílem je udržet nárůst průměrné globální teploty výrazně pod 2 °C a snížit emise do roku 2030 na polovinu a do roku 2050 na nulu. Jinak hrozí, že velké části světa budou neobyvatelné, spustí se masivní globální migrace, ohrožuje to zemědělskou produkci, zdroje vody a v neposlední řadě emise lokálně poškozují zdraví lidí. EU tak nedělá nic jiného, než na čem se dohodl i zbytek světa. 

Asi každého z nás by zajímalo v reálu hlavně to, jak moc Zelená dohoda zasáhne do života lidí?  

Dosažení celosvětově dohodnutých klimatických cílů vyžaduje změny, srovnatelné s průmyslovou revolucí. EU musí, stejně jako USA, Čína a další, investovat do vývoje zelených technologií, aby neztrácela konkurenceschopnost v moderních odvětvích. Ale jde i o to, že EU chce všechna opatření dělat sociálně spravedlivě a podporovat ty, které by tato změna postihla.  

O způsobech dosažení těchto cílů se v čase samozřejmě diskutuje a v postupně se upravují. Není fakt důležité, jestli se ty cíle podaří splnit o rok dříve či později, nebo nějaký milník o pár procent lépe či hůře. Ale skutečně je zcela mimo na tyhle změny rezignovat, předstírat že klimatické změny neexistují a nedělat nic. A kdo říká opak, tak prostě lže. Ještě žádný problém nezmizel tím, že před ním zavřeme oči.  

Snaha o evropskou energetickou bezpečnost jistě má i geopolitické důsledky… 

Ano, samozřejmě má. Důležitý bonus je zbavení se závislosti na fosilních palivech, které v Evropě už prakticky došly a musíme je dovážet. To je pochopitelně hrozbou pro Rusko a Írán, jejichž státní rozpočty jsou na exportu ropy a plynu závislé. Čína zase chce sama být lídr ve výrobě zelených technologií a elektromobilů a nestojí o konkurenci z Evropy. Proto se tito aktéři snaží evropskou Zelenou dohodu torpédovat různými kampaněmi, dezinformacemi a strašením. Chtějí prodávat ropu a plyn co nejdéle a co nejdráže. Neměli bychom tomu podléhat. EU je dost silná ekonomicky a technologicky a je i natolik sociálně citlivá a zodpovědná, abychom to zvládli.  

Pojďme ještě na závěr domů. Vy sám jste napsal, že aby si ČR zajistila bezpečnost, musíme si být vědomi hrozeb, včetně těch hybridních, dezinformačních a psychologických. Máte coby poslanec za to, že tato vláda vnímá tato rizika dostatečně? Nepromarnila politickou nevůlí hlouběji se těmito otázkami zabývat už tři čtvrtiny svého mandátu?   

Neříká se mi to lehce, moc mě to mrzí, ale máte pravdu, za ty tři roky jsme v tomhle směru udělali velmi málo, skoro nic. A zatímco probíhají ruské hybridní, dezinformační a psychologické útoky stejně cynicky a agresivně jako ty horko-válečné na Ukrajině, tady v Česku stále nekomunikujeme dobře a neumíme bojovat s nepřátelskou propagandou. Protože chybí politická vůle, bohužel.  

Při tom víme, co máme dělat a máme se od koho učit. Máme strategie, různá doporučení expertů z ministerstva obrany, ministerstva vnitra i z tajných služeb, máme sdílené zkušenosti jiných zemí, ale nejsme schopni je uvést do efektivní, koordinované strukturované aktivity úřadu vlády, ministerstev, státních institucí, akademické sféry, neziskovek a médií.  

Říkáte, že není politická vůle. Pojďme tedy zcela adresně. Jaké straně nebo stranám se do toho nechce?  

Je to jednoduché. Čtyři strany koalice by se na mnoha opatřeních shodly, ale není shoda ze strany ODS. Příčinami jsou podcenění té hrozby, obava z reakce opozice, ideologické postoje. Když bezpečnostní poradce premiéra opakuje v médiích, že neví, co je dezinformace, tak to situaci nepomáhá. Nestačí jen říkat pravdu, jak tvrdí ODS. Musíme říkat pravdu tak, aby jí lidé rozuměli, aby jí přijali. Musíme omezit zjevnou ruskou propagandu a vysvětlovat, jak funguje a její cíle. Musíme pracovat s médii a podporovat občanskou společnost a specializované neziskovky, aby ověřovaly fakta a vyvracely lži a manipulace.  Musíme vyšetřovat a zveřejňovat zdroje propagandy a v neposlední řadě sledovat toky ruských peněz, jak ukázala nedávná aféra Voice of Europe (sic!). Na strategickou komunikaci státu a na zvyšování odolnosti a boj s nepřátelskou propagandou musíme dát lidi, peníze a pravomoci.  

Obávám se, že za toto váhání a nedůslednost draze zaplatíme.