ROZHOVOR | Trump před 5 lety vypověděl dohodu o íránském jaderném programu. Dosáhl opaku toho, co zamýšlel, tvrdí odborník Horčička

Uzavření JCPOA v roce 2015 prezentovala tehdejší americká administrativa prezidenta Baracka Obamy jako svůj klíčový zahraničněpolitický úspěch. Dohoda byla naopak od počátku kritizována částí amerického politického spektra, do něhož se řadil i Obamův nástupce v Bílém domě Donald Trump. Nakolik v úvahách jeho týmu o vypovězení úmluvy hrála roli negace a, řekněme, demonstrativní vymezení se proti předchozí administrativě? Nebo byl tento krok jasným projevem odlišné Trumpovy zahraničněpolitické koncepce, která odmítala multilateralismus a zároveň byla vstřícnější k zemím zastávajícím vůči JCPOA kritický postoj, jako Izrael či Saúdská Arábie?    

Oba zmíněné aspekty se v odstoupení Spojených států od JCPOA jistou měrou projevily. Zaprvé, pro Trumpovu administrativu bylo odstoupení od JCPOA výraznou a poměrně jednoduše realizovatelnou možností, jak vyjádřit nesouhlas nejen s usmiřovací politikou Obamovy administrativy vůči Íránu, ale i jejím celkovým mezinárodněpolitickým směřováním. K tomu se pojí onen druhý aspekt, a sice odlišné nastavení mezinárodní politiky Spojených států, v jehož rámci se Trumpova administrativa více opřela o tradiční americké spojence v regionu, zejména Izrael a Saúdskou Arábii. Právě tyto státy nelibě vnímaly změny, které měla implementace JCPOA přinést, zejména ukončení politiky maximálního tlaku proti Íránu a jeho izolace ze strany mezinárodního společenství. To mělo být mimo jiné reprezentováno postupným uvolňováním sankcí vůči Íránu, což Izrael i Saúdská Arábie chápaly jako nepřímou finanční podporu íránských vojenských aktivit například v Libanonu či Jemenu. 

Můžeme na základě informací, které se objevily s pětiletým odstupem, činit kategoričtější soudy o tom, nakolik íránský režim před rokem 2018 ujednání JCPOA dodržoval? 

Dle mého názoru Írán do roku 2018 ujednání JCPOA dodržoval víceméně stoprocentně. Vláda tehdejšího íránského prezidenta (Hasana) Rúháního na implementaci dohody spoléhala a na financích,  které měla získat díky uvolnění sankcí, chtěla stabilizovat íránský sociální systém a zdravotnictví. Kdyby dohodu porušovala, nic by tím nezískala. Odlišným způsobem se k tomu mohly stavět některé konzervativní a „jestřábí“ kruhy uvnitř režimu, jimž bylo jednání se Spojenými státy ideologicky protivné a mohly se jej tak pokusit torpédovat interním vytvářením prohřešků proti dohodě a nabourávat tím důvěru mezi smluvními stranami. Trumpova administrativa jim však k tomu ani nedala pořádnou příležitost. 

Ohlédneme se za vývojem uplynulých pěti let, dosáhla americká strana toho, co si od vypovězení JCPOA - alespoň dle veřejných proklamací představitelů Trumpovy administrativy - slibovala? 

Domnívám se, že Trumpova administrativa dosáhla opaku oproti tomu, co původně zamýšlela. Politika maximálního tlaku měla Írán mezinárodně izolovat, zastavit jeho jaderný program a destabilizovat jeho režim tím, že zhorší jeho vnitřní ekonomickou situaci a přiměje podstatnou část populace k protestům. Místo toho však akorát přerušila dialog mezi Západem a Íránem a přiměla tamní režim ke sbližování s Ruskem a Čínou. Vnitřní ekonomická situace se sice zhoršila, ale tento trend dopadl především na obyvatele mimo režimní struktury, zatímco prorežimní mocenské kruhy jako Islámské revoluční gardy profitují z černého obchodu s ropou a pašování, neboť tyto činnosti částečně spadají do jejich působnosti.  

Na íránské politické scéně došlo k drtivé porážce reformistických a pragmatických kruhů kolem prezidenta Rúháního, které se v očích íránské veřejnosti zdiskreditovaly tím, že slíbily prosperitu nebo oslabení hrozby amerického úderu na íránském území prostřednictvím implementace dohody, přičemž nic z toho se nepodařilo proměnit ve skutečnost a reformisté se stali marginálními. Naopak došlo k výraznému posílení konzervativních kruhů, což se projevilo jejich drtivým vítězstvím v parlamentních a prezidentských volbách, které vyhrál současný prezident Ebráhím Ra’ísí. Právě jeho vláda nyní akceleruje jaderný program, nad nímž má Mezinárodní agentura pro atomovou energii, a tím pádem celý svět, kvůli odstoupení Spojených států od JCPOA jen omezený dohled. 

Írán jistou dobu tvrdil, že bude JCPOA nadále dodržovat. Následně ale avizoval, že se v několika fázích přestane konkrétními ujednáními řídit. Co tento posun sledoval? Byla to především snaha vytvořit tlak na další strany dohody, aby se nepřipojovaly k Trumpem obnovenému sankčnímu režimu? 

Určitě ano, Írán svůj jaderný program v tomto případě využíval jako nástroj pro vyjednávání se stranami dohody. K tomuto kroku se Írán uchýlil v momentě, kdy bylo zjevné,  že zejména evropské státy dohody - Velká Británie, Francie a Německo - mimo jiné selhaly v efektivní implementaci protisankčního systému INSTEX, který měl zajistit provádění JCPOA navzdory americkým sankcím, a tím pádem umožnit Íránu získat očekávané ekonomické benefity. Když se však očekávaná prosperita nedostavila, Írán se vrátil k osvědčené taktice, a sice hrozbě jaderným programem, neboť právě tato hrozba je jednou z mála, která vždy přinutila svět naslouchat. 

Dá se s větší určitostí říci, zda Írán postupem v jaderném programu sleduje skutečně výrobu jaderné zbraně, či usiluje o zisk technologie, které mu v případě potřeby umožní tuto zbraň rychle zkonstruovat? Nebo je jaderný program primárně nástroj, kterým se Teherán dle potřeby ohání v jednání s okolním světem, jak může naznačovat Vaše předchozí odpověď?  

Domnívám se, že Írán potřebnou technologií k sestrojení jaderné zbraně již disponuje. Pravděpodobně by měl být schopen sestrojit jadernou zbraň již relativně rychle a nyní se snaží využít zbývajícího  dostupného prostoru k posledním jednáním s mezinárodním společenstvím, než se mu jadernou zbraň skutečně podaří vytvořit. Zdá se, že íránský režim její vytvoření oddaluje a váhá, zda ji skutečně sestrojit, protože to by znamenalo otevření pomyslné Pandořiny skříňky a Irán neví, jakou reakci mezinárodního společenství by to mohlo způsobit. Byla by to úplně nová situace, do níž se nikoli malé množství nejen íránských politiků nechce dostat. Pokud by však zejména bezpečnostní okolnosti Írán v uvozovkách zahnaly do kouta, pak by onu červenou linii sestrojení bomby nepochybně překročil a učinil by z ní pilíř své obranné a bezpečnostní strategie. 

Trumpův nástupce v úřadu prezidenta Spojených států dával již během své volební kampaně najevo ochotu vrátit se k JCPOA. Následně však svá slova revidoval s tím, že situace okolo íránského jaderného programu se změnila, a proto je nejprve nutné dojednat jiné podmínky. Domníváte se, že Írán je momentálně připraven přistoupit za jistých okolností na požadavky formulované Washingtonem?  

Domnívám se, že v současnosti je to téměř vyloučené. Írán je momentálně mezinárodněpoliticky čím dál více orientován na nově se formující mocenský blok okolo Číny a Ruska, který má potenciál mu poskytnout dostatečný manévrovací prostor bez nutnosti příliš extenzivně jednat se Západem.  V rámci mezinárodních jednání pak Íránu spoléhá zejména na Čínu,  což dokazuje i přelomové a Čínou zprostředkované jednání se Saúdskou Arábií o normalizaci vztahů. Pokud by se tedy někdy v budoucnu eventuálně mělo jednat o nové jaderné dohodě, je možné, že by tato jednání probíhala na odlišném půdorysu, a sice pod záštitou Číny. Na rozdíl od Spojených států nebo Evropské unie se totiž těší  určité íránské důvěře. 

Nakolik ovlivňuje přístup Íránu k jadernému programu po roce 2018 tamní turbulentní vnitropolitická situace? 

Vnitropolitická situace stav íránského jaderného programu nepochybně ovlivnila. S vítězstvím konzervativních proudů ve volbách v íránské politice výrazně zesílila teze, že jaderná zbraň bude představovat reálnou garanci íránské bezpečnosti na rozdíl od mezinárodních smluv, které Íránu tuto garanci nepřinesly. Akceleraci jaderného programu tak lze spojit s přesvědčením části současné íránské politické reprezentace, pro níž je jaderná zbraň odpovědí na některé stěžejní vnitropolitické i zahraničněpolitické problémy.