ROZHOVOR | Zatýkání válečných zločinců může být komplikované a nebezpečné, popisuje vyšetřovatel mezinárodního tribunálu Dzuro

Vladimír Dzuro, emeritní policejní rada, se narodil v Kladně a dětství prožil v Buštěhradě. V letech 1983 až 1995 pracoval jako kriminalista pro Policii České republiky, nejprve u Kriminální policie v Praze 10 a později v Národní ústředně Interpolu v Praze. V roce 1994 se aktivně podílel na práci mírových sil OSN v bývalé Jugoslávii (UNPROFOR), od dubna 1995 pak zastával více než devět let funkci vyšetřovatele Mezinárodního tribunálu pro bývalou Jugoslávii (ICTY) v Den Haagu, v Holandsku.

Vladimír Dzuro se v devadesátých letech jako vyšetřovatel podílel na exhumaci masového hrobu na farmě Ovčara, participoval na identifikaci obětí a stíhání pachatelů. Svoje zkušenosti následně popsal ve své knize Vyšetřovatel. Kniha se od uvedení na trh v roce 2017 stala bestsellerem, dočkala se několika dotisků, filmového dokumentárního zpracování a nyní nově i komiksové verze, která pod názvem Démoni balkánské války zamířila na knižní trh.  

Vaše zkušenost s vyšetřováním válečných zločinů se odehrávala především v devadesátých letech, přesto jde o téma vysoce aktuální, nyní hlavně v souvislosti s probíhající válkou na Ukrajině. Dá se obecně říct, jak se za tu dobu možnosti mezinárodních vyšetřovatelů změnily? 

Na tuhle poměrně jednoduchou otázku není úplně jednoduché odpovědět. Vojenské tribunály v Norimberku a Tokiu po skončení druhé světové války byly nazývány tribunály vítězů. Spojenci kontrolovali území poražených států a tím měli přístup ke svědkům, na místa spáchaných zločinů a rovněž měli zadržené osoby, které plánovali za válečné zločiny soudit. Mezi ukončením činnosti Norimberského a Tokijského tribunálu a založením tribunálu pro bývalou Jugoslávii a Rwandu v roce 1993 uplynulo více než 47 let. Mezinárodní společenství nemělo zkušenosti s prací válečných tribunálů za podmínek, kdy válečný konflikt ještě stále probíhal, a osoby, které jsme měli vyšetřovat, byly stále ještě u moci. Z toho jasně vyplývají těžkosti, které jsme museli překonat na počátku činnosti novodobých tribunálů, zejména mezi lety 1993 a 2001. 

Existující situace od nás vyžadovala flexibilitu a připravenost k nekonformním řešením. Jako příklad bych uvedl zatýkání obviněných válečných zločinců. Úspěšná práce, zvláště jugoslávského tribunálu, napomohla k vytvoření a vyzkoušení pracovních postupů, ze kterých pak vycházeli při definování Římského statutu Mezinárodního trestního soudu (International Criminal Court). Ten, pokud je mi známo, v současné době zajištuje důkazy válečných zločinů údajně páchaných i na Ukrajině. 

Z toho jasně vyplývá, že současná situace by měla být pro vyšetřovatele a žalobce jednodušší. Ono ale není v našem životě nic jen černobílé. Zajišťování důkazního materiálu v době rozvinutých digitálních technologií přináší mnoho těžkostí, zejména v oblasti ověřování autenticity. Je něco jiného dát videozáznamy na internet nebo do televizních zpráv a něco úplně jiného je tyto informace předložit soudu jako důkaz. Na druhou stranu je významnou pomocí pro vyšetřovatele zdokonalení a zlevnění testu DNA a relativní dostupnost satelitních snímků. 

Příčiny válečných konfliktů jsou různé, výsledek ale bývá stejný – a tím jsou mrtví lidé, mnohdy i nevinní civilisté. Lze ale vůbec předpokládat, že by všechny tyto zločiny byly skutečně potrestány? A liší se v těchto ohledech vůbec válečné konflikty jeden od druhého?

Válečné konflikty se v průběhu lidských dějin zcela jistě liší, zejména sofistikovaností, s jakou se dokážeme navzájem vyvražďovat. Válečné konflikty, které probíhaly v průběhu 20. století, jasně ukazují, jak sofistikovanost moderních zbraní dopadá na strádání civilního obyvatelstva. Válka ve východní Evropě, kterou právě sledujeme doslova v přímém přenosu, tohle jasně potvrzuje. Raketové útoky na školy, nemocnice či divadla a miliony uprchlíků nám připomínají krutost moderního válečného konfliktu. 

Co se týče toho, zda jsme schopni vyšetřit všechny válečné zločiny a potrestat všechny pachatele, mohu ze své téměř čtyřicetileté zkušenosti s vyšetřováním s nepříjemnou jistotou tvrdit, že zcela určitě ne. Podle mého je zcela nemožné očekávat, že my, lidé nedokonalí, budeme schopni zajistit dokonalou spravedlnost. Nedokážeme to ani v běžném životě, proto by bylo naivní očekávat, že to někdo dokáže ve válečném konfliktu. To ale neznamená, že bychom o potrestání válečných zločinu neměli usilovat. Já osobně jsem tomu věnoval skoro 10 let života a rozhodně toho nelituji. 

Jaké jsou vlastně pravomoci Mezinárodního tribunálu, například vůči státům, které se rozhodnou s vyšetřovateli nespolupracovat, či své občany nevydávat?

Tohle je spíše otázka pro právníky než pro vyšetřovatele/kriminalistu. I v České republice už dnes máme zkušené soudce a prokurátory zběhlé ve vyšetřování a souzení válečných zločinů. Jako příklad bych uvedl dr. Janů, dr. Hrdličkovou a dr. Fremra, kteří pracovali u tribunálů jako soudci, nebo dr. Richterovou, velmi úspěšnou prokurátorku působící nyní u Mezinárodního trestního soudu. Tito odborníci jsou mnohem lépe kvalifikovaní k zodpovězení této otázky.

Vnímáte Ženevské konvence jako dostatečně silný nástroj válečného práva? Případně – je mezinárodní společenství dostatečně silné na to, aby toto právní zakotvení bylo schopno efektivně vymáhat?

Nejsem právník, abych se cítil způsobilý posuzovat sílu Ženevských konvenci, ale z praktického hlediska a zkušenosti z práce jugoslávského tribunálu si myslím, že problém není v Ženevských konvencích jako takových, ale v ochotě mezinárodního společenství tento nástroj válečného práva efektivně používat. 

K tomu, aby mohl být tribunál založen a měl dostatečně silný mandát pro vyšetřování a následné souzení válečných zločinů, je třeba politický koncensus takový tribunál ustanovit a ochota jeho práci financovat. 

Prosazování mezinárodního práva je velmi nákladný proces. Jako příklad bych opět uvedl jugoslávský tribunál, který na zprocesování 161 pachatelů, z nichž bylo 90 odsouzeno, stál mezinárodní společenství v přepočtu 50 miliard korun. Bylo by naivní očekávat, že provoz podobného tribunálu by byl v současnosti méně finančně nákladný. 

Pojďme zpátky ke konkrétním aspektům vaší tehdejší práce. Vzhledem k tomu, že jste dříve pracoval i jako kriminalista v Praze, bych se rád zeptal na to, jestli se nějak liší vyšetřování válečných a civilních zločinů?

Ne, v podstatě je ta práce stejná, používají se podobné vyšetřovací postupy, ale samozřejmě existují odlišnosti. Mám rád konkrétní příklady pro snadnější pochopení. 

Při spáchání závažného trestného činu, řekněme v Praze, policie a další orgány činné v trestním řízení mají po oznámení většinou okamžitý přístup na místo činu. V případě válečných zločinů se vyšetřovatelé nedostanou na místo činu i několik let, což má zásadní dopad na kvalitu důkazního materiálu. Podobné je to s přístupem ke svědkům, vůbec nemluvě o pachatelích. 

Zatýkání válečných zločinců je kapitola sama o sobě. Pokud státy zapojené do válečného konfliktu s tribunálem nespolupracují, zatýkání obviněných válečných zločinců může být velmi komplikovaná a nebezpečná operace. Příkladem toho byla Operace Květinka, což bylo první zatčení válečného zločince mezinárodním tribunálem od konce 2. světové války. Detailně tuto tajnou operaci kterou jsem vymyslel a následně jsem se na ni i aktivně podílel popisuji v mé knize Vyšetřovatel. 

V jednom z rozhovorů o svých knihách říkáte, že za mnohými válečnými zločiny stojí zásadní vliv médií a propagandy. Můžete tyto důsledky dopadu fake-news v konfliktním prostředí popsat na konkrétních příkladech? 

Válečná propaganda není nic nového. Válčící strany ji používají v podstatě v každém konfliktu, jen její sofistikovanost se vyvíjí souběžně s tím, jak se vyvíjí sofistikovanost komunikačních prostředků. Válečná propaganda fašistického Německa dokázala zmanipulovat tak kulturní národ jako jsou Němci a v důsledku toho skončily miliony Židů z celé Evropy v koncentračních táborech. Sofistikovanost komunikačních prostředků prošla od konce 2. světové výraznou proměnou. 

Je nutné rozlišit běžnou válečnou propagandu o „pokračujícím vítězeném tažení našich armád, které se plánovaně stáhly do předem připravených pozic“, jak to s humorem popisuje Josef Hašek ve Švejkovi, nebo stažení sil ze západního na východní břeh jedné řeky na východě Evropy, jak to vidíme nyní ve zprávách, od účelově lživých zpráv cílených na rozdmýchávaní etnické nenávisti. 

Slobodan Milošević ještě před vypuknutím válečného konfliktu v bývalé Jugoslávii pochopil, že kontrola médií v Srbsku bude klíčová pro získání a následné udržení politické moci, a tak si tu kontrolu zajistil. 

Aby se po desetiletích vzájemného soužití v rámci proklamačního sloganu „bratrství a jednota“ (bratstvo i jedinstvo) podařilo lépe proti sobě zmanipulovat veřejné mínění, srbská média začala pro Chorvaty používat výrazu Ustašové. Účelem bylo vyvolání strachu z toho, že Chorvaté budou se Srby na územích obydlených Srby mimo Srbsko zacházet úplně stejně, jako za 2. světové války zacházeli chorvatští fašisté se Srby v koncentračním táboře Jasenovac, kde zemřelo více než 100 tisíc osob, většinou Srbů. 

Chorvatská média pak pro Srby začala používat výrazu Četníci, což byli v průběhu 2. světové války radikální Srbové, nechvalně známí krutostmi vůči nesrbskému obyvatelstvu. Tohle odlidštění a zároveň rozdmychání mezietnického strachu pomohlo k vyvolání násilností na všech stranách etnického spektra v bývalé Jugoslávii, které v roce 1991 přerostlo v ozbrojené střety a později ve válečný konflikt ve Slovinsku a Chorvatsku a v roce 1992 v Bosně a Hercegovině. 

Jako příklad použití fake news v konfliktním prostředí připomenu zprávu, kterou rozšířila Rádio a televize Srbska (RTS) v ranních hodinách 20. listopadu 1991. Ve zprávě bylo uvedeno, že chorvatští obránci Vukovaru ještě předtím, než se 18. listopadu 1991 vzdali Jugoslávské armádě, podřezali krky více než čtyřiceti srbským dětem. Tato zpráva byla rozšířena po celé bývalé Jugoslávii, a navíc ji bez ověření převzala i agentura Reuters. Výsledkem bylo povraždění 265 chorvatských civilistů na prasečí farmě Ovčara. Zpráva byla druhý den odvolána, ale pro těch 265 lidí už bylo pozdě. 

Mohu posloužit dalším příkladem, zprávou opět rozšířenou RTS v roce 1992 o tom, že Bosňáci (bosenští muslimové) v době obklíčení Sarajeva házeli v ZOO srbské děti jako potravu lvům. 

Takových příkladů použití fake-news samozřejmě existuje mnohem více. Tyhle útoky na základní lidské instinkty (zabíjení dětí) měly zcela jistě dopad na brutalitu, se kterou se během války zacházelo s civilním obyvatelstvem v bývalé Jugoslávii. 

RTS se v roce 2011 za šíření těchto lživých zpráv veřejně omluvila, ale je smutné, že ta omluva přišla až po dlouhých 20 letech od vypuknutí válečného konfliktu. 

Jak je vlastně možné si podobnou pro mnohé děsivou práci, jakou je vyšetřování válečných zločinů, nenosit s sebou v hlavě domů? Pozoroval jste někdy na sobě, že by vás tato zkušenost se zlem měnila?

Tohle je velmi individuální a každý z nás to řešil, jak uměl. V době, když jsem pracoval u tribunálu, jsme neměli k dispozici psychology. Někdo z nás se s tím vypořádal lépe, někdo hůře, tak, jak to v životě chodí. Já bych byl ale nerad, aby to vyznělo jako že jsme byli jediní, kdo se potkával v průběhu svého zaměstnání s nebezpečím a stresem. Osobně mám velký obdiv k lékařům, policistům, vojákům, hasičům a dalším, kteří každý den zajištují, abychom byli zdraví a mohli žít v míru a bezpečí. Žít šťastně a v míru může znít trošku pateticky, ale patos rychle vyprchá, když okolo vás začnou padat bomby a umírají lidé. Zažil jsem to na vlastní kůži při mé práci v bývalé Jugoslávii a později také například v Iráku, Afghánistánu, Libérii a na Haiti. Tyhle osobní zkušenosti s válkou změnily moje životní priority, naučily mě vážit si života a kontinuálně mě motivují k tomu, abych se snažil v čase, který mám na tomto světě vymezený, dosáhnout něčeho pozitivního.