Vědci rozluštili tajemství terorismu. Kdo a proč vlastně útočí?

V úvodu článku autoři upozornili na dva téměř protikladné typy teroristů vykreslované médii. Prvním jsou mladíci s kriminální minulostí postrádající vyšší vzdělání. Typickým příkladem je Chériv Kouchani, mladší ze dvou bratrů, kteří spáchali atentát na Charlie Hebdo. Tento mladík s nízkým vzděláním, rádoby rapper a roznašeč pizzy, měl v minulosti na svědomí řadu drobných kriminálních činů.

Druhý typ teroristy je výrazně odlišný; jedná se o velmi vzdělaného odborníka, jako byl například Chálid Šajch Muhammad, jeden ze strůjců 11. září. Tento vysoce postavený člen Al-Káidy vystudoval strojírenství na jedné z amerických univerzit. Dále autoři upozornili na skutečnost, že z 25 jedinců, kteří se přímo podíleli na 11. září, bylo 8 inženýrů. Studentem technického oboru byl také Seifeddine Rezgui, jeden ze střelců z loňského útoku na tuniskou pláž.

Kdo jsou tedy typičtí džihádisté? Jedná se o outsidery bez vzdělání a budoucnosti, či převládají vysoce kvalifikovaní ideologií motivovaní muži, tzv. "inženýři džihádu"?

Ve snaze zodpovědět danou otázku předložili autoři závěry společného výzkumu: "Provedli jsme první systematické zkoumání úrovně a typů vzdělání více než 4000 politických radikálů působících po celém muslimském světě i na Západě."

Jakkoliv autoři upozorňují, že data nejsou zcela komplexní, přesto z nich lze s jistotou vyvodit dva poznatky; nadměrné zastoupení inženýrů mezi teroristy především z muslimských zemí a drastické rozdíly mezi úrovní vzdělání džihádistů, kteří vyrostli na Západě a v muslimském světě.

"Mezi 207 islamistickými radikály z muslimského světa, o jejichž dosaženém stupni vzdělání víme, 93 (čili 44,9 %) studovalo inženýrství," shrnuli autoři a dodali, že absolventi technických oborů přitom v těchto zemích tvoří jen něco přes 11 % celkového počtu vysokoškolsky vzdělaných lidí. A i na Západě se daný poměr příliš neliší.

Druhým zjištěním je skutečnost, že zatímco v muslimském světě ze 497 islamistických militantů 46,5 % navštěvovalo vysokou školu. V západním vzorku složeném z 344 jedinců byl tento podíl podstatně nižší, pouhých 25,2 %.

Tato skutečnost je pak podle autorů o to víc zarážející proto, že na Západě studuje na univerzitách mnohem větší podíl populace: "S přihlédnutím k těmto obecným úrovním vzdělanosti, je pravděpodobnost, že islamista z muslimského světa studoval na univerzitě asi 15 krát vyšší než u jeho protějšku ze Západu."

"Nalezli jsme dostatek důkazů o tom, že silnou přítomnost absolventů, zejména pak inženýrů, lze mezi islamisty z muslimských zemí nejlépe vysvětlit pomocí ekonomie," konstatovali autoři a v té souvislosti poukázali na skutečnost, že radikalismus se mezi vysokoškoláky v arabských rozšířil v 70. letech.

Tehdy v následku změn ve školství a ekonomikách, začaly tamní univerzity produkovat masy absolventů. Nezaměstnanost absolventů se tak pro islamistické skupiny stala zlatým dolem, radikální sítě se začaly objevovat na univerzitách a staly se prostředkem odporu proti zkorumpovaným vládám.

Mezi extremisty, kteří vyrostli na Západě, je méně absolventů univerzit také díky sociální mobilitě a grantům. V muslimském světě se pak podíl absolventů mezi extremisty odvíjí od úrovně hospodářského rozvoje a míry přesycení univerzit.

Vysokému počtu inženýrů mezi džihádisty v muslimských zemích napomáhá jejich frustrace a nesplněná očekávání zapříčiněná vznikem masového školství; inženýrství je všeobecně jedním z nejnáročnějších oborů na muslimských univerzitách. Výjimkou potvrzující pravidlo je podle autorů Saúdská Arábie, kde mají inženýři díky těžkému průmyslu výbornou šanci uchytit se na trhu práce.

Dané skutečnosti do značné míry odporují rozšířenému přesvědčení, že chudoba plodí terorismus. Podle autorů souvisí radikalizace spíše s relativním nedostatkem a nenaplnění očekávání mladých absolventů, kteří se marně snaží nalézt své místo ve stagnujících systémech. Tato relativní deprivace však není jedinou příčinou radikalizace těchto mladých "inženýrů džihádu." Je třeba neopomíjet například také vliv některých vrozených osobnostních rysů.

"V muslimském světě měl krizový vývoj od 70. let zásadní význam pro vznik islamistického radikalismu. Dokonce i v době Islámského státu, kdy mobilizace již není ani zdaleka omezena na mobilizaci frustrovaných absolventů, dostupné údaje ukazují pokračující nadměrné zastoupení inženýrů mezi radikály," uzavřeli autoři svůj článek a dodali, že je nezbytné, aby muslimské společnosti zabránily radikalizaci mladých místních elit.