Mohou do Česka zamířit uprchlíci z Afriky? A máme se bát války? S odborníkem nejen o puči v Zimbabwe

Z médií máme zprávy o tom, že armáda odmítá tvrzení, že by se pokusila o puč. Jaký je váš osobní názor? Málokdo by se veřejně přiznal k tomu, že se snaží svrhnout vládu.

Puč se obvykle definuje jako náhlé a nelegální odstranění vlády, v němž hrají významnou roli příslušníci ozbrojených sil. Pokud tuto definici přijmeme, pak není pochyb, že se jedná o puč a že převzetí moci je nelegální. Komplikovanější otázka je však legitimnost, tedy ospravedlnitelnost takového činu. Zimbabwe mělo již dlouho dobu k demokracii velmi daleko a možnost voličů legálně odstranit nekompetentní a korupční vládu skrze volby byla velmi limitovaná. Je sice fakt, že to samé bychom mohli říci i o Gambii, kde se to tento rok voličům nečekaně povedlo, ale obávám se, že Zimbabwe je komplikovanější případ, a to zejména vzhledem k době, po kterou zde Mugabe vládl, a s tím spojené personalizaci moci ve státě.

Dala se současná situace očekávat? Byla předpověditelná už předtím?

Vzhledem k velmi vysokému Mugabeho věku se současná situace dala očekávat. Stejně tak se dalo očekávat, že klíčová bude role armády. Režimy založené na osobě vůdce, Mugabe je navíc vůdce s gloriolou osvoboditele od koloniální nadvlády, mají tendenci systematicky podrývat a oslabovat instituce, aby jim nepřekážely ve vládnutí a rozkrádání státu. Jenže jsou to právě fungující instituce, které v demokratických státech umožňují hladké předání moci v případě, že vládnoucímu prezidentu skončí mandát, nebo jej není z různých důvodů schopen vykonávat.

Současně platí, že armáda v takto personalizovaných státech představuje nejlépe fungující organizaci, jejíž role je zásadní pro udržení režimu a v dobách jeho ohrožení se stává arbitrem dalšího vývoje. Armáda se v takových případech chová racionálně a snaží se ochránit své vlastní, zpravidla materiální, zájmy. Pokud tedy stála před rozhodnutím, zda podpoří Mugabeho v jeho plánu předat moc své ženě Grace na úkor Emmersona Mnangagwy (bývalého ministra obrany a blízkého spojence velitele ozbrojených sil gen. Constantina Chiwengy) byla její volba jasná. Nutno dodat, že sama Grace Mugabe je v Zimbabwe velmi nepopulární, jelikož tváří v tvář obrovské ekonomické krizi v zemi je jejím hlavním zájmem nakupování luxusního zboží, o čemž svědčí i její přezdívky „Gucci Grace“ či „First Shopper“ (namísto „First Lady“ – první dáma). Není proto divu, že se značná část zimbabwské společnosti vyslovuje o převratu spíše pozitivně a vnímá jej jako legitimní, byť s důrazem na nutnost navrácení moci zpět do civilních rukou.

Jaký je Robert Mugabe prezident?

Mugabe byl učebnicových příkladem platnosti poučky lorda Actona – „Moc korumpuje, a absolutní moc korumpuje absolutně (…) velcí muži jsou téměř vždy zlými muži.“ Jako politik se do popředí zájmu dostal již koncem 70. let 20. století, kdy vedl guerillové hnutí proti tehdejšímu režimu v Rhodesii (dnešní Zimbabwe). Jakožto vůdce tohoto hnutí se účastnil mírového jednání v Londýně, jehož výsledkem byl vznik nezávislého Zimbabwe, kterého se stal nejprve premiérem a později i prezidentem. Udržoval přitom velmi dobré vztahy s Velkou Británií, zvláště pak s Margaret Thatcher. Zlomové období přišlo v druhé polovině 90. let, kdy se vzhledem k ekonomickým obtížím a klesající podpoře rozhodl zabavit půdu bílým farmářům a rozdat ji veteránům guerillové války. Ti se však ukázali zcela nekompetentními a z kdysi velmi rozvinuté africké země (přezdívané „obilnice Afriky“) se postupně stala jedna z nejchudších zemí.

Míra inflace dosáhla astronomických rozměrů – nejvyšší bankovka měla hodnotu 100 bilionů (tedy 100.000.000.000.000), ale nebylo možné si za ni koupit ani lístek na autobus. Vedle katastrofální ekonomické situace, do které zemi přivedl, je spojován i s velmi tvrdým postojem vůči jakékoliv opozici, včetně její fyzické likvidace. Nedílnou součástí jeho odkazu jsou bezesporu i jeho dnes již legendární výroky, které kolují internetem. Pro současnou situaci se patrně nejvíce hodí tento: „Pouze Bůh, který mě jmenoval, mě může odstranit.“ Nejsem si jistý rolí Boha v dané věci, ale to, že bude Mugabe odstraněn, je zřejmé.

Má prezident nějakého nástupce? Přeci jen Robert Mugabe už nepatří mezi nejmladší.

To v současné chvíli nelze říci. Spekulovalo se o jeho ženě Grace, ta to však s největší pravděpodobností nebude. 

Co můžeme očekávat, pokud se skutečně puč povede? Jak to změní Zimbabwe?

Vše teď záleží na rozhodnutí armády, zda předá moc civilistům skrze svobodné a soutěživé volby, nebo se pokusí zajistit si rozhodující či kontrolní vliv skrze nějakou „dočasnou vládu národní jednoty“, jak se často vojenské vlády nazývají. V tom případě by v úvahu přicházel již zmiňovaný Emmerson Mnangagwa. Jelikož byl však nejbližším Mugabeho spolupracovníkem po téměř celou jeho kariéru, nejednalo by se v tomto případě o dlouhodobé řešení, nadto řešení, které by znamenalo významnou kvalitativní změnu. Jak se v podobné situaci říkalo v Sieře Leone „jiný řidič, ale stejné taxi.“

Velmi důležitý vliv budou mít i vnější aktéři – zejména JAR a Africká unie, která již nyní vyzývá k ústavnímu řešení celé situace. Nedávné příklady z Gambie či Mali ukázaly, že mezinárodní vliv je v tomto ohledu velice významný.

Budou se západní státy (USA, Evropská unie) snažit o nějakou vojenskou intervenci v zemi?

Vojenskou intervenci rozhodně ne, alespoň ne pokud se tato krize nějak zásadně nezhorší a nevyústí v občanskou válku, což je dle mého názoru nepravděpodobné. Zimbabwe leží mimo zájmovou oblast Francie, která je strůjcem a rozhodujícím aktérem všech dosavadních vojenských misí EU v Africe. V případě USA je to rovněž nepravděpodobné – v důsledku „somálského komplexu“ USA nezasahovaly v mnohem závažnějších konfliktech, které byly nadto podstatně významnější z geopolitického hlediska. Současná administrativa USA má navíc k roli „afrického četníka“ velmi daleko. O poznání větší ambice bude mít v tomto případě regionální hegemon – JAR. To však neznamená, že by se EU, VB a USA nesnažily vývoj v zemi ovlivnit jinými, sofistikovanějšími prostředky.

Může konflikt přerůst v občanskou válku? Evropu a Čechy bude zajímat, zda máme očekávat v dalších letech třeba zvýšený počet uprchlíků ze Zimbabwe?

Předně si nejsem jist, jestli se jedná o konflikt, jelikož zatím nejsou hlášeny žádné střety či oběti, což je v Africe ostatně častým rysem vojenských převratů. Osobnost Roberta Mugabeho jistě společnost rozdělovala – zatímco venkov jej podporoval, městské obyvatelstvo vůči němu bylo spíše v opozici, takže potenciál pro napětí zde určitě je. Vzhledem k Mugabeho věku však už několik posledních let působil spíše jako symbol či dokonce maskot, takže nepředpokládám, že zrovna jeho osoba by byla dostatečným důvodem pro vypuknutí občanské války. Rozpory mezi městem a venkovem jsou hlubší a mají socio-ekonomický ráz. Pro stabilitu budou v krátkodobém horizontu rozhodující kroky armády. V dlouhodobém horizontu pak schopnost nové vlády (doufejme, že civilní) vyřešit strukturální problémy venkova (zejména držbu půdy a neefektivní zemědělství) a celkově zlepšit služby, které obyvatelé od státu očekávají.

Nárůst uprchlíků ze Zimbabwe je to poslední, čeho bych se obával. Předně, ze Zimbabwe se prchá už desítky let, a to zejména do JAR, která se Zimbabwe sousedí, Česko je oproti tomu velmi vzdálené (přes 12.000 km) a z této části Afriky k nám neexistují žádné významné migrační trasy. Navíc, jak ukazují mnohé africké země, výskyt občanské války či významných politických turbulencí sám o sobě nevede ke zvýšené migraci do Evropy, zvláště pak ne do ČR. Např. v roce 2002, 2003 či 2008 prožívala Zimbabwe vážnou politickou krizi doprovázenou násilím, ale k žádnému zvýšení počtu migrantů do ČR nedošlo. Ukazuje se, že mnohem důležitější pro migraci z Afriky jsou ekonomické motivy, a ty mají Zimbabwané už téměř 20 let. Přesto je podle ČSÚ v Česku pouze 22 Zimbabwanů pobývajících zde déle než 90 dní.

Z politického hlediska, jaké jsou v Africe nejohroženější oblasti, kde hrozí vypuknutí podobného konfliktu nebo válka?

Opět, zatím bych nemluvil o Zimbabwe jako o zemi, kde probíhá konflikt, protože to automaticky vyvolává představu násilného konfliktu. O ničem takovém však zatím nemáme informace. Můžeme se samozřejmě bavit o konfliktu politickém, potom je však takových států mnoho, a nejen v Africe. Kdybychom vycházeli z předpokladu, že nedemokratické státy jsou nestabilní v době převodu moci, pak můžeme problémy očekávat v Rovníkové Guiney (Teodoro Obiang zde vládne od roku 1979) a Kamerunu (Paul Biya vládne od roku 1982). Velmi nestabilní a obtížně předvídatelná situace je v současnosti také v Keni, která se krom komplikované povolební situace musí rovněž vypořádat s obrovským množstvím somálských uprchlíků žijících ve slumech u velkých měst.

Pokud jde o války či násilné konflikty, pak musíme zmínit země, jež na svém území válčí s teroristickými skupinami – Somálsko, Nigérie, Mali; a Jižní Súdán, který je zcela rozpadlým státem s akutním nedostatkem základních potravin.

Může být Afrika pro Evropu do budoucna dějištěm válek? Většina bojů se posledních desítek let svádí hlavně na území Blízkého východu, ale o Africe se třeba mluví jako o nové základně teroristů.

„Nová“ základna teroristů je to už téměř 15 let, kdy ji jako takovou zmínila strategická zpráva Bushovy administrativy. Ukázalo se, že to tak ve skutečnosti není a mnohem větší základnou terorismu je Evropa, zvláště ta západní. V tomto ohledu je nutné odlišovat mezi severní a subsaharskou Afrikou, přičemž z té subsaharské nepocházel (pokud se nepletu) ani jeden z těch, co v poslední době provedli nějaký teroristický útok na evropském území. Tamější terorismus se zaměřuje na tamější cíle a vychází z tamějších problémů, zejména z horizontální nerovnosti ve společnosti (existence periferií), frustrace či mezigeneračního napětí – to vše se často překrývá s náboženskou dimenzí – střetem mezi tradičním (sufitským) islámem, resp. křesťanstvím, a importovaným salafismem. Afrika byla a patrně i bude dějištěm válek, ale to je Evropa ostatně taky – vždyť se válčí už několik let jen pár set kilometrů od českých hranic a nechává nás to, jak se zdá, vcelku chladnými.