ROZHOVOR | Hordy Afričanů v Evropě? Větší strach mám z české společnosti, říká politolog

Africké země si po desetiletích koloniální nadvlády vydobyly v průběhu 2. poloviny 20. století nezávislost. Od té doby je ale v mnohých státech nestabilita a často dochází k převratům. Proč tak tomu je?

To je otázka, která trápí badatele i politiky více jak půl století a není na ni jednoznačná odpověď. Afrika je velmi rozlehlý a rozmanitý kontinent a důvody se v jednotlivých zemích mohou značně lišit.

Obecně lze konstatovat, že některé země jsou převraty stiženy více než jiné – v minulosti se jednalo zejména o Súdán, Benin, Burkinu Faso, Nigérii či Ghanu, kdežto např. na Kapverdských ostrovech, v Botswaně či v Keni neproběhl žádný převrat. Velké rozdíly bychom našli i na regionální úrovni – např. v 60. a 70. letech 20. století, kdy byly převraty nejčastější, jich téměř polovina (23 z celkem 51) proběhla jen ve státech západní Afriky, v jižní Africe se oproti tomu s převraty téměř nesetkáváme.

Konkrétní příčiny bych spatřoval zejména ve slabosti institucí nově nezávislých států, které neměly kapacity uspokojivě řešit přemíru požadavků silně mobilizované společnosti. Jinými slovy, vůdci boje za nezávislost naslibovali světlé zítřky mnohdy hraničící s rájem na zemi. Tyto sliby však už s ohledem na dané sociální, ekonomické či geografické podmínky afrických států nemohly ani zdaleka naplnit, což vyvolávalo frustraci obyvatelstva. Na tu vlády reagovaly represí vůči opozici a dalším nespokojeným skupinám a postupným omezování politické soutěže, jež vyústilo v nastolení vlády jedné strany.

V těchto podmínkách představovala armáda často jedinou funkční instituci, která byla schopna vládnoucí garnituru odstranit a mnohdy zabránit silné polarizaci společnosti, jež mohla přerůst (a např. v Nigérii i přerostla) v občanskou válku. Některé převraty tak odstraňovaly zhoubné režimy, které by jinak než občanskou válkou ani odstranit nešly. Armádou nastolené režimy však zpravidla nebyly o nic lepší, což vyvolávalo další převraty či vzpoury, které strhávaly státy do spirály násilí na dlouhá desetiletí.

Měla by podle Vás Evropa do konfliktů v afrických zemích zasahovat?

V 90. letech napsal Edward N. Luttwak velice kontroverzní článek s názvem „Give War a Chance", ve kterém tvrdí, že bychom neměli do konfliktů zasahovat a nechat v nich (nejlépe drtivě) zvítězit silnější stranu, jelikož to je nejlepší cesta k řešení konfliktu a nastolení udržitelného míru – měli bychom zkrátka dát válce šanci vyřešit sociální problémy v jednotlivých společnostech. Dalším argumentem pro nezasahování mohou být i obavy z evropského imperialismu a obecně porušování principu státní suverenity.

Jenže na druhou stranu si musíme připustit, že za celou řadou problémů stojíme my – myšleno západní svět. Např. jedním ze základů evropské politiky je už od římské říše princip „rozděl a panuj", který britské impérium dovedlo téměř k dokonalosti. Jmenujme jen některé příklady – Kypr, Indie vs. Pákistán, Súdán (před svým rozdělením), Nigérie či státy Blízkého východu, zkrátka státy, které byly uměle vytvořeny ze dvou či více antagonických skupin, které bojovaly primárně mezi sebou a neměly pak sil bojovat proti Británii. Snad ještě drastičtějším a názornějším příkladem je současná Demokratická republika Kongo, ve které se v důsledku zrůdné belgické správy staly usekané lidské ruce jedním z platidel, které motivovalo jednotlivé vesnice či etnické skupiny k nelítostnému vzájemnému boji.

Pro politiky jsou však patrně ještě důležitějším argumentem pro zasahování ekonomické zájmy, jelikož pokud chceme z Afriky dovážet suroviny či do ní vyvážet naše zboží, potřebujeme, aby byla stabilní.

Pokud mám říct svůj názor, pak ano, Evropa (včetně České republiky) by měla v Africe zasahovat, ovšem nejprve by se měla pokusit Africe porozumět, jelikož bez znalosti reálií jsou evropské zásahy odsouzeny k neúspěchu. Problém je, že Evropa z velké části stále vnímá Afriku skrze jakousi koloniální optiku, která ji neumožňuje pochopit, co se v Africe děje a co se v ní v blízké budoucnosti dít bude.

Když byl Obama na návštěvě Keni a Etiopie, Peking vyrukoval s tím, že mají USA obavy z rostoucího vlivu Číny v Africe. Stane se Afrika opět kolbištěm světových mocností?

Afrika už tím kolbištěm je, alespoň se to tak jeví, když bychom se podívali na počty článků či knih o čínském vlivu v Africe. Myslím, že to je spojeno s zmiňovaným poněkud paternalistickým pohledem na Afriku. Zkrátka jsme příliš dlouho věřili, že Afriku máme tak říkajíc jistou a teď jsme překvapeni, že africké vlády mohou mít i jiné partnery (vedle ČLR se jedná také např. o Brazílii či Indii), nadto takové, jež africké vlády nekritizují za nedodržování lidských práv či dalším norem, které my považujeme za správné.

Je však nutné dodat, že skutečnost je v mnohém odlišná od našich obav. Afričané si uvědomují, že Čína má stejně jako státy EU či USA své zájmy, které více či méně bezohledně sleduje. Mnohé praktiky čínských firem (např. ilegální těžba, korupce, vraždy) způsobují napětí a tlak společnosti na politickou reprezentaci, který může snadno vyústit k omezování čínského vlivu. Nadto stále častěji dochází k otevřeným projevům nenávisti či fyzického násilí vůči Číňanům, kteří v Africe legálně i ilegálně pracují. Osobně jsem se s tím setkal např. v Ghaně, kde bylo několik Číňanů nelegálně těžících zlato zavražděno, a to i za účasti policie.

Boko Haram či Šabáb terorizují africké země. Co je živnou půdou pro tyto skupiny a je v silách vlád je porazit? Například nový nigerijský prezident si to stanovil jako jeden ze svých cílů, ale výsledek je zatím nepřesvědčivý.

Pokud se podíváme na možnosti Nigérie a nigérijské armády, tak je rozhodně v jejich silách Boko Haram porazit. Nesmíme ale tuto porážku redukovat jen na porážku vojenskou, Boko Haram je totiž spíše projevem dlouhodobé frustrace obyvatel severu Nigérie z politické, ekonomické a sociální situace. Jedinou možností, jak Boko Haram porazit, je doplnit nutné vojenské akce o investice do budování pracovních míst a sociální infrastruktury, jelikož chudoba je skutečným důvodem, proč se k Boko Haram lidé přidávají. Dosavadní praxe federální armády vypalovat vesnice, kde se Boko Haram údajně skrývala, nemohla vést k porážce Boko Haram, naopak.

Je však otázkou, zda armáda vůbec chtěla Boko Haram v minulosti porazit. Neschopnost porazit Boko Haram se totiž stala jedním z hlavních témat nedávných voleb, které vyhrál dřívější vojenský vládce generálmajor Buhari, od kterého si armáda mohla slibovat štědřejší finance než od do té doby úřadujícího „civilního" prezidenta Goodlucka Jonathana. Vzhledem k historii Nigérie, ve které armáda sehrávala dominantní roli, bych se této poněkud spiklenecké teorii příliš nebránil a domnívám se, že v brzké budoucnosti budeme svědky úspěchů v boji proti Boko Haram, tedy alespoň na bitevním poli.

Jaký vztah má mladá generace Afričanů k Evropanům, resp. k bělochům? Je cítít nějaká odtažitost, nevraživost či dokonce rasismus, lze-li tedy vůbec paušalizovat?

Začnu od konce, paušalizovat vztah k bělochům nelze, rozhodně ne na základě mých omezených znalostí a zkušeností. Do velké míry záleží na historii té které země – např. v západní Africe bylo Evropanů relativně méně, neboť zde rychle umírali v důsledku tropických chorob. Oproti tomu v tzv. osadnických koloniích (Keňa, Zimbabwe, JAR aj.), které měly pro Evropany příhodné klima, jich bylo podstatně více. V těchto koloniích pak logicky docházelo k četnějším interakcím, které byly – z povahy koloniálního zřízení – založeny na dominanci Evropanů a útlaku Afričanů, což oboustrannému respektu jistě neprospělo.

V mladé generaci se tyto historické křivdy lehce vyvolávají, a to hlavně z politických (a ekonomických) důvodů – typickým příkladem může být JAR, která je oboustranným rasismem stále silně postižena. Oproti tomu např. v Ghaně jste jako běloch přijímán velice kladně, volají na Vás „Obroni!", což znamená „bílý muž" a pokud projevíte alespoň základní respekt vůči jejich zvyklostem (nadto pokud jste z České republiky, kterou Ghana porazila na mistroství světa ve fotbale v roce 2006), rádi Vám se vším pomůžou, pozvou Vás na jídlo či jen tak na návštěvu, aby se ukázali s „bílým mužem." Z mých zkušeností musím s lítostí konstatovat, že jsou vůči nám mnohem přátelštější, otevřenější a více pohostinní než je tomu naopak.

Mezi uprchlíky, kteří nyní přicházejí do Evropy, jsou i lidé ze subsaharské Afriky. Myslíte si, že bude migrační vlna sílit? Někteří politici tvrdí, že se přiženou miliony Afričanů...

Miliónů bych se rozhodně nebál, politici nám od nepaměti tvrdí to, o čem předpokládají, že jim vyhraje volby, nikoliv to, co by reálně hrozilo. Horší je, že na jejich hry přistupují i média, která celou situaci mnohdy spíše rozjitřují, než aby ji racionálně analyzovala. Všimněte si už jen Vašeho výrazu „přiženou se miliony", to rozhodně není neutrální termín pro migrační tok, ale silně zabarvený výraz evokující živelné katastrofy (hejna kobylek, vichřice, záplavy apod.) či hordy barbarských nájezdníků – to je to, co se nám pod tímto spojením vybaví. Politici i média tak působí (doufejme, že spíše nevědomě) na emoce, konkrétně vyvolávají strach, přičemž je jasně prokázáno, že strach vede k agresi.

Pokud se imigraci ze subsaharské Afriky podíváme podrobněji, zjistíme, že ze subsaharské Afriky přichází do Evropy mnohem méně uprchlíků ve srovnání s jinými regiony. Afrika ekonomicky roste, vzniká zde početnější střední třída, mnohem více se investuje do infrastruktury, průmyslu či služeb. Jsou dokonce státy (např. Angola či Mosambik), které by se spíše mohly obávat přílivu Evropanů, jelikož portugalský inženýr si v Angole vydělá mnohonásobně více než ve své vlasti. Jen pro zajímavost, v letech 2011–2013 odešlo z Portugalska 240 000 převážně mladých lidí za prací do zahraničí a vedle Brazílie byla právě lusofonní Afrika jejich častou destinací. Slyšel jste někdy o těchto údajích? A slyšel jste někdy o demonstracích proti přílivu Portugalců v lusofonním světě?

Vládám v Somálsku, Súdánu, Eritreji a jinde nevadí, že obyvatelstvo prchá? Vždyť odliv lidí je pro každou zemi (nejen) ekonomická ztráta.

Já vážně nemohu mluvit za vlády těchto států a nutno dodat, že jsem za to rád. Obávám se, že v těchto „státech" mají vlády úplně jiné starosti než prchající obyvatelstvo. Např. vláda Somálska dlouhou dobu ovládala pouze jednu čtvrť v Mogadišu! V těchto podmínkách je exodus populace druhořadý, jelikož ani neovládáte území, z něhož obyvatelstvo prchá. Mnohé režimy nadto nemají o obyvatelstvo zájem, ba co hůře, snaží se ho systematicky vyhladit, jako např. prezident zmiňovaného Súdánu Omar al-Bašír, jenž byl v roce 2008 Mezinárodním trestním soudem obviněn z genocidy v Dárfúru.

Mezi mnoha řešeními uprchlické krize se objevuje také to, aby si lidé sami zjednali ve svých zemích pořádek. Je něco takového v afrických státech reálné?

Myslíte tím, aby se lidé postavili neschopným vládám, díky kterým své země opouštějí? A nepokusili se o to samé náhodou lidé v Libyi a Sýrii za arabského jara? Ostatně jak jinak, než skrze povstání (a následně občanskou válku) se postavit nedemokratickým vládcům, jako je prezident Isaias Afewerki, který v Eritrey buduje režim podle vzoru KLDR? Situace je mnohem komplikovanější i na mezinárodní rovině – podívejte se na Sýrii, kde teď Rusko bombarduje přesně takovou opozici vůči Asadovi, nebo na Turecko, které zase bombarduje Kurdy bojující proti Islámskému státu.

Je mi jasné, že z českých luhů a hájů se takováto hesla volají snadno, ovšem neměli bychom zapomínat, že ani český národ v boji proti svým „špatným režimům" příliš nevynikal, raději jsme trpěli – 300 let za Rakouska, šest let za okupace a 41 let za komunismu. Co hůř, nemalá část české politické reprezentace i společnosti si rozvíjí další trpitelskou etapu – tentokrát tu bruselskou, euro-unijní. Není divu, vidět chybu v těch druhých je vždy to nejsnazší řešení – zvlášť pokud jste politik bez jakéhokoli vlastního nápadu a invence, a takových máme požehnaně.

Když se řekne Afrika, představím si bídu a hlad. Jak si Afričané dokážou vydělat na cestu do Evropy, která není právě levná? Neutíká jen určitá společenská vrstva?

Není nic snazšího a prospěšnějšího, než se jet do Afriky podívat. Letenku seženete od 10 000 do 20 000 Kč, ubytování v chatce pro dva přímo u písčité pláže u oceánu Vás v Ghaně vyjde na 200 Kč za noc, čerstvého humra si dáte za 50 Kč a rodině do Česka zavoláte za 6 Kč za minutu. Neříkám to samoúčelně, pokud byste totiž volal obráceně (z ČR do Ghany), zaplatíte více jak desetinásobek, jelikož trh s mobilními službami je v Ghaně mnohem větší a rozvinutější než u nás.

V Česku převládají představy o Africe z dob, kdy tam cestoval Hanzelka a Zikmund, ale za těch 50 let se Afrika zásadně proměnila. Nemá smysl chudobu posuzovat skrze HDP, protože ten počítá jen oficiální ekonomiku, která je v některých státech menší než ekonomika neoficiální, šedá. Je zajímavější se podívat třeba na průměrný věk dožití, který se v Africe rapidně zvýšil, a to navzdory neustálému populačnímu růstu – např. v Beninu byl věk dožití v první polovině 60. let 20. století 38 let, kdežto v současnosti činí 58 let. Samozřejmě, jsou státy, kde je extrémní chudoba stále přítomna, ale většina to rozhodně není. Pro mě osobně je kupříkladu velice frustrující, že akademik na University of Ghana si vydělá více než akademik v České republice a o platech akademiků na University of Nairobi v Keni si můžeme nechat jen zdát. I taková je dnešní Afrika.

Ohledně společenských vrstev mezi uprchlíky z Afriky si netroufnu odhadovat, z těch několika případů, co znám, je to velice různorodé – od kovářů, přes lékaře, inženýry až po fotbalisty. Myslím, že profese není rozhodující, jelikož zpravidla máte velkou rodinu, která nashromáždí dost peněz, aby Vás vyslala do „bohaté Evropy", odkud pak prostřednictvím remitencí pomáháte zase Vy. Remitence jsou totiž v Africe velice podstatným zdrojem financí – podle odhadů představují v průměru 5 % HDP afrických států.

Co může Evropa udělat, aby běžence z Afriky zastavila, či alespoň jejich počet snížila?

Prvně bych si asi položil otázku, zda by toho Evropa neměla spíše využít, jelikož populačně vymíráme a naše demografická a tím i ekonomická situace je neudržitelná. Ale je mi jasné, že takovéto uvažování je v České republice nyní tabu.

Primárně bychom si měli ujasnit naše priority a normy. Pokud tedy voláme po dodržování lidských práv a nepřípustnosti jejich porušování, měli bychom aktivně zasahovat proti diktátorům, jako je zmiňovaný prezident Eritrey. Zkuste ale v Poslanecké sněmovně navrhnout vyslání české armády do Eritrey. Navíc je zde memento selhání západních intervencí v Iráku či Libyi a patrně i v Afghánistánu. Další možností je skutečně podporovat africké ekonomiky v odvětvích, která mají vyšší přidanou hodnotu a velký multiplikační efekt. Zkuste ale říct v Mladé Boleslavi, v Kvasinách či jinde, že zavíráte továrnu a přesouváte ji do Afriky. To jsou jen dva příklady, kterými chci ilustrovat pokrytectví evropských států, které reálnému řešení brání.

Ať je to v současnosti nepopulární, myslím, že řešení se nenachází na úrovni jednotlivých států, ale na úrovni vyšší, nadnárodní. A jelikož je OSN od svého vzniku paralyzováno přetahováním západu a východu, je nejvhodnější rovinou EU, ideálně ve spolupráci s Africkou unií. Máme dostatečné kapacity i instituce pro vedení vojenských misí (myslím tím zejména bojové skupiny EU), teď ještě tak mít odvážné a schopné politiky. A na tom to patrně ztroskotá – jelikož politici jednotlivých národních států bohužel nevidí za své volební obvody.

Záměrně ponechávám stranou možnost „šťastného života za zdí", jelikož tu považuji vzhledem k historickým precedentům (Hadriánův val, Velká čínská zeď, Berlínská zeď...) za dlouhodobě nepříliš úspěšné řešení.

Bude podle Vás problém s integrací většího počtu Afričanů do evropské společnosti? V čem se nejvíc kulturně liší Afričané od Evropanů a co máme naopak společného?

Začnu s dovolením od druhé otázky – smysluplně rozebrat největší kulturní odlišnosti Afričanů a Evropanů si opravdu netroufám. Afrika je velice rozlehlý kontinent – „vešla" by se do něj celá východní Evropa, Německo, Velká Británie, Francie, Španělsko, Itálie, Japonsko, Indie, Čínská lidová republika a Spojené státy. S nadsázkou je možné říci, že je i podobně různorodá, jelikož každá země v sobě obsahuje desítky či stovky etnických skupin, které se mnohdy zásadně liší v sociální, politické či ekonomické organizaci.

Pokud bych se měl přeci jenom pokusit nějaké takové odlišnosti jmenovat, pak bych asi na prvním místě uvedl vztah k rodině, který by pro nás v mnoha aspektech mohl být spíše inspirativní. S velkou mírou zobecnění bychom také mohli „typického Evropana" označit za individualistického (zejména pak v severnějších partiích Evropy), kdežto „typického Afričana" za kolektivistického, ale takovéto označení popisuje jen velmi malou výseč různých společenských vazeb a interakcí, takže jej berte jako velmi povrchní.

Problém s integrací záleží hlavně na počtech – nevím sice, jak si „větší počet" představit, ale ani se nedomnívám, že by o ČR byl u Afričanů nějaký valný zájem – mnohem snazší je směřovat do zemí s koloniální minulostí, a to zejména kvůli znalosti jazyka a existujícímu zázemí. Těch několik málo Afričanů, kteří se v Čechách usadí, představuje podle mého názoru spíše pozitivní mentální či kulturní oživení a nemyslím, že by s tím Češi měli problém. Ostatně stačí se občas podívat na největší soukromou televizi, zajít si na fotbal či na koncert.

Jaký je Váš osobní názor na povinné kvóty a co říkáte na vyhrocenou atmosféru v české společnosti?

Kvóty nejsou a ani nemají být řešením problému, bohužel, politická i celospolečenská debata se na dlouhou dobu stočila právě okolo nich, a tak se zbytečně zdržujeme rétorickými cvičeními našich i zahraničních politiků. Kvóty proto považuji za druhořadý problém, který ovšem vyjevil slabost a nezkušenost naší vlády v evropské či zahraniční politice. V politice, alespoň v té evropské, je rozhodující vyjednávání, nacházení spojenců – trvalých či krátkodobých – a schopnost přesvědčit.

Pro to je ale nutným předpokladem schopnost se vůbec domluvit, a tady je první selhání vrcholných českých politiků, zejména pak ministra Chovance, do jisté míry i premiéra Sobotky. V celém českém postoji postrádám hlubší smysl – Poláci si za souhlas s kvótami vyjednali zcela racionální zohlednění případné migrace z Ukrajiny, Češi si nevyjednali nic. Problém totiž nebyl v počtech přijatých imigrantů, těch jsme nabízeli přijmout dokonce více, než určovaly kvóty, ale ve strachu českých politiků z reakce veřejnosti, „že už nám zase někdo diktuje" (rozumějte, že „už zase trpíme") a vláda s tím nic nedělá. Je jasné, že tato argumentace za zavřenými dveřmi nemohla uspět.

Z vyhrocené atmosféry v české společnosti mám větší obavy než z „přílivu" imigrantů. Mediální obraz současné situace vyvolává v lidech pocit ohrožení, který dle celosvětově uznávaných výzkumů vede k agresi. Ta je nejdříve směřována vůči zdroji tohoto pocitu (v našem případě imigrantům), ale velice lehce se může přenést na další skupiny. Historie Evropy je bohužel prodchnuta těmito zkušenostmi a vždycky mají stejný průběh – hrozbou jsou ti „druzí" – cizí, barbarští atd. Teprve v protikladu k „barbarství" těchto druhých jako bychom si potvrzovali vlastní kulturnost. Všimněte si, že to je pocit, který je v českém národě častou reakcí na potýkání se s jinakostí, viz například představy českého národa jako tradičně velice kulturního poněkud v protikladu s obrazem „venkovského" Slovenska – vždyť kdo si automaticky nevybaví „typického Slováka" jako urostlého baču, který kdesi v Tatrách pase s vyřezávanou sekyrkou ovce?

Rád bych věřil, že český národ má na víc, než je negativní definice sama sebe v protikladu k ostatním, a že se někdy stane národem sebevědomým, který se nebude bát, že jej pohltí imigranti, ale bude si věřit, že jeho hodnoty imigranti z větší části sami přijmou, protože jsou smysluplné a cenné. Ale obávám se, že tomu ještě dlouho tak nebude.

Děkujeme za rozhovor.