ROZHOVOR o krizi v Kazachstánu: Ruská intervence nebude zadarmo, očekává odborník Slavomír Horák

Jaké jsou kořeny současné vyhrocené situace v Kazachstánu? Jde o vyústění vnitřní situace po odchodu dlouholetého prezidenta Nursultana Nazarbajeva do formálního politického důchodu? Nazarbajev vládl zemi autoritářským způsobem dlouhých 29 let. Znamenal příchod jeho nástupce Kazyma-Žomarta Tokajeva v roce 2019 faktickou změnou?

Celá situace má několik rovin. Jedna je skutečná nespokojenost s ekonomickými podmínkami v zemi, ekonomickou stagnací a inflací za posledních několik let. Režim zkrátka již nezvládal plnit společenskou smlouvu s obyvatelstvem ve smyslu „vy nám nebudete mluvit do politiky a my vám zajistíme slušnou životní úroveň“ a zároveň sytit stále rostoucí apetit vládnoucí elity, především rodiny (v širokém smyslu) bývalého prezidenta Nazarbajeva.

Druhým důležitým momentem bylo předání vlády v roce 2019. Na jedné straně se první prezident Nazarbajev vzdal prezidentské pozice a určil sobě loajálního nástupce, na druhé straně si zachoval významnou pozici šéfa Bezpečnostní rady, která formálně a zejména neformálně mohla na prezidenta vyvíjet značný vliv. Vzniklo tak období dvojvládí, které pravděpodobně nevyhovovalo a byl to spíše nový prezident, který využil příležitosti k posílení svých ústavních a především faktických pravomocí.

Kazachstán dosud ležel mimo zájem tuzemských i hlavních světových médií. Česká veřejnost o zemi a tamních politických, sociálních a ekonomických poměrech nemá větší povědomí. Jak máme na Kazachstán nahlížet? Vykazuje ve srovnání s dalšími postsovětskými republikami ve středoasijském regionu výraznější specifika, na něž je současná situace vázaná?

Kazachstán je přes všechny své problémy nejvyspělejší zemí Střední Asie, ekonomicky srovnatelný s Ruskem. Jeho bohatství pochází sice z velké části z těžby nerostných surovin, nejen ropy či zemního plynu, ale také uranu, uhlí, železné rudy a celé řady dalších prvků, přesto se jedná z hospodářského hlediska o druhou nejvýznamnější zemí postsovětského prostoru. Stát si mohl dovolit poměrně štědře dotovat nejrůznější rozvojové programy, investovat do megalomanského projektu hlavního města, politického, ale třeba i sportovního PR. Vzpomeňme na cyklistickou stáj Astana, konání zimních asijských olympijských her, kandidaturu na olympijské hry v roce 2022, ale také na předsednictví OBSE v roce 2010 či organizaci úspěšného EXPA 2017. Tyto a další akce měnily obraz Kazachstánu z čistě těžební země v jakéhosi rozvinutého „středoasijského tygra“ a tato pověst do země přitahovala obchodníky, investice a služby. Jedná se o zemi s poměrně vysokou digitalizací státní správy či veřejného života, například placení daní pomocí jednoduchého formulace na internetu je dávno běžnou věcí.

Na druhé straně Kazachstán sdílel s ostatními zeměmi v regionu silné korupční a nepotistické prostředí. Nicméně stále ještě zůstávalo dost pro běžné občany, kteří mohli pozorovat rozdíl v životní úrovni s okolními zeměmi. Přesto byly a jsou patrné rozdíly mezi hlavními ekonomickými centry v Almaty a Astaně (dnes stále ještě oficiálně s názvem Nur-Sultan) a venkovem. Tento rozdíl se v posledních letech nadále prohluboval a stal se jedním z hlavních důvodů rostoucí nespokojenosti, jež vyústila v nedávné události.

Jak byste tedy charakterizoval nepokoje v Kazachstánu? Jde primárně o spíše spontánní sociální bouře, nebo mají vyprofilovanější politické cíle?

I v tomto ohledu je skutečnost mnohovrstvá. Prvotní příčinou skutečně byla nespokojenost ekonomickými poměry, jejichž poslední rozbuškou se stala liberalizace cen zkapalněného zemního plynu. Namísto volného trhu s touto komoditou však v Kazachstánu existoval svým způsobem oligopol, takže poskytovatelé pod záminkou přechodu na volných trh zvýšili ceny. Tyto protesty se projevily mimo velká města, kde bylo obyvatelstvo touto změnou postiženo nejvíce. Jejich obyvatelé se také stahovali k vyjádření svých protestů do Almaty. Na tuto vrstvu se přidali někteří opoziční, lidsko-právní a jiní aktivisté, kteří do ekonomické nespokojenosti vmísili politické požadavky na změnu, respektive liberalizaci systému. A konečně další a v rámci událostí nakonec nejmenší, avšak nejviditelnější, nejvíce radikální a v průběhu událostí ozbrojená složka, jejíž část využila chaosu ke svému obohacení. A nakonec ještě pravděpodobně jedná část této ozbrojené vrstvy, která zřejmě vycházela z kriminálně-mafiánského podhoubí a která stála za nejvíce organizovanými skupinami lidí. Kdo konkrétně stál za těmito strukturami, prozatím nevíme. Hovoří se, mimo jiné, i o lidech ze širšího okruhu bývalého prezidenta Nazarbajeva, což samozřejmě nemusí znamenat, že v tom byl zapojen i sám bývalý prezident země.

V médiích se objevily tendence zasazovat dění v Kazachstánu do stejného rámce jako politické protesty proti současnému autoritářskému režimu v Bělorusku, nebo jej dokonce srovnávat s nepokoji na Ukrajině před rokem 2014. Vidíte určitou paralelu, nebo je kontext zcela odlišný?

Osobně jsem proti vyvolávání jakýchkoliv srovnávání se situací jinde. Ano, obecně se dá říci, že ruská zahraniční politika uvažuje v geopolitických intencích a má svou zájmovou sféru, kam spadá Ukrajina, Bělorusko i Kazachstán, stejně jako další státy bývalého Sovětského svazu a do určité míry i státy bývalého sovětského bloku. Můžeme také zasadit události do kontextu tzv. barevných revolucí na postsovětském prostoru typu Gruzie 2003, Ukrajina 2004-2005 a 2013-2014, Kyrgyzstán roku 2005 atd.

Netvrdím, že zde jeden nebo druhý scénář, tedy ruská intervence, respektive revoluce, nemohl proběhnout. To však neznamená, že lze všechny tyto situace porovnávat. V Bělorusku byly demonstrace v roce 2020, stejně jako v dalších výše uvedených zemích, reakcí na volby a Rusko zde působilo spíše skrytě, nikoliv otevřenou vojenskou přítomností, i když prezident Lukašenko protesty prozatím ustál stejně jako stávající kazachstánský prezident. Ukrajina se zcela odchýlila od proruské orientace, což samozřejmě nutí Rusko k jiným krokům. Kazachstán je naopak klíčovým partnerem ve Střední Asii, nicméně zároveň otevřeně požádal o pomoc partnerské a spojenecké státy - což například běloruský prezident neudělal - a zároveň se mu podařilo protesty převést z hlediska režimu nebezpečné sociálně-ekonomické a politické roviny do roviny bezpečnostní a protiteroristické.

Z těchto a mnoha dalších důvodů jsou jakékoliv paralely s jinými oblastmi problematické, naopak nám spíše zabraňují vidět specifika konkrétní situace, v konkrétním čase a na konkrétním místě.

Hodně se diskutuje o roli Ruska při řešení současné situace. Jak ji chápat? Je Moskva hybatelem dění, nebo víceméně jen bezprostředně reaguje na vývoj v Kazachstánu?

Soudě podle reakcí Ruska se dá spíše očekávat, že to byla reakce na události, s jejichž násilným rozsahem nikdo nepočítal. Ani v Kazachstánu, ani v Rusku ani nikde jinde. Nicméně v zájmu zachování stability v ruské zájmové sféře došlo k pravděpodobně vůbec nejrychlejší reakci v historii Organizace smlouvy o kolektivní bezpečnosti (ODKB), kterou prezident Tokajev požádal o pomoc. I to svědčí o tom, jaký význam je Kazachstánu přikládán. Dá se předpokládat, že tato pomoc nebude zcela zdarma a bude spojena s celou řadou ústupků ze strany Kazachstánu vůči Rusku. Nemusí se jednat zrovna o zavedení ruštiny jako oficiálního jazyka v zemi či ustanovení autonomie v severním, z velké části ruskojazyčném Kazachstánu, jak jsme z některých úst v Rusku slyšeli v posledních dnech. Nicméně může to být tlak na silnější integraci Ruska, Běloruska a Kazachstánu, které si jsou ekonomicky nejblíže z celého prostoru. Uvažuje se rovněž o větší zahraničně-politické orientaci na Rusko, kdy bude Kazachstán nucen do určité míry opustit svou dosavadní pozici multivektorovosti a určitého integrátora asijského či euroasijského prostoru s dobrými vztahy se všemi hráči od Evropy a USA až po Čínu či Indii. V této souvislosti lze očekávat i pokles důvěry investorů v zemi, která se dosud z ekonomického hlediska jevila jako progresivní, stabilní a otevřená pro investice. A to i přesto, že se podařilo situaci normalizovat poměrně rychle.

Pokud jde o přítomnost vojsk, potom jsme v posledních dnech pozorovali velmi intenzivní letecký most mezi Ruskem a Kazachstánem, přestože bylo oficiálně deklarováno, že v zemi bude pouze několik tisíc vojáků ODKB. Oficiálně bude sice v nejbližších dnech zahájeno jejich stahování, nicméně je otázkou, zda vojenský materiál, který byl tak draze v posledních dnech převezen z Ruska, bude zase za podobné peníze odvezen zpět. A když na místě zůstane, což je pravděpodobné, potom se zase nabízí otázka, kdo jej bude využívat. Očekávám tedy nějakou formu trvalejší přítomnosti ruských vojsk na kazachstánském území, především na strategických místech. Těmi jsou pro Rusko především obě hlavní ekonomická centra, kde může zůstat protestní potenciál, a také kosmodrom Bajkonur či jiná vojenská zařízení.  

Dokážu si představit, že značná část tuzemské veřejnosti slyšela o existenci zmíněné Organizace smlouvy o kolektivní bezpečnosti v souvislosti se vstupem cizích vojenských jednotek do Kazachstánu vůbec poprvé. Můžete přiblížit o jakou alianci se jedná a zda její formální ustanovení umožňují vyslání sil na území spojenecké země k řešení vnitřní krize?

Organizace je jistým pohrobkem Dohody o kolektivní bezpečnosti podepsané ještě po rozpadu Sovětského svazu a vzniku Společenství nezávislých států v Taškentu v roce 1992. Mělo se jednat o zachování společné obrany bývalých sovětských republik, udržení některých vojenských zařízení, zachování vzájemné kompatibility a norem pro vojenskou techniku. V rámci smlouvy se předpokládalo například zachování společné protivzdušné a protiraketové obrany, v bývalých sovětských republikách zůstala některá strategická zařízení, jež nové státy nevyužily, ale nadále se hodily Rusku apod. Jednalo se i o dodávky vojenské techniky, opět zejména z Ruska do nově nezávislých států. Postupně se tato organizace zmenšila, když několik států z původních dohod vystoupilo, a transformovala v organizaci, která se stala bezpečnostním nástrojem ruského vlivu v regionu, přinejmenším v členských státech, kterými v současnosti jsou Rusko, Bělorusko, Kazachstán, Kyrgyzstán, Tádžikistán a Arménie.

Jedním z článků, který byl v reálu poprvé aplikován v posledních dnech, je i vzájemná pomoc v případě vnějšího napadení. Obraz napadení zvnějšku prezident Tokajev ventiloval prohlášením o zahraničních bojovnících, jež se sice nepotvrdilo, ale na jeho základě bylo možné přesun spojeneckých vojsk ospravedlnit. Nehovoří se sice o vnitřním napadení, nicméně není asi důvod, proč by jeden stát ODKB o takový krok nemohl požádat, tím spíše ústy všeobecně uznávaného nejvyššího představitele takové země. Učinil tak bez odezvy v roce 2010 Kyrgyzstán v době nepokojů na jihu země, částečně založených na mezietnickém základu, kdy skupiny radikálně naladěné kyrgyzské mládeže a jiných, často náhodně organizovaných kyrgyzských skupin napadaly příslušníky mnohačetné uzbecké komunity v oblasti.

Se druhou takovou žádosti o pomoc mohla přijít v roce 2020, respektive i v následujících měsících Arménie v době války v Karabachu. Ta se nicméně odehrávala mimo oficiálně uznané území Arménie, tedy členského státu, a tak Rusko dalo zcela jasně najevo, že ustanovení organizace se na tento případ vztahovat nebude a ruské mírotvorné síly v Náhorním Karabachu jsou zde dislokované na základě arménské-ázerbájdžánsko-ruského memoranda z listopadu 2020. A přestože v následujících měsících ázerbájdžánská vojska prokazatelně několikrát překročila oficiálně uznávané arménské hranice - jakkoliv se jednalo spíše o provokace -, žádost o pomoc v rámci ODKB ze strany Jerevanu odeslána nebyla. Je paradoxem, že právě Arménie je v současnosti na základě rotačního principu předsedající zemí organizace a tamější premiér Nikol Pašinjan přijímal oficiálně žádost kazachstánského prezident a potvrdil jí. V Arménii jsou z toho také velmi bouřlivé diskuse.

Zmínil jste i zprávy o prohlášeních z ruské strany, že by v budoucnu mohlo dojít k opětovnému spojení Ruska a Kazachstánu v nějaké formě společného státního útvaru. Rozruch vzbudil v tomto směru především Sultan Chamzajev, poslanec kremelské strany Jednotné Rusko. Na sociálních sítích psal o možném referendu v Kazachstánu, které by se otázkou zabývalo. Jde o extrémní, izolované výstřelky, nebo tyto úvahy mohou skutečně rezonovat i ve vyšších patrech ruského politického vedení?

Jak jsem již uvedl, toto a podobná prohlášení bych viděl spíše jako osobní výstřelky jednotlivých poslanců ruské Dumy, jež sama o sobě v ruském prezidentském systému příliš neznamená. Představte si, že budete soudit českou politiku podle výroků Tomia Okamury či v německou podle poslanců Alternativy pro Německo. Dokud bude v Kazachstánu režim loajální vůči Moskvě a nebude hledět na prioritně na jiné zahraničně politické vektory, nemá Rusko důvod jakkoliv destabilizovat situaci v zemi referendem či jinými kroky, jež by mohly vzbudit vášně, protesty, demonstrace či jakkoliv jinak rozdělovat společnost. Pokud se podíváme na již zmíněné Bělorusko, potom se tam integrace nedaří již 25 let a Rusko je spokojeno s běloruským prezidentem do značné míry závislým na Rusku.

Jaké budou podle Vás důsledky nepokojů v Kazachstánu a jejich krvavého potlačení, a to z tamního vnitropolitického i mezinárodního hlediska?        

Z kazachstánského hlediska se zatím zdá, že by mělo dojít k posílení moci prezident Tokajeva, i když je jasné, že ve státním aparátu i v ekonomice Kazachstánu zůstává řada lidí, kteří svou kariéru založili na loajalitě k bývalému prezidentovi Nazarbajevovi a mohou i nadále být pro Tokajeva problémem. Na druhou stranu, pokud prezident Tokajev dokáže ovládnout hlavní ekonomické a bezpečnostní síly v zemi - což se, zdá se, zatím daří -, potom může loajalita hlavní části kazachstánské elity přejít definitivně na nového prezidenta. Bývalý prezident Nazarbajev, o němž dodnes nevíme, kde se nachází a co dělá, pravděpodobně ztratí zbytek vlivu v zemi a bude otázka, jaké pole působnosti mu nový prezident bude ochoten vyhradit; zda jej ponechá dožít v zemi či zda odejde do exilu, ať již v Rusku, Spojených arabských emirátech, západní Evropě či jinde. Každopádně jeho rodina stěhuje z Kazachstánu hlavní část svého kapitálu a počítá se, že bude své vyvezené bohatství užívat v zahraničí.

Lze očekávat i určitou transformaci politického systému, avšak je otázka, zda směrem k umírněné liberalizaci nebo spíše k utužení režimu kontroly nad občany. Aby zabránil dalšímu násilí, bude muset prezident Tokajev uspokojit i určité původní požadavky protestujících. Momentálně byl celý problém odsunut opětovnou regulací cen některých produktů, nicméně není to rozhodně dlouhodobá strategie. I v tomto případě může být použita určitá ekonomická liberalizace bez demontáže autoritářského režimu a loajality vůči Rusku. Předpokládá to však přinejmenším určitou loajalitu kazachstánské oligarchie se dělit o své majetky, což prezident předvedl před několika dny, kdy založil speciální fond, kam by oligarchové měli odvádět část svých příjmů pravděpodobně výměnou za garance pro svůj byznys.

Z mezinárodního hlediska již bylo řečeno, že mnohem větší roli v zahraničněpolitické orientaci bude hrát Moskva a také Čína, pro níž je Kazachstán rovněž klíčovým partnerem v regionu. Minoritními partnery v tomto směru se mohou stát takové státy jako Indie či Turecko. Naopak zcela určitě poklesne orientace Kazachstánu na Západ, byť dodávky ropy a jiných surovin ze země do Evropy pravděpodobně zůstanou zachovány. Politický vliv, byť doposud nevelký, se však definitivně přemístí jinam.