Dokáže se Evropa ubránit bez USA? Renomovaní experti sestavili plán, jak na to, politikům se líbit nebude

Evropa se tak ocitla tváří v tvář tvrdé realitě – nejenže chybí americká opora, ale sama není schopna efektivně bránit své zájmy. Zatímco evropští lídři marně apelují na Trumpa, aby Ukrajině poskytl smysluplné bezpečnostní záruky, jejich argumenty postrádají váhu – nemohou totiž takové záruky nabídnout sami.

Když američtí politici jako JD Vance a Pete Hegseth v uniklém rozhovoru označili Evropany za „ubohé příživníky“, trefili podle webu The Guardian bohužel částečně do černého. Ani Británie a Francie nedokázaly sestavit ani základní mírovou misi, natož nahradit americké protivzdušné systémy a bojové zpravodajství, pokud by se USA stáhly úplně.

Jedno je jisté: Evropa musí naléhavě řešit své obranné nedostatky. Dobrou zprávou je, že si to nyní většina evropských lídrů uvědomuje. Téměř všechny členské státy NATO v Evropě se letos zavázaly k dosažení výdajů na obranu ve výši 2 % HDP. Německo uvolnilo svou rozpočtovou brzdu a plánuje až 1 bilion eur dodatečných výdajů na obranu během čtyř let. Evropská unie umožňuje členským státům levněji si na obranu půjčovat a výdaje na obranu nově nezapočítává do rozpočtových limitů.

To však nestačí. Generální tajemník NATO Mark Rutte varoval, že státy budou muset výdaje zvýšit „výrazně nad“ 3 % HDP. Navíc, pro zadlužené země EU nepomohou ani upravená fiskální pravidla, ani levné půjčky – úspory na úrocích se vyrovnají vyšším nákladům jinde. A žádná evropská země samostatně nezajistí „strategické kapacity“, které dnes poskytují USA.

Řešení však existuje – a bude to test evropské vážnosti. Think-tank Bruegel předložil návrh vytvořit evropský obranný mechanismus – společný fond, do něhož by se mohly zapojit všechny evropské země, které budou mít zájem. Autoři návrhu, renomovaní ekonomové Guntram Wolff, Armin Steinbach a Jeromin Zettelmeyer, tvrdí, že jde o nejrealističtější cestu k posílení evropské obrany.

Návrh je silný ve třech bodech:

1. Fungoval by mimo EU. Tím pádem by se mohly zapojit i státy jako Velká Británie, Norsko či Švýcarsko, které nejsou členy EU, ale hrají důležitou roli v evropské obraně. Zároveň by byl nezávislý na zemích jako Maďarsko, které může v rámci EU blokovat rozhodnutí.
2. Fond by fungoval jako zbrojní banka. Vydával by dluhopisy a z prostředků by hromadně nakupoval výzbroj. Klíčové je, že dluh by se jednotlivým státům započítal až ve chvíli, kdy si zbraně skutečně převezmou. Společné investice do systémů jako satelity nebo protivzdušná obrana by se mohly hradit formou ročních poplatků, nikoliv přímými výdaji rozpočtů.
3. Pomohl by překonat roztříštěnost evropského zbrojního trhu. Dnes se v Evropě vyrábí příliš mnoho typů techniky v malých sériích, což zvyšuje náklady a snižuje efektivitu. Zatímco Spojené státy používají jeden hlavní tank, v Evropě jich je dvanáct různých. Například Německo od roku 2022 objednalo pouze 123 tanků Leopard 2 – s dodáním do roku 2030.

Evropské právo (konkrétně článek 346 Smlouvy o fungování EU) navíc umožňuje státům vyjmout obranu z pravidel jednotného trhu, takže unijní plány na společné nákupy jsou právně nevymahatelné. Navrhovaný fond by ale vznikl na základě mezivládní smlouvy mimo EU, takže by se mu tyto překážky vyhnuly.

Silný a kapitálově vybavený evropský kupující by také přiměl obranný průmysl investovat do technologií, které jsou dnes dostupné pouze v USA – například do stíhaček páté generace, raketových systémů jako HIMARS nebo těžkých transportních vrtulníků. To by Evropě umožnilo snížit závislost na amerických zbraních.

Zavedení takového fondu bude vyžadovat politickou odvahu. Pro Británii by šlo o velký krok zpět směrem k evropské spolupráci. Německo a Nizozemsko by musely překonat své odmítání společného zadlužování. Menší země mohou mít obavy o svou domácí zbrojní výrobu.

Ale pokud má Evropa zůstat relevantní silou v nově se tvořícím multipolárním světě, mnoho jiných možností nemá. Otázkou zůstává, zda už není pozdě.