Česko to letos Evropské unii osladilo

Oslavy příchodu roku 2009 byly v Česku nadmíru pompézní, Češi totiž zahajovali svůj půl rok slávy v EU, když od Francouzů přebírali předsednické žezlo. Vláda si za své motto, které by české vedení unijní skupiny vystihovalo, vybrala dvojsmyslné "Evropě to osladíme!" Připravila k tomu spot, ve kterém figurovala architektka Eva Jiřičná, primabalerína Darja Klimentová, vědec Antonín Holý, modelka Tereza Maxová, hokejista Jaromír Jágr, fotbalista Petr Čech a dirigent Libor Pešek, zpodobňováni vždy v různých variacích, ovšem pokaždé s českým vynálezem – kostkou cukru. Tehdejší premiér Mirek Topolánek (ODS) vysvětloval, že heslo by mělo být chápáno nadneseně, pozitivně a humorně.

Jak se však záhy ukázalo při odhalení Entropy Davida Černého, ne každý Evropan je příznivcem českého humoru. Slováci se skřípáním zubů sice překousli, že jsou salám s maďarskou trikolorou, Bulhaři si však vydupali zakrytí vlastního vyobrazení v podobě tureckého záchodu.

České předsednictví zahájily dvě nečekané události - konflikt v Gaze a energetická krize kvůli přerušeným dodávkám plynu přes Ukrajinu. Pro Topolánkovu vládu to byl test, jak se s vedením unie vypořádat. Podle reakcí v zahraničí si český kabinet nevedl v případě energetické krize špatně. Škobrtnutí přišlo v případě konfliktu v Gaze, když tiskový mluvčí vlády Jiří Potužník jménem premiéra a v podstatě celé EU prohlásil, že Izrael se ve sporu pouze bránil. Česko si vysloužilo ostrou kritiku nejen ze strany arabského světa, ale i Francie.

Velký přešlap způsobil Topolánek při svém projevu v Evropském parlamentu. Tehdy označil hospodářskou politiku USA za cestu do pekel. Tuto nelibou metaforou nevyužil prezident Barack Obama a do pekel neposlal summit EU-USA, který se konal jen o několik dní později v Praze. Opravdovým zlomem však bylo vyslovení nedůvěry Topolánkově vládě v březnu. Na evropské summity přestali záhy jezdit ministři a šéfové vlád a místo sebe začali vysílat vyšší úředníky. Na zásadní summit českého předsednictví k Východnímu partnerství dorazila z klíčových politiků pouze německá kancléřka Angela Merkelová.

"Byl to projev nezodpovědnosti, povýšení domácích politických intrik a pletichaření nad státní, národní a také evropský zájem," prohlásil tehdejší místopředseda vlády pro evropské záležitosti Alexandr Vondra (ODS) na adresu sociálních demokratů, kteří hlasování o nedůvěře vládě iniciovali. Reputaci částečně napravil až nový český ministerský předseda Jan Fischer, který si dokonce vydobyl uznání svých kolegů za vedení závěrečného summitu Evropské rady, kde se projednávaly ústupky Irsku a bylo dosaženo jednomyslné podpory José Manuelu Barrosovi pro jeho kandidaturu do křesla předsedy Evropské komise v dalším období.

Politologové tvrdí, že české předsednictví bylo zvláště v zahraničí hodnoceno spíše negativně. Kritické hlasy zaznívaly především z Francie, odkud se ozývalo, že české předsednictví bylo jasným neúspěchem a v podstatě důkazem, že malým zemím by nemělo být svěřováno. Paříž také upozorňovala, že České republice se nepodařilo udržet dynamické předsednické tempo, které nastolila Francie. "Země, která vymění vládu během předsednictví unie, nemůže vnést do evropské politiky potřebné ambice," řekl poradce prezidenta Nicolase Sarkozyho pro evropské záležitosti Alain Lamassoure. V podobném duchu se neslo hodnocení českého předsednictví i z úst šéfa švédské diplomacie Carla Bildta. "Samozřejmě, české předsednictví nebylo dobré, i když Češi nakonec sklidili více kritiky, než kolik si zasloužili," řekl Bildt krátce před usednutím na evropský trůn.

Evropská unie si po skončení českého předsednictví příliš nevydechla. O rozruch se postaral prezident Václav Klaus. Po té, co Lisabonskou smlouvu schválila v únoru Poslanecká sněmovna a v květnu ji podpořil také Senát, byl prezident poslední, jehož podpis pro ratifikaci smlouvy v Česku chyběl. Klaus se odvolával na Iry, které čekalo referendum, a na svůj německý a polský protějšek, protože ti s podpisem také otáleli.

Irové, kteří získali od EU záruky, že budou moci nadále zakazovat potraty a vést vlastní sociální a přistěhovaleckou politiku, Klause v říjnu stejně jako jeho kolegové ze sousedních zemí zklamali. Evropský dokument ratifikovali. Za Klausem stála již jen skupina senátorů ODS, kteří v září podali stížnost k Ústavnímu soudu, aby znovu přezkoumal soulad Lisabonské smlouvy s ústavním pořádkem ČR. Poté, co i Ústavní soud ratifikaci posvětil, zůstal Klaus poslední, kdo dokument nepodepsal.

Prezident nakonec vyrukoval s podmínkou. Smlouvu podepíše pouze tehdy, pokud Česko získá výjimku z evropské Charty základních práv, která je součástí smlouvy. Pouze výjimka podle Klause ochrání Čechy před prolomením takzvaných Benešových dekretů. Unie se nakonec na výjimce dohodla, měla by být součástí připravované přístupové smlouvy s Chorvatskem, právně začne platit nejdříve v roce 2011, možná i později. Klaus nakonec s velkým sebezapřením dokument 3. listopadu podepsal a smlouva začala platit 1. prosince.

Poslední třešničku na svou pošramocenou pověst si Česko přidalo výběrem eurokomisaře. Politické strany se nebyly schopny dohodnout na vhodném adeptovi. Premiér Fischer vyhrožoval, že pokud se šéfové ODS a ČSSD neshodnou, přijde kabinet se svým vlastním kandidátem. V nominaci se vystřídala velká řádka jmen. ČSSD prosazovala prodloužení mandátu dosavadnímu eurokomisaři Vladimíru Špidlovi, ODS trvala na exministrovi pro evropské záležitosti Alexandru Vondrovi, vláda vytáhla guvernéra ČNB Zdeňka Tůmu, Strana zelených zabojovala za ekonoma Jana Švejnara, lidovci podporovali poslance Pavla Svobodu, komunisté chtěli do Bruselu vyslat bývalého kosmonauta a eurokomisaře Vladimíra Remka. Kromě toho se diskutovalo o náměstkovi pro evropské záležitosti Marku Morovi, exministru průmyslu a obchodu Vladimíru Dlouhém a uvažovalo se také o tom, že do Komise by byl vyslán samotný Fischer či šéf ODS Mirek Topolánek.

Nakonec se politici po nejrůznějších dohodách a vyjednáváních shodli na ministrovi pro evropské záležitosti Štefanu Fülem, kterého ve funkci vystřídal australský velvyslanec Juraj Chmiel. Česko nakonec získalo post eurokomisaře pro rozšíření EU.