RECENZE: Svatá s démonickou Bohdalovou se pod podnětnou premisou hroutí a učí nás překrucovat

Režisér Jiří Strach na Svaté opět spolupracoval se svým dvorním scenáristou Markem Epsteinem, společně pro televizi realizovali například komorní a svíravé drama Klec či břitkou komedii z normalizačního období Osmy. Okolo sovětského útlaku se točí i Svatá, jejíž protagonistku Olgu ztvárnila další Strachova častá spolupracovnice Jiřina Bohdalová. Film jí byl psaný na tělo a de facto je celý vystavěný právě okolo jejího výkonu.

Scénář jí předepisuje zdánlivě vrstevnatou postavu s velkým potenciálem. Vitální devadesátiletá Olga objíždí besedy a píše knihy o tom, jaká muka zažívala vězněná v gulagu. Má schopnost posluchače zaujmout a příběh emocionálně převyprávět, své dceři Haně však svými uštěpačnými poznámkami a svérázností dokáže počechrat nervy, jejich vztah je poznamenaný jizvami z minulosti i násilnickým manželem Olgy. Po dlouhých letech to navíc vypadá, že Olga za své zásluhy konečně získá státní vyznamenání. O její osudy se však velmi intenzivně zabývá novinářka, která na silném vyprávění začíná nacházet faktografické kazy.

Příběh inspirovaný osudem Věry Sosnarové ze začátku svádí k tomu, že půjde o sledování investigativní novinařiny a postupné odhalování vymyšlené minulosti, za níž si protagonistka připisuje zásluhy. Tak tomu však není a snímek je silně centralizovaný na komplikovaný vztah Olgy s její dcerou, přičemž novinářka se z filmu postupně vytrácí. Většinu stopáže sledujeme spíše rozpaky z toho, o kom a především o čem tvůrci chtějí vyprávět. K Haně, jejíž kontakt s dcerou je na bodu mrazu, se nikdy nedostaneme dostatečně blízko a střídání perspektiv nenačrtává mezi ženami žádné paralely či kontrasty. Paradoxně nejzajímavější postava Hany se tak rozplývá v neexistujících motivacích a podivných rozhodnutích. Náhlé zvraty a zjištění působí nahodile, bez patřičné výstavby. Svatá tak jako psychologické drama selhává, ačkoli se po většinu stopáže můžeme chytat především této roviny.

Proklamovaná vrstva o ambivalenci pravdy a kladení otázek ohledně toho, kdo má možnost soudit, je totiž přinejmenším problematická a v závěru více než pár tezovitých dilemat nepředkládá. Linie s novinářkou se na konci opět vynoří a zaujímá jednoznačné postavení, že do starých lidí se nemá kopat, i když vystavili svůj život a zisk na lži. Novináři by se tak měli zamyslet nad abstraktním pojmem vyššího dobra a v jeho prospěch psát nepravdy. Jak příznačné je toto ztvárnění právě pro Jiřího Stracha, proslulého svými dřívějšími výroky na sociálních sítích a nesčetného množství rozhovorů, ačkoli v nich tvrdí, že je někým neustále umlčován.

Film ukazuje, že se máme vzepřít hodnotnějšímu a kontextuálnímu poznání historie a oddat se převyprávění formou atraktivního a kauzálního příběhu, což už je ze své podstaty redundantní, zkraktovité a zavádějící. Vždyť vlastně nezáleží na tom, zda stařenka mluví pravdu, nebo ne. Má toho přece hodně za sebou a musíme ji obdivovat. Nedej bože, pokud někdo vytáhne kritické myšlení! Tvůrci zaujímající toto stanovisko celkovou bizarnost podtrhují spoluprací s časopisem Reflex, jenž zde explicitně figuruje, kterou pravděpodobně domluvil Strachův názorový souputník Marek Stoniš, který jako šéfredaktor časopisu skončil minulý rok. Společně tak ukazují zdvihnutý prostředníček publicistice, jejíž poslání má být redukováno na zprostředkování oslavných osudů individualit a pochvalných zpráv.

Jistě, tvůrci vůči protagonistce nejsou stoprocentně shovívavý. Svou pavučinou lží si zpřetrhala kontakt s rodinou a dávají nám bazální prostředky k tomu, abychom problematickou figuru litovali a zároveň s ní nesouhlasili. Nelze se však ubránit dojmu, že tvůrci i přes náznak nejednoznačnosti dávají jasně najevo, jak by se k obdobné problematice mělo přistupovat. Nepátrat a vnímat silné příběhy o hrůzách totalitních režimů, jež nám však žádné širší poznání a možnost analyticky reflektovat dobovou společnost nepřinesou. Případné skvrny na pravdě mají zůstat za zdmi rodinného domu. Ve své podstatě banální snímek tak diskusi ohledně revize dějin neotevírá, nýbrž se k ní explicitně vyjadřuje. A vzhledem k rozpačitému rozkreslení dilemat rodinných vztahů se tak setkáváme s podivným tvarem, jenž nezaujme ani precizním řemeslem, jímž se Strach dlouhodobě a často ohání.

Obzvlášť ve srovnání s další soudobou produkcí České televize se projekt stylisticky zasekl tak v roce 2010, kdy estetika televizních projektů nebyla srovnatelná s tou filmovou. Podivně měnící se barvy, jejichž vrcholem důmyslnosti je tonálně tmavé ladění poté, co se Olga s Hanou v závěru rozkmotří, nemotivované pohyby kamery, samoúčelný střih, bizarní dronové záběry a celkově tendenční formální sterilnost je v kombinaci s přepjatým hudebním podkresem úmorná. Veškeré tvůrčí snahy jsou evidentně podmíněné výkonu Jiřiny Bohdalové, jenž je skutečně to jediné, co zde alespoň nějak funguje. Její přepínání mezi civilností a excesivní manýrou umí být podmanivé a i díky tomu jsme schopni chápat osobnost a vlastnosti její postavy. Zbytek je však zaprášený a neukotvený pokus, jenž se neumí dívat jinak, než černobíle.

Hodnocení: 40 %

Režie: Jiří Strach

Scénář: Marek Epstein

Hrají: Jiřina Bohdalová, Lenka Vlasáková, Pavla Beretová, Jan Vondráček, Alena Mihulová, Elizaveta Maximová, Matyáš Greif, Josef Hervert

Premiéra: 19. května 2024

Platforma: Česká televize a iVysílání