Proč 17. listopad? Historik pro EZ vysvětlil, proč slavíme svobodu právě dnes

17. listopad si dnes připomínáme jako Den boje za svobodu a demokracii. Které události předcházející masakru studentů na Národní třídě je podle Vás důležité zmínit, např. z toho důvodu, že se na ně po 30 letech neprávem zapomíná?

Mám pocit, že občas se málo zdůrazňuje fakt, že události v Československu tvořily součást širšího procesu změn celosvětového významu. Byly vyústěním krize státně socialistických diktatur coby společensko-ekonomického zřízení, eroze sovětské zájmové sféry v Evropě a konce studené války. Národní třída stála na konci řetězu těchto událostí, byla jejich důsledkem, nikoliv hybatelem.

Na listopadové události v Československu by se mělo více nahlížet v kontextu, nebyly něčím, co by vyčnívalo z dynamiky tehdejšího dění. Pokud by se situace v sovětském vedení a vedení členských států Varšavské smlouvy po roce 1985 ubírala jiným směrem, sametová revoluce by neproběhla.

Je po 30 letech možné se stoprocentní jistotou říct, co se 17. listopadu 1989 odehrálo? Kdo o čem rozhodl, jakou motivaci k tomu měl apod.? Případně existuje naděje, že se o událostech toho dne někdy dozvíme úplně vše, co chceme vědět?

Listopadové události jsou zmapovány dobře. Neočekávám, že by v budoucnu došlo k odhalení nějakých nových, zcela převratných skutečností. Zpřesnit dosavadní poznatky by mohly dosud nedostupné dokumenty z ruských archivů, ale nepředpokládám, že by zcela převrátily rekonstrukci tehdejších událostí. Jelikož máme dobrý faktografický základ, otevírá se spíše dobrý prostor pro nové interpretace.

Osobně považuji za nejdůležitější pochopit, proč se státně socialistické diktatury dostaly do takové krize, že se zhroutily jako pomyslný domeček z karet. Uvědomme si, že takový vývoj ve své době očekával opravdu málokdo, včetně západních politiků, tajných služeb a expertů na východoevropský region.

Co považujete s odstupem času za klíčový zlom, moment definitivního vítězství revoluce nad komunistickou diktaturou? Byla to dnešní terminologií "fake news" o mrtvém studentu Šmídovi?

Zpráva o mrtvém studentovi byla nepochybně důležitá. Těžko říct, zda byla rozhodující. Ačkoliv nikdo nepřišel o život, zásah na Národní třídě byl natolik tvrdý, že by zřejmě vyburcoval širokou veřejnost tak jako tak. Najednou se terčem násilí komunistické moci staly "děti", nikoliv podezřelé "živly" či představitelé opozice, kteří v očích mnoha obyvatel země představovali obskurní, podezřelé jedince. Navíc, legitimita vlády komunistické strany byla v té době již značně narušena, a to nejen vnitřními, ale také mezinárodními faktory. Nemyslím tím pochopitelně legitimitu právní či morální, ale způsoby, jakými KSČ před obyvatelstvem ospravedlňovala své mocenské nároky.

Vztahy mezi Západem a Východem se podstatně zlepšovaly, tudíž opadalo často zmiňované vnější ohrožení. Normalizační režim si zakládal na dobrých vztazích se Sovětským svazem. Michail Gorbačov ale vystupoval vůči jeho čelným představitelům chladně a bylo to patrné. Jeho perestrojka šla proti pilířům československého vývoje v předchozích 20 letech.

Dále se ukazovalo, že materiální zabezpečení, na kterém režim do velké míry stavěl, není ve srovnání s životní úrovní v západních zemích příliš zářné. Státně socialistické diktatury se také prezentovaly jako systémy vycházející z vědecko-technologického pokroku, ale v této oblasti za Západem stále více zaostávaly.

Dění v okolních zemích ukázalo, že pomyslný Damoklův meč v podobě ozbrojené intervence, která by přišla ve chvíli ohrožení diktatury, již nad státy východního bloku nevisí. Do toho přišla zpráva, že státní moc bije "děti". Padl mýtus, že státně socialistická diktatura garantuje spořádaným občanům klid a bezpečnost. Zároveň je zjevné, že i kdyby k zásahu na Národní třídě nedošlo, mocenský monopol komunistické strany by padl při jiné příležitosti. V dané mezinárodní situaci se sotva mohl udržet.

Čím si vysvětlujete, že po 30 letech se řada aktérů revoluce neshodne na její interpretaci? Mnozí z nich dnes přisuzují zásluhy především sami sobě a své skupině, ať už mají na mysli studenty, dělníky, disidenty atd.

Je přirozené, že relativně čerstvé historické události jsou společností interpretovány různě. Není od nich dostatečný odstup, projevuje se vlastní prožitá zkušenost, která může být zkreslující. Mnoho tehdejších aktérů to vnímá tak, že "byli u toho", podařilo se jim dosáhnout jejich cílů, tudíž mají tendenci přehlížet další faktory.

Konkrétně pro disidenty byl pád mocenského monopolu KSČ naplněním mnohdy desítek let trvajícího boje, v rámci kterého přinesli nemalé osobní oběti a nezřídka prokázali odvahu v době, kdy to mohlo mít fatální důsledky.

Nárokování si zásluh znamená určitou morální satisfakci, která je pochopitelná. Pak se ale projevuje - a to nejen u disentu - pragmatická rovina. Nezapomínejme, že polistopadový systém staví svou legitimitu také na vymezení se proti státně socialistické diktatuře. Zdůrazňování svého podílu na jejím pádu tak posiluje politické nároky konkrétních osob. To do velké míry přetrvává dodnes. Všimněme si, že i prezident Miloš Zeman považuje za důležité připomínat, alespoň ústy svého mluvčího, že se událostí roku 1989 účastnil.

Proč slavíme právě 17. listopadu? V Polsku, Maďarsku i NDR bylo v těchto listopadových dnech už vlastně hotovo. Proč to u nás trvalo déle?

Těch faktorů bylo více. Za dva hlavní můžeme označit situaci ve stranickém vedení a míru nespokojenosti společnosti v jednotlivých zemích východního bloku.

Není náhodou, že vývoj byl nejrychlejší v Maďarsku a Polsku. Obě země se potýkaly v 80. letech se značnými ekonomickými problémy, které tamní obyvatelstvo pociťovalo v mnohem větší míře než v Československu. Stranická vedení v těchto zemích stála v době nástupu Gorbačova víceméně na rozcestí, zda se pustit do razantních reforem, nebo se vydat cestou tvrdé represe, kterou eliminoval projevy nespokojenosti s ekonomickou situací třeba rumunský diktátor Nicolae Ceauşescu. Víme, jak dopadl.

V Polsku a Maďarsku zvítězila první možnost a od poloviny 80. let zde postupně sílily pozice reformních komunistů, kteří se v určitý moment rozhodli do řešení problémů svých zemí zapojit opozici.

Proti tomu v Československu nebyla krize na první pohled tolik patrná. Jistě, problémy existovaly, ale nebyly tak hluboké, aby podnítily výrazné změny v přístupu a personálním obsazení stranického vedení. Společenský tlak necítili českoslovenští komunisté tak silně jako jejich polští či maďarští soudruzi. Snad i proto věřili, že mocenský monopol KSČ udrží pomocí cílené represe proti hlavním kritikům a dílčích, omezených reforem.

Východní Německo bylo specifické, hlad po změnách přiživovala možnost přímého srovnání s životem v Západním Německu. I tak byly tamní změny proti Polsku a Maďarsku opožděnější. Svým způsobem byly bližší československému vývoji, kde k pádu diktatury musela pomoci nějaká mimořádná událost. Něco, co skokově urychlilo růst nespokojenosti širší společnosti.