Havel to schytal: Disidenti z Evropy si o sobě moc mysleli, tvrdí americký filozof

"Východoevropští disidenti si v sobě utvrdili pocit, že oni byli ti jediní utlačovaní na celém světě. Latinskoamerické disidenty dnes v podstatě nikdo nezná, přestože se jednalo například o arcibiskupa, který byl zavražděn v okamžiku, když sloužil mši," uvedl Chomsky.

Intelektuálové a disidenti v zemích východní Evropy měli podle Chomského privilegované postavení. "Žádní jiní intelektuálové nebyli velmocemi tak podporováni, přestože jejich (disidentů ve východní Evropě) pozice nebyla nijak výjimečná a ani to jejich utrpení nebylo nijak výjimečné. Přesto začali mít pocit, že svým způsobem výjimeční jsou," míní Chomsky.

Útlak v komunistických státech východní Evropy podle něj nebyl tak velký jako v jiných částech světa, které byly v "americké doméně". "Přicházeli tam o život statisíce lidí rukou teroristů, kteří byli dílem vycvičení v Rusku a kteří vraždili v Latinské Americe, na Filipínách nebo v jihovýchodní Asii," podotkl Chomsky.

Chomsky svůj názor dokreslil projevem československého disidenta a později prezidenta Václava Havla v americkém Kongresu v roce 1990. Havel v Kongresu vystoupil se svým projevem krátce poté, co v Salvadoru armáda na místní univerzitě podle Chomského zavraždila šest předních latinskoamerických intelektuálů. Administrativa amerického prezidenta Ronalda Reagana v salvadorské občanské válce podporovala armádu a krajně pravicovou vládu. Sovětský svaz stál naopak na straně povstalců.

"Vzápětí na to přijel Havel do Spojených států, kde měl projev před Kongresem, za který sklidil obrovským úspěch a aplaus. Vlastně tam chválil Spojené státy jako obránce svobody," uvedl Chomsky.

Po porážce reformismu v SSSR a jeho satelitních zemích v letech 1969-79 představovala disidence, zaměřující se zejména na obranu lidských práv, dominantní formu nelegalizované opozice (v SSSR Sacharovův výbor a Helsinské skupiny, v ČSSR Charta 77, VONS aj.).

Zvláště helsinská jednání od 1975 inspirovala tato hnutí v boji za občanská práva a rozšířila je. Disidence vytvářela vlastní paralelní kulturu, povzbuzovala občanskou a mravní uvědomělost obyvatelstva, často však byla od širších vrstev odtržena.

"Termíny "disent", "disidenti" jsou termíny dobové a možná trochu zavádějící. Označení disident bylo původně používáno západní žurnalistikou především k popisu situace v Sovětském svazu. Akcentovalo to slovo "odpadlík". Tedy lidi, kteří dříve s režimem spolupracovali, a pak se postavili proti němu. Tento termín se později začal používat v 70. a 80. letech pro protirežimní aktivity všeho druhu v zemích východní Evropy. A někdy se používal i pro jako jistý předstupeň politické opozice. Zkrátka ten termín není úplně jednoznačný," vysvětlil pro Českou televizi Oldřich Tůma z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR.

Historik Pavel Žáček dodal: "Politická policie fungovala kontinuálně, jen byla po roce 1968 nucena rozšířit pole o další takzvané nepřátelské osoby. Před rokem 1968 ojediněle sledovala i některé komunisty, dokonce i nomenklaturní komunisty, ale najednou měla na starosti celou bázi exkomunistů. A k té se přistupovalo všelijak. Dokonce je známo, že u Pavla Kohouta se snažili oživit jakousi komunikaci (využívání nebo ovlivňování) s příslušníkem, s kterým byl Kohout v kontaktu v 50. letech a který byl už mimo službu. Ukazuje to, že pořád brali pracovně vážně některé konexe z minulosti."

"Státní bezpečnost v 70. a 80. let musela také samozřejmě vnímat, že je jiná mezinárodní situace, a to i v kontextu přístupu k lidským právům. Takže nemohla aplikovat veškerou škálu svého "umění", které využívala v 50. letech. Procesů bylo méně a byly spíše jednotlivé," říká Žáček.

"Na druhou stranu to neznamená, že by nedělali věci, které se rozhodně příčí standardnímu vztahu státu a občana v demokracii. Jsou to osobní napadení některých disidentů či osob z dalších protikomunistických iniciativ. Jsou známé akce Asanace, vytlačování řady osobností do zahraničí. Různé akce Prevence, kdy kontrolovali výši důchodů, odpojovali telefony. A je to pochopitelně i nasazování tajných spolupracovníků, verbování, různé provokace."

"To vše bylo poplatné tomu, co si aktuálně přálo úzké vedení komunistické strany. Bylo to poplatné pořádání různých sjezdů a podobně. Někdy do toho zasáhla vyšší moc z Východu, tedy sovětské politické nebo bezpečnostní složky," dodal Žáček.