Dnes je Den památky obětí komunistického režimu. Kdo všechno se mu znelíbil?

Mnoho lidí bylo popraveno v rámci vykonstruovaných politických procesů, ještě větší počet osob zemřel v otřesných podmínkách v internačních táborech a ve věznicích, celá řada nepřežila kruté výslechy, mnozí byli zastřeleni při pokusu o útěk ze země. Které skupiny obyvatelstva byly komunistům trnem v oku? Jednalo se o jedince odsuzující totalitní režim, hrdiny druhé světové války a protinacistického odboje, představitele inteligence i katolické církve, ale také nepohodlné spolustraníky.

Vykonstruované politické procesy

Vykonstruované politické procesy se v Československu odehrávaly již brzy po únoru 1948. Oficiálně byly nepohodlné osoby stíhány, souzeny, vězněny a popravovány za „velezradu“ nebo „špionáž“, pravé důvody jejich zbavení svobody nebo života byly ryze politické. Kdo s tehdejším režimem nesouhlasil nebo kdo se jenom trochu představitelům komunistické strany a sovětským soudruhům znelíbil, toho bylo potřeba se zbavit. V Československu probíhaly vykonstruované politické procesy dle sovětského vzoru, stejně tak docházelo k justičním vraždám, tedy popravám naprosto nevinných lidí. Tím nejznámějším československým politickým procesem je ten se skupinou Milady Horákové, který je zároveň tím největším. V červnu roku 1950 bylo totiž obžalováno více než 600 lidí za údajné „záškodnické spiknutí proti republice“. Deset lidí si před soudem vyslechlo rozsudek trestu smrti, 48 osob dostalo doživotní vězení. Akce probíhala dle přesně psaného scénáře od sovětských kolegů, odsouzení se museli naučit vymyšlené výpovědi a neměli prakticky žádnou šanci se bránit.

Komunisté se v rámci politických procesů zbavovali nejen svých protivníků, ale také nepohodlných spolustraníků. Za všechny lze zmínit proces s Rudolfem Slánským. Na začátku prosince 1952 bylo popraveno jedenáct mužů, oficiálně za přípravu protistátního spiknutí. Proces však připravovala komunistická strana více než rok na rozkaz samotného Stalina, který přišel s nápadem provádění čistek i mezi členy komunistické strany – to aby se ještě více upevnila totalitní moc. V procesu se Slánským tak bylo odsouzeno k trestu smrti jedenáct vysoce postavených členů československé komunistické strany.

Oběti z řad katolické církve

Dlouhý seznam obětí komunistického režimu je z řad katolické církve. Duchovní, řeholníci a řeholnice patřili mezi skupiny lidí, které se totalitnímu režimu staly trnem v oku. Jednalo se o představitele protirežimně smýšlející inteligence, faráři se navíc mnohdy nebáli ve svých kázáních upozorňovat na nebezpečí režimu, který byl ve svém totalitním základě v úplném rozporu s katolickou vírou. Aby duchovní přišli jenom minimálně do kontaktu s běžným „pracujícím lidem“ a neměli na ně velký vliv, internoval je režim do řídce osídlených oblastí, zpravidla do pohraničních regionů. Církevní majetky připadly státu, který s nimi ovšem neuměl hospodařit a mnohdy je nechal podlehnout zkáze. 

Celá řada farářů a řeholníků byla coby „velezrádci“ pozatýkána a uvězněna. Nejznámější je asi případ tzv. číhošťského zázraku, tedy vykonstruovaný proces s farářem Josefem Toufarem, který měl režimu posloužit k odsouzení celé katolické církve. Toufar zemřel na konci února roku 1950 na následky takřka měsíčního mučení.

Kněz Josef Toufar však nebyl zdaleka jediným komunisty umučeným představitelem katolické církve. V pankrácké věznici podlehl krutým výslechům v říjnu roku 1950 vyškovský děkan Bohumír Bunža, v pitevním protokolu se jako příčina jeho smrti uvádí otok mozku, plic a zlomenina krční páteře. Mučení nepřežil na konci dubna roku 1960 kněz Bohuslav Burian. Jeho zdravotní stav byl již tehdy podlomen pobyty v koncentračních táborech za druhé světové války nebo prací v uranových dolech. Na následky nelidského týrání, tuberkulózy a odepření péče zemřel ve věznici na Mírově. Komunisté jeho tělo odmítli vydat rodině a nechali ho rozčtvrtit a podrobit anatomickým analýzám. Podobný osud potkal několik desítek dalších farářů, ale také řeholníků a řeholnic.

V červenci roku 1951 začal vykonstruovaný proces s názvem „případ Babice“ směřovaný proti katolické církvi. Tři katoličtí faráři byli tehdy neprávem zapleteni do vraždy funkcionářů Místního národního výboru v Babicích. Duchovní František Pařil, Jan Bula a Václav Drbola byli odsouzeni k trestu smrti oběšením.

Úmrtí ve vězeních a pracovních táborech, zoufalé sebevraždy

Mnoho lidí zemřelo na následky krutého týrání při výslechu, ve vězení nebo v táborech nucených prací. Přesný počet obětí není dodnes znám, dle odhadů jich jsou tisíce. Věznění nepřežilo více než osm tisíc osob, podobný počet lidí zemřel v pracovních táborech. Zhruba 500 nešťastníků bylo zastřeleno během pokusu o útěk za hranice země. Nemalý počet osob spáchal v zoufalství sebevraždu.