KOMENTÁŘ | KOMENTÁŘ Jany Černochové: Nejsme národem zbabělců a Švejků, jak ukazuje osud popravené doktorky Horákové. Vše, čemu věřila, také žila

Již více než 15 let je dnešní den 27. červen uzákoněn jako Den památky obětí komunistického režimu. Zákonodárci byl vybrán symbolicky, neboť právě v tento den v roce 1950 byla na základě vykonstruovaného a manipulovaného procesu popravena Milada Horáková, doma i ve světě nejvíce zmiňovaná oběť komunistické totalitní moci v tehdejším Československu.

Neuhnula před nacisty, ani komunisty, myslela na zemi i blízké

Milada Horáková ovšem není a nesmí zůstat pouze symbolem, který reprezentuje stinnou éru padesátých let 20. století v našich dějinách. Její život byl barvitější, jeho tragický závěr byl vyústěním hodnot a principů, které celý život zastávala a jež byly neslučitelné s přicházející dobou temna. A co je důležité, mimo to, že byla obětí, jednalo se především o statečnou a zásadovou ženou. A zejména obě zmíněné vlastnosti bychom si měli v souvislosti s Miladou Horákovou připomínat, protože si až příliš často necháme namlouvat, že máme málo hrdinů a jsme národem zbabělců a Švejků.

Kdybychom se potkaly na demokratické parlamentní půdě v diskusi o běžných politických otázkách, velmi pravděpodobně bychom stály na odlišné straně politického spektra. Přesto pro mne Milada Horáková bude navždy synonymem pro základní pilíře, na kterých jsme mohli vybudovat náš polistopadový režim a naši společnost. A těmi jsou demokracie, svoboda, republikanismus, vlastenectví a sociální spravedlnost. Jedná se o hodnoty, na kterých bychom se nepochybně shodovaly a které je třeba hájit neustále se stejným nasazením. A právě v tom, co vše byla Milada Horáková ochotna podstoupit a obětovat pro tyto ideály, jimž věřila, byla jedinečná a obdivuhodná.

Milada Horáková byla osobností, která svým formátem dosahovala jmen velkých světových státníků. Vše, čemu věřila, také žila. Politika je na jedné straně bojem o moc a na straně druhé právě bojem za prosazení myšlenek, vizí, hodnot. Milada Horáková ve své pokoře a bohabojnosti po moci neprahla, ale o to více a o to upřímněji a vytrvaleji naplňovala ono druhé pojetí politiky. Nutno podotknout, že v tomto svém zápasu ale nebyla ani zuřivým fanatikem, ani naivním snílkem. Zůstávala realistou, vědomým si poměrů a objektivních skutečností.

Jen málo osobností v našich dějinách projevilo tolik obětavosti, pevné vůle, statečnosti a lidskosti. Milada Horáková byla ženou, která neuhnula ani před nacisty, ani před komunisty. Zatímco nacistický režim ji pronásledoval a soudil za skutečnou odbojovou činnost, přičemž ona byla díky své vlastní obhajobě schopna odvrátit trest nejvyšší, komunisté si její údajné provinění museli vymyslet. Potřebovali vytvořit nepřítele a vyvolat strach, aby zotročili národ. Ani hrozba kruté smrti ale Miladu Horákovou nezlomila. Podle všech dochovaných svědectví a písemností do posledních chvil myslela především na své blízké, na to, jak se s jejím osudem vyrovnají oni, a také na náš národ a jeho osud.

V Terezíně byla za anděla, její osobnost je spjatá s Prahou 2

Tento její v jádru křesťanský rys, tedy mít na paměti především druhé, se táhl celým jejím životem a silně se projevoval již v koncentračním táboře Terezín, kde byla nazývána andělem a neustále se starala o potřeby svých spoluvězňů, dodávala jim morální podporu, vynášela motáky. Je jen velmi těžké pochopit, kde v sobě jako člověk s hluboce zakořeněným smyslem pro solidaritu a spravedlnost nacházela vnitřní sílu ve chvíli, kdy se setkala s nespravedlností a brutalitou. Jak i v takové chvíli dokázala nalézt v sobě klid a usmíření, s nimiž se vzpřímenou hlavou odcházela na popraviště.

Milada Horáková nepochybně je velkým vzorem, který zasluhuje hlubší pozornost a další zkoumání a neustálé připomínání. Před oči si musíme stavět nejen onen odporný zločin, který na ní byl spáchán, ale také to, jaká byla a čím k nám promlouvá. Byla a zůstává morální autoritou, která je téměř nedostižitelná.

Pro mne osobně je pak její osobnost nerozlučně spojena také s naší městskou částí Praha 2, kde se 25. prosince 1901, tedy takřka před 120 lety, jako Ludmila Králová (příznačně na Královských Vinohradech) narodila a prožila zde mládí. Byla zde pokřtěna v chrámu sv. Ludmily, studovala na Dívčím reálném gymnáziu v Korunní ulici (dnešním Arcibiskupském gymnáziu) a později po nuceném odchodu (kvůli svým protiválečným postojům) na Dívčím lyceu ve Slezské ulici, kde maturovala. Na Vinohradech také poznala svého budoucího manžela Bohuslava Horáka. A s Prahou 2 je spojena dodnes, neboť její symbolický hrob se nachází na Vyšehradě v Památníku dvou totalit.

Prostředí Prahy 2 tedy nepochybně mělo také velký podíl na formování její osobnosti a jako starostka této městské části bych chtěla hrdě připomenout, že na tuto naši velkou osobnost nezapomínáme. Loni, při příležitosti 30. výročí založení Klubu dr. Milady Horákové jsme nechali vytvořit krátký dokument o jejích stopách v naší městské části .

Ještě předtím, v roce 2018 vznikl Pomník obětem dvou totalitních režimů, který vzpomíná právě Miladu Horákovou coby člověka perzekvovaného oběma totalitami, v zahradě Ztracenka. Bylo mně ctí, že jsem se při jeho odhalení mohla setkat s dcerou doktorky Horákové, paní Janou Kánskou. V současné době také připravujeme pamětní desku na nároží domu v Rumunské ulici 22, kde se před 120 lety Milada Horáková narodila. Jejími tvůrci jsou grafička Jana Šindelová a architekt, výtvarník Michal Motyčka, kteří si tento úkol berou za čest a výtvarný návrh desky vytvoří bez nároku na honorář.

Přesto vše se domnívám, že to je to nejmenší, co pro odkaz Milady Horákové můžeme jako společnost učinit. Myslím si, že daleko důležitější je tento odkaz následovat a naplňovat. Náš národ bude tím šlechetnější, čím více nechá promlouvat své hrdiny. A Milada Horáková nepochybně patří do našeho národního pantheonu, do něhož právě dnešního dne před 71 lety krutou smrtí vstoupila.

Autorka je poslankyní za ODS, I. místopředsedkyně stranického Poslaneckého klubu,  předsedkyně sněmovního Výboru pro obranu, starostka Městské části Praha 2