Smutné výročí. Před 75 lety byla popravena Milada Horáková, bojovnice za práva žen i proti nacismu

Vzdělaná dáma prosazující práva žen

Byly Vánoce, 25. prosince roku 1901, když se do rodiny Čeňka a Anny Králových na Královských Vinohradech narodilo děvčátko, které dostalo jméno Milada. Ta po základní školní docházce absolvovala církevní dívčí gymnázium a posléze i dívčí lyceum. V tehdejší době nebylo příliš obvyklé vyšší vzdělání dívek, a tak měla Milada velké štěstí, že jí ho její rodina dopřála. A to i to vysokoškolské. V roce 1921 začala studovat na Právnické fakultě Univerzity Karlovy, kde na podzim roku 1926 úspěšně odpromovala.

Ještě během vysokoškolských studií se Milada seznámila s Františkou Plamínkovou, významnou osobností tehdejšího ženského emancipačního hnutí u nás. Ta se jí stala celoživotním vzorem a rovněž se snažila bojovat za práva žen. Působila v ženské národní radě zformované právě Plamínkovou, jako vzdělaná právnička se zde především zabývala postavením ženy v zákonech. Připravila několik návrhů na změnu občanského zákoníku, který měl nově ženám přiznávat určitá práva, například jim přinést rovnoprávnost s muži na pracovním trhu či zlepšit podmínky svobodných nebo rozvedených matek.

Bojovnice proti nacismu

Po studiích se Milada provdala, a to za Bohuslava Horáka, který tehdy pracoval v Československém rozhlasu. Spolu s ním se později zapojila do protinacistického odboje, záhy po okupaci země nacisty pomáhali s útěkem ohroženým Čechům, vstoupili do odbojové organizace Věrni zůstaneme. Za tyto aktivity oba skončili roku 1940 ve vězení a nakonec v koncentračním táboře. Horákovou gestapo krutě týralo již během výslechů a ve vězení i koncentračním táboře si také mnohé vytrpěla. V Terezíně se znovu potkala s obdivovanou Františkou Plamínkovou. Tu čekal trest smrti, které nakonec Horáková unikla. Manželé Horákovi měli štěstí a válku přežili. Znovu se dvojice setkala až po dlouhých pěti letech, po konci války.

Oběť komunistického režimu

Jeden totalitní režim Milada Horáková přežila, ten druhý – komunistický – už bohužel ne. Krátce po skončení války se znovu věnovala ženské otázce i politice, za Českou stranu národně sociální se stala poslankyní. Jako politička se brzy začala kriticky vyjadřovat na adresu komunistické strany. Stejně jako ji za války sledovalo gestapo, nyní to dělala Státní bezpečnost. Na jaře roku 1948 se kvůli nespokojenosti s aktuální politickou situací vzdala svého poslaneckého mandátu. Protože komunisté začali ovládat také Radu československých žen, rezignovala i zde na svou funkci předsedkyně.

Ačkoliv bylo Horákové doporučeno opustit zemi, neudělala to a dál aktivně vystupovala proti režimu a stála u zrodu protikomunistického odboje. Na podzim roku 1949 byla zatčena. Na přelomu jara a léta následujícího roku pak probíhal pečlivě připravený, komunistickou stranou vykonstruovaný proces se skupinou „záškodnického spiknutí proti republice“ v čele s Miladou Horákovou, který nechal realizovat sám prezident Gottwald na popud ze sovětského svazu. Proces měl po vzoru velkých sovětských čistek předem daný scénář a vůbec se nezakládal na skutečnostech. Cílem jednoduše bylo zbavit se osob nepohodlných režimu a Horáková k nim patřila. Nakonec byla odsouzena k trestu smrti a brzy ráno dne 27. června roku 1950, tedy přesně před 75 lety, popravena: oběšena na dvoře věznice na Pankráci. Bylo jí 48 let.