KOMENTÁŘ | České romantické komedie: Spotřební zboží a nepochopení žánru? Proč kvalitativně nestačí na filmy Láska nebeská či Pretty Woman?

Kýčovité plakáty s co možná nejširším portfoliem tváří etablovaných herců a hereček, křečovité úsměvy, názvy jak z laciných valentýnských přáníček či trailery s otravně ohranou muzikou a slepencem nevkusných gagů. Takhle vypadá první kontakt s propagačními materiály většiny českých romantických komedií, přičemž výsledné dílo se od tohoto souboru “lákadel” takřka neliší. Diskuse na sociálních sítích jsou zaplněny komentáři kritizujícími stav tuzemské kinematografie, kdy se dle diskutujících v kinech nevyskytuje nic jiného a český film se řítí ke dnu. To sice zdaleka není pravda a často tyto výroky přicházejí od lidí, kteří českou tvorbu vůbec nesledují, nicméně přetrvávající frustrace z přehršle romantických komedií je znatelná již delší dobu i stran těch, kteří českou kinematografii sledují, případně se jí věnují. 

Jsou však romantické komedie stále tím největším tahákem na pokladnách kin? Ne tak docela. Ono tomu v první řadě nikdy tak úplně nebylo. Jen těžko bychom u nás hledali skutečně čistokrevnou žánrovou romantickou komedii. Z kritického pohledu většina z nich není ani vtipných, ani romantických. Povětšinou sledujeme řadu ohraných postaviček, ať už se jedná o stárnoucího mlsného kocoura, svůdnou femme fatale (většinou slovenského původu) či vyhořelou čtyřicátnici. Vyobrazené páry jsou na sebe v jednom kuse akorát zlé, muži trpí doma a ženy jsou semetriky. To však neslouží jako sebeuvědomělé zrcadlo, naopak publikum akorát utvrdí v tom, že obdobné chování ve vztahu je v pořádku. Vtipy jsou pak založené na sexistickém, stereotypním či zkrátka jen trapně pitvořivém humoru. Ve výsledku tedy dostáváme uhnětený paskvil, který nás láskou ani humorem nenaplní. 

A i když se na situaci podíváme druhým, čistě pragmatickým pohledem, dojdeme k tomu, že se u nás romantické komedie, ačkoli se k žánru hlásí, vůbec netočí. Většina z nich totiž staví především na mezigeneračním střetu a spíš než o romantiku v nich jde o krizi středního či vyššího věku. To potvrzuje i žebříček deseti nejnavštěvovanějších romantických komedií. Líbáš jako bůh, Líbáš jako ďábel, Ženy v pokušení, Román pro ženy, Po čem muži touží, Román pro muže, Přes prsty, Muži v naději –⁠⁠⁠⁠⁠ u všech jde v nějakých formách o vyrovnávání se se stárnutím, kdy postavy nejčastěji unikají z dlouholetého manželství, případně hledají nového partnera či partnerku po rozvodu. I nejúspěšnější český film Ženy v pokušení, staví především na zastoupení co nejširšího generačního spektra. Úspěšný koncept představil Jiří Vejdělek ve zmiňovaných Ženách v pokušení roku 2010, které v podstatě celou lavinu minulého desetiletí strhly. 

Nelze však tvrdit, že by romantické komedie dlouhodobě okupovaly přední pozice nejnavštěvovanějších tuzemských filmů, obzvlášť v novém desetiletí je znát značný pokles. Při pohledu na 20 nejnavštěvovanějších porevolučních filmů v žebříčku romantické komedie figurují jen pětkrát. Jinak statistice vévodí dobové filmy (Zátopek, Tmavomodrý svět, Pupendo) a komedie, k nimž však přízvisko romantické nepatří (Babovřesky, Vyšehrad: Fylm, ONEMASHOW: The Movie, Prvok, Šampón, Tečka a Karel, Vratné lahve). A když se podíváme na úspěšné komedie posledních dvou let, jde především o filmy zaměřené na rodinné vztahy, kde se pomyslná romantika objevuje až v druhém plánu. To se týká například Střídavky, Přání k narozeninám, Nikdy neříkej nikdy, Srdce na dlani či Vánoční příběh. Nesmíme však opomenout dva filmy, které opět využívají schématu rozhádaného páru, jenž dává svůj vztah dohromady. Tam patří Ostrov a Buď chlap, oba se odehrávající v exotickém prostředí. 

Nutno podotknout, že žánrový film v Česku vzniká jen zřídka. Loňský rok však napovídá, že by kvalitních žánrovek mohlo vznikat více, viz sci-fi Bod obnovy, psychologické drama Němá tajemství či druhá polovina životopisných Bratrů, která je pojatá jako survival thriller. A romantická komedie je jeden z těch vůbec nejtěžších žánrů. Většina výše zmíněných děl tak pokulhává především v tom, že si absolutně neuvědomuje žánrové tropy, na nichž romantická komedie stojí. Zároveň většina z nich nemá žádný cit pro dramatickou výstavbu a dočkáváme se tak spíše epizodicky laděného pásma rozlepených situací, jež k zemi sráží repetitivní stereotypizace. 

Opravdu čistokrevných romantických komedií u nás tolik nevzniklo a nevzniká. Zmínit můžeme film Jedině Tereza, která vcelku chytře pracuje s žánrovými stereotypy. Využívá narativu komedie omylů, typického například pro prvorepublikové komedie, a explicitně odkazuje ke kanonickým romantickým filmům, ať už jde o Hříšný tanec či Pretty Woman. Láska hory přenáší pak relativně neotřele pracuje se stylistickými postupy a vyprávěním, kdy svatební den sledujeme jako detektivku z pohledu několika jednotlivců. A že i s protagonisty v pokročilém věku se dá natočit důstojná a poctivá žánrovka dokázala slovenská produkce s To ty nosíš smůlu, lásko, která se ohlíží za tradicí tzv. screwball komedií, etablovaných ve 30. letech v Hollywoodu. Ani jeden ze zmíněných titulů však návštěvnické rekordy netrhal a druhý dech jim dopřál až katalog VOD platforem. 

Co si teda se vším počít? Dle zaměření zmíněných a statistik je zřejmé, že cílová skupina se pohybuje okolo 45 let. Cílovka většinou argumentuje, že si chce jít do kina odpočinout. Zábavnost a oddechové ladění však s chytrostí a neotřelou filmařinou není v rozporu. Standard je však v tomto odvětví tak nízko, že si lidé, kteří do kina chodí výjimečně, propastné rozdíly ani nemohou uvědomit. Současné české romantické komedie by především měly jít blíže ke skutečným lidem. Většina jejich postav totiž připomíná ohraná chodící schémata, absolutně zbavená reálných problémů. A nebo chytřeji pracovat se stereotypy a klišé. Protože když se podíváme na to, co je i u nás dlouhodobě nejoblíbenější, zjistíme, že například Láska nebeská či Pretty Woman taktéž pracují se stereotypy, nicméně díky vyprávění, chytrosti a variaci nás dokáží upřímně pohltit i dojmout. 

Bylo by však troufalé tvrdit, že Česku dominují romantické komedie, nýbrž jakýsi vykalkulovaný produkt, na nějž, jak text reflektuje, pravidla žánru navěšíme jen velmi obtížně. Dokud na ně cílová skupina nepřestane chodit, budou se nadále točit. A pragmaticky řečeno, i to je potřeba. Divácké filmy jsou pro samotný průmysl finančně důležité. Je však smutné, že jejich tvůrci rezignovali na kvalitu a namísto lásky k filmu k titulu přistupují jako k čistému produktu, bez jakékoli sebereflexe, nadále nám servírujíc ohraná a mnohdy urážlivá schémata. A jak cítit lásku z romantického filmu, ke kterému tvůrci s láskou nepřistupují?