KOMENTÁŘ | Kdo může za vysoké ceny potravin v Česku? My ne, volají všichni

Jedni křičí, že za všechno může vláda, protože nic nedělá, druzí zase, že obchodníci jsou chamtiví, a další zase, že zemědělci prodávají draho. V mediálním prostoru se to tak hemží titulky jako: Ceny v Česku vyletěly nejvíc z celé Evropské unie, či: Ceny potravin ještě vyletí vzhůru. Kde je tedy chyba? 
 
Zdá se to být nad míru jasné, ta úvaha je přece jednoduchá. Stát je tu od toho, aby veškeré praktiky, zvláště v obdobích krizí či tzv. těžkých časech, v byznyse, ve veřejném prostoru, zkrátka všude kontroloval, poukazoval na chyby a snažil se je rychle napravit. Proč tedy tolik povyku u potravin? Chce se říct: Je to povyk pro nic. Analytici, ale nejen oni, ovšem nad výsledky snah státu spíše zdvihají obočí.

„Nemyslím si, že je na mně, abych hodnotila, zda je stát efektivní - nebo ne - při kontrole marží. Každopádně můžeme vidět, že ceny pohonných hmot v České republice podle dostupných informací z poloviny března patří k nejnižším v EU. Podle ministerstva financí odrážejí současné ceny a přirážky prodejců aktuální vývoj cen na trzích, a v případě, že by se situace změnila, je připraveno zasáhnout. Takže dohled a kontrola, ve které chce stát pokračovat i v letošním roce, má svůj význam a zdá se, že přináší požadovaný efekt. Obchodníci musí hlásit, za kolik pohonné hmoty řidičům prodávají a nemohou si tak prudce uměle navyšovat marže a zákazníci by tak neměli zbytečně proplácet,“ řekla ke snaze státu dívat se víc pod pokličku prodejců, i když v tomto případě u benzínu, serveru EuroZprávy.cz Olívia Lacenová, hlavní analytička společnosti Wonderinterest Trading Ltd. Otázka je, proč to nefunguje u potravin? 
 
Je jen opravdu škoda, že stát, zdá se i přes jasnou rétoriku, se tak nějak neumí viditelně postarat o to, aby se kritizované nedostatky právě v tomto segmentu rychle odstranily. Můžete jistě namítnout, že to není vždycky jednoduché. Souhlasím, není. Jenže když v únoru letošního roku domácí média citovala slova ministra zemědělství Zdeňka Nekuly o tom, že za vysoké ceny potravin mohou i nepřiměřené marže části obchodníků či zpracovatelů, není snad nutné říkat, co to v zájmových svazech těchto oborů způsobilo a jak na to reagovali jejich zástupci. Jenže od té doby se toho moc viditelného nestalo. Otázka tedy je, proč? Jedni namítnou něco ve stylu, co tak asi má stát dělat, aby poručil firmám snižovat ceny, ti druzí budou zřejmě jen krčit rameny. Ale najdou se i tací, kteří třeba řeknou, že ať si ministr taková vyjádření říká, ale má mít v rukávu řešení. Třeba v tom smyslu, že se domluvil se svazy obchodníků, výrobců a já nevím s kým ještě, že všichni společně budou tlačit na kontroly nejen marží, ale i fungování trhu, nehledě na možné úpravy daní za vybrané položky spotřeby. Vždyť je ta krize, ne? 
 
Ale nutno přiznat, že stát se o taková jednání snaží. Nečeká s rukama v klíně. I sám ministr Nekula svolal schůzky, které mají problematiku vysokých cen zvláště u potravin nějak posunout. Ale i když není radno odbíhat od tématu, je nutné vědět i další okolnosti vzniku problému. Třeba to, že státní kasa, která by podle některých představitelů politického spektra měla tyhle věci sanovat, je prázdná. Tak si půjčíme víc, říkají tihle experti. No, půjčíme… Ale to taky není řešení. A připomínat, že ti, co volají právě po dalších „půjčkách“, byť je třeba ani tak nenazývají, na jednu stranu kritizují to, že nám nyní stát nepomáhá a zároveň volají po tom, aby stát snižoval katastrofické zadlužení. „Blahoslavení chudí v duchu,“ chce se opravdu říct. 
 
Faktem tak je, že stejně jako vloni, tak i na začátku letošního roku rostly ceny potravin v ČR rychleji, než byl evropský průměr. Z dat Evropského statistického úřadu totiž vyplývá, že letos v lednu u nás stouply ceny potravin, alkoholu a tabákových výrobků meziročně o 19,6 %, zatímco v celé EU v průměru o 15,5 % a v eurozóně pak o 14,1 procenta. A jak dodala i řada analytiků, nechtěnou útěchou snad může být jen to, že sousední Slovensko nyní zažilo vyšší skok u cen potravin. Tak co s tím, že? Zemědělci říkají, že oni za vysoké ceny nemohou, zpracovatelé jakbysmet a obchodníci? Však tu odpověď jistě tušíte sami.  

Jednoduché doporučení na vyřešení problému, které by bylo uspokojivé pro všechny, zdá se, zatím není. Když si odmyslíme, s nadsázkou řečeno, půst po nějakou dobu (třeba do té doby, než se ceny zklidní), tak jé fér si přiznat, že i z drahých potravin hlavně stát získává. Znamená to tedy, že to nechce řešit? Ne. Může stát zastropovat ceny potravin? Může, ale to si vzhledem k vyprázdněné státní kasy zřejmě nedovolí. Navíc hrozí, podobně jako třeba v Maďarsku, které ceny zastropovalo, buď přímo nedostatek zboží, nebo jeho velké zdražení po uvolnění cen. Když se ale zeptáte lidí z různých částí „potravinového“ řetězce, jak by se situace měla řešit, každý navrhne něco jiného. A dokud se všichni nedomluví, jak se říká, na přijatelném kompromisu, bude zákopová cenová válka mezi nimi pokračovat dál. Kdo to odnese nejvíc, není snad nutné říkat.