KOMENTÁŘ | NATO nesmí přijmout Putinův návrh. Je to past a pro Rusko další cár papíru

Ruský prezident Vladimir Putin požaduje od klíčových západních mocností, aby mu poskytly písemné, právně závazné záruky, že Severoatlantická aliance se v žádném případě nebude dále rozšiřovat směrem na východ.

Tento požadavek, který Kreml prezentuje jako otázku vlastní bezpečnosti, se konkrétně týká zejména potenciálního členství Ukrajiny, Gruzie, Moldavska a dalších států, jež historicky spadaly do sféry vlivu někdejšího Sovětského svazu. Současně Moskva naléhavě trvá nejen na zrušení sankcí, které byly uvaleny v důsledku její agrese, ale rovněž na zajištění zvláštního statutu pro rusky mluvící obyvatelstvo na Ukrajině.

NATO by však ani v těch nejvypjatějších geopolitických podmínkách nemělo, a ani nesmí, opustit svou dlouhodobou a principiální politiku otevřených dveří. Právě díky této zásadě, která garantuje suverénní právo každého státu rozhodnout o své bezpečnostní orientaci, se země jako Lotyšsko, Litva a Estonsko mohou alespoň částečně spolehnout na ochranu před obnoveným ruským tlakem.

Jejich historická zkušenost s ruským, respektive sovětským imperialismem představuje konkrétní důkaz o tom, že bez pevného ukotvení v kolektivním bezpečnostním systému by tyto státy zůstaly zcela bezbranné vůči možnému nátlaku, destabilizaci nebo dokonce přímé vojenské invazi ze strany Ruské federace.

Pokud by Severoatlantická aliance byť jen naznačila, že je ochotna o těchto ruských požadavcích vést politický dialog, natož aby přistoupila na jakýkoli formální ústupek, znamenalo by to zásadní ohrožení nejen bezpečnosti Ukrajiny, ale i širší stability celého evropského prostoru. Obsah těchto požadavků se totiž překrývá s rétorikou, kterou Moskva zcela zjevně a cíleně použila jako záminku k rozpoutání rozsáhlé ozbrojené agrese proti výrazně slabší a menší Ukrajině.

Pokud tedy Západ od prvního dne války tvrdí, že čelí ruskému revizionismu, systematickému porušování mezinárodního práva a pokusům o přepisování poválečného řádu, pak jakákoli ústupová reakce na tyto požadavky nemůže být jinak než principiálně neakceptovatelná.

Je zároveň naprosto klíčové připomenout a opakovaně zdůrazňovat, že byť Ruská federace neustále operuje s narativem údajného ohrožení v důsledku rozšiřování NATO směrem na východ, nemůže tento argument v žádném ohledu sloužit jako legitimní záminka pro ozbrojenou invazi vůči suverénnímu státu. A už vůbec nesmí být považován za relevantní součást jakéhokoli budoucího mírového urovnání či bezpečnostní architektury. Tato argumentace je ve své podstatě falešná a slouží výhradně jako prostředek k ospravedlnění již předem připravené expanzivní politiky.

Fakta v tomto směru nelze zpochybnit: k poslednímu skutečnému rozšíření NATO směrem na východ došlo v roce 2004 – tedy celých osmnáct let před tím, než Ruská federace zahájila svou invazi na Ukrajinu. Během této dlouhé časové periody Moskva sama opakovaně vystupovala jako konstruktivní partner, uzavírala dohody a účastnila se jednání, která naznačovala ochotu ke spolupráci s euroatlantickým prostorem. Skutečnost, že k vojenskému útoku došlo s takovým časovým odstupem, naprosto vyvrací tvrzení o „bezprostřední hrozbě“, které se Kreml snaží zpětně vnucovat mezinárodnímu společenství.

Z hlediska čistě geopolitického lze určitou míru ruských obav z ukrajinského členství v NATO do jisté míry pochopit. Nešlo však o strach z konvenční síly ukrajinské armády jako takové, ale spíše o obavu, že by Spojené státy spolu se svými klíčovými spojenci mohly v budoucnu rozmístit na ukrajinském území strategicky významné zbraňové systémy, jež by zásadně měnily rovnováhu sil ve východní Evropě. Taková úvaha může být z pohledu velmoci racionální a svým způsobem pochopitelná.

Z perspektivy velmocenské logiky se tedy skutečně jedná o relevantní bezpečnostní kalkulaci. Přesto – a to je naprosto zásadní – žádná taková obava nemůže být v demokratickém a právním mezinárodním prostředí interpretována jako oprávnění k použití síly. Může být důvodem k jednání, ke koordinaci, ke snaze najít diplomatické řešení, nikdy však nemůže být zneužita jako záminka k invazi, násilné anexi či destabilizaci cizího státu.

Zkušenost však opakovaně ukazuje, že Moskva dlouhodobě preferuje konfrontaci, nátlak, manipulaci a vojenskou sílu před otevřeným a rovnoprávným diplomatickým jednáním. Kdykoli je konfrontována s potřebou vysvětlit své kroky na půdě mezinárodních fór, uchyluje se k obstrukci nebo výmluvám. A i ve chvílích, kdy se formálně účastní jednání, je výsledek velmi často irelevantní – neboť jakmile Kreml danou dohodu shledá nevýhodnou, jednoduše ji označí za „cár papíru“ a bez váhání ji poruší.