KOMENTÁŘ | Nolan s Oppenheimerem se na důstojných a nepřekvapivých Oscarech konečně dočkal

Již tradičně, jako takřka každý rok od roku 1929, v noci z neděle na pondělí proběhlo předávání amerických Oscarů, tentokrát s pořadovým číslem 96. Již od roku 2002 se plešaté sošky předávají v losangeleském Dolby Theatre, s výjimkou covidového období, a letos se o ceny utkalo celkem 53 titulů. Letos se po delší době obrátil poměr mezi kinem a VOD platformami. Zatímco streamingový giganti v čele s Netflixem v loňských ročnících dominovali, letos měly kinodistribuční tituly mezi nominacemi mnohem markantnější zastoupení. V kurzech sázkových kanceláří byl dlouhodobě favorizovaný Oppenheimer. Moderátorské role večera se již počtvrté ujal návrativší Jimmy Kimmel, který se na začátku přenosu představil v krátké ukázce z filmu Barbie a v úvodním proslovu již tradičně reflektoval značnou délku ceremoniálu, aby pak adresoval ignoranci stran akademiků, kteří nenominovali Margot Robbie ani Gretu Gerwig. 

Svou úvodní řeč nadále zasvětil lichotkám a přátelskému špičkování ansámblu Oppenheimera – divácky druhého největšího hitu roku. Rekapituloval veškeré snímky nominované v hlavní kategorii a držel se veskrze nekonfliktních a nepřekvapivých vtipů, z nichž vyčpěle a repetetivně působí především humor na adresu filmů s rozsáhlými stopážemi či věkových rozdílů mezi staršími herci a jejich mladšími partnerkami, což letos zakusil Robert De Niro. Úvod zakončil pochvalou soudržnosti filmařského světa během dlouho trvajících stávek a vyzváním štábu zabezpečujícího slavnostní večer k předstoupení na podium. 

V oceňování veřejností přehlížených a řemeslných filmových profesí pokračoval i sestřih oslavující kaskadérské umění, jenž odprezentovali Ryan Gosling s Emily Blunt, kteří oba zazářili ve vedlejších rolích v Barbie, respektive Oppenheimerovi, a společně se potkají v příznačně nazvané nadcházející akční komedii Kaskadér. To vše jde ruku v ruce se zmiňovanými stávkami, kvůli nimž se Hollywood loni otřásal v základech a skutečné dopady nejdelších stávek v historii začneme pociťovat až během příštího roku. Další společenský přesah přinesla i řeč režiséra oceněného celovečerního dokumentu 20 dnů v Mariupolu Mstyslava Chernova, jenž reflektoval bolest způsobenou ruskou agresí vůči Ukrajině a dle jeho slov by nejraději získanou sošku vyměnil za to, kdyby konflikt vůbec nevznikl. Nedávno zesnulého Navalného připomněla scéna ze stejnojmenného a dva roky starého dokumentárního portrétu. 

Silný a osobní proslov měla i nejlepší vedlejší herečka Da'Vine Joy Randolph, oceněná za roli svérázné kuchařky v melancholické komedii Zimní prázdniny. Ta vzpomínala na problematické dětství, víru bližních i původní ambice. Za nejlepší scénář filmu Anatomie pádu oceněná dvojice Justine Triet a Arthur Harari zmiňovala, jaké to bylo psát filmový příběh během covidového lockdownu, debutant Cord Jefferson, oceněný za adaptovaný scénář Americké fikce, jejíž předloha si dlouho nesla nálepku nezfilmovatelného díla, pak zase sršel zápalem a vděkem člověka, jenž do filmového průmyslu teprve proniká. Původním povoláním je publicista. Roztomilé bylo ocenění spektáklu Godzilla Minus One za nejlepší vizuální efekty, jehož tým si v čele s režisérem pro sošky došel společně s figurkami Godzill. 

Proslovy oceněných nikdo po vzoru Českého lva trapně nepřerušoval a pokud někdo čas přetahoval, taktika pozvolného nástupu hudby se opět ukázala jako ta nejúčinnější i nejtaktnější. Produkce se nesnažila o přílišný spektákl a zůstala pevně centralizovaná na samotné předávání, jenž lemovala pásma ukázek z filmů nominovaných v nejprestižnější kategorii a tradiční hudební vystoupení z nominovaných originálních písní, z nichž jednoznačně vyčníval takřka kultovní Ryan Gosling jako I'm Just Ken. Ocenění za nejlepší píseň si dle očekávání připsala Billie Eilish s bratrem Finneasem O'Connellem za What Was I Made For? pro film Barbie. Pro komerčně nejúspěšnější titul roku to byla zároveň jediná soška. 

Mizanscéna předávání půvabně střídala barevné motivy a dynamicky pracovala s několika plátny a odhalováním jednotlivých částí jeviště, v jehož útrobách se ukrýval orchestr, jenž během předávání volil především hudební motivy ze zmiňované Barbie. Cenu pro nejlepší hudbu opanoval kontrastní soundtrack Ludwiga Göranssona z Oppenheimera. Favorit večera bral celkově 7 cen, včetně té pro nejlepší film, ačkoli první polovině předávání dominoval snímek Chudáčci, jenž kompletoval pomyslný hattrick v podobě nejlepších kostýmů, masek a výpravy. Nejlepší cizojazyčný snímek a zvuk byl po právu připsán Zóně zájmu, jež hrůzu koncentračních táborů nahlíží odlišnou perspektivou a právě zvuková stopa tvoří takřka samostatný film. 

Největší otazník visel nad tím, zda cenu pro nejlepší herečku v hlavní roli získá živelná Emma Stone jako Bella Baxter v Chudáčcích, či naopak subtilní a na uhrančivou mlčenlivost spoléhající Lily Gladstone, která byla vůbec první nominovanou Indiánkou, jako tiše trpící žena z kmene Osedžů ve Scorseseho Zabijácích rozkvetlého měsíce. Oceněná byla první jmenovaná, která v empatické děkovné řeči vzpomněla na ostatní nominované kolegyně a věnovala cenu i jim.  

Vyhlašování a představování nominovaných v hereckých kategoriích si pak vždy rozdělilo pět předchozích držitelů či držitelek tohoto ocenění, z nichž každý konkrétní nominanty a nominantky představil. Šlo o vkusné ozvláštnění ceremoniálu, které doplňovala podmanivá scénografie a světelný design. Mužskými hereckými laureáty se stali Robert Downey Jr., pro něhož se po marvelovské štaci jednalo o velký návrat na pole prestižní kinematografie, a Cillian Murphy. Jejich postavy byli v Oppenheimerovi ústředními rivaly, jejichž souboj připomínal vztah Salieriho a Mozarta známý z Formanova Amadea. Pro oba šlo o prvního Oscara. 

Hvězdou večera se stal režisér atomového konverzačního dramatu Christopher Nolan, pro něhož to bylo vůbec první a do značné míry vytoužené oscarové ocenění. Přední tvůrce autorských hollywoodských titulů tak předčil dalšího autorského režiséra Yorgose Lanthimose či veterána Martina Scorseseho, jehož revizionistické drama Zabijáci rozkvetlého měsíce nakonec z 10 nominací neproměnilo ani jednu. Kromě Nolana se tak trochu mimo záře reflektorů svého prvního Oscara dočkal i Wes Anderson, za krátkometrážní adaptaci díla Roalda Dahla Podivuhodný příběh Henryho Sugara. Texaský tvůrce stylizovaných a signifikantních fikčních světů se na předávání nedostavil. Pro cenu si nepřišel ani matador Hajao Mijazaki, jehož bilanční Chlapec a volavka utnul dlouholetou nadvládu velkých amerických studií v kategorii nejlepších animovaných filmů.  

Důstojný večer, který na kolena sráželo jen několik nepříliš povedených vtipů moderátora či předávajících, pak svérázným způsobem završil Al Pacino, jenž velmi rozpačitou kombinací slov vyhlásil Oppenheimera jako nejlepší film uplynulého roku. Akademie se jak svým hlasováním, tak umírněným pojetím večera, navrátila k tomu, s čímž jsme si ji dříve spojovali. S uhlazeným předáváním a oceňováním prestižních titulů, které kloubí divácký úspěch, uměleckou představivost a společenský přesah. Oppenheimer je toho typickým úkazem. Je to tak změna po letech, kdy se Akademie, která prochází potřebnou transformací, v celkovém konceptu trochu hledala. 

Poslední roky totiž jako nejlepší filmy oceňovala především díla, která si spojujeme s festivalovým odvětvím. Ať už šlo o korejský mnohovrstevnatý hit Parazit, indie road movie Země nomádů, hořkosladké drama V rytmu srdce či zběsilou extravagantní sci-fi z prostředí multivesmírů Všechno, všude, najednou. Vítězství Nolanova týmu je návratem ke konzervativnějším volbám, stejně jako celková show, a nabízí to, co u Oscarů vždy fungovalo pravděpodobně nejvíce. Zároveň však nutno zdůraznit, že o nejlepší film se letos ucházely hned tři cizojazyčné snímky, což se ještě nikdy nestalo. Po dlouhých letech však oscarový večer nebudil rozpaky a ačkoli bychom možná vítali větší pestrost mezi oceněnými tituly, kombinace stále více oceňovaných a nominovaných minorit, menších filmů a pomyslná tradice prestižních hollywoodských titulů i formy předávání, se jeví jako ta správná. 

Kompletní seznam oceněných: 

Nejlepší film roku 

Oppenheimer (Christopher Nolan, Charles Roven, Emma Thomas) 

Nejlepší režie 

Christopher Nolan (Oppenheimer) 

Nejlepší výkon herce v hlavní roli 

Cillian Murphy (Oppenheimer) 

Nejlepší výkon herečky v hlavní roli 

Emma Stone (Chudáčci) 

Nejlepší výkon herce ve vedlejší roli 

Robert Downey Jr. (Oppenheimer) 

Nejlepší výkon herečky ve vedlejší roli 

Da'Vine Joy Randolph (Zimní prázdniny) 

Nejlepší mezinárodní film 

Zóna zájmu 

Nejlepší animovaný film 

Chlapec a volavka (Hajao Mijazaki, Tošio Suzuki) 

Nejlepší celovečerní dokument 

Frontline - 20 dnů v Mariupolu (Raney Aronson, Mstyslav Chernov, Michelle Mizner) 

Nejlepší původní scénář 

Arthur Harari, Justine Triet (Anatomie pádu) 

Nejlepší adaptovaný scénář 

Cord Jefferson (Americká fikce) 

Nejlepší kamera 

Hoyte van Hoytema (Oppenheimer) 

Nejlepší filmový střih 

Jennifer Lame (Oppenheimer) 

Nejlepší původní hudba 

Ludwig Göransson (Oppenheimer) 

Nejlepší původní píseň 

Billie Eilish, Finneas O'Connell (Barbie) - “What Was I Made For?” 

Nejlepší výprava 

Shona Heath, Zsuzsa Mihalek, James Price (Chudáčci) 

Nejlepší kostýmy 

Holly Waddington (Chudáčci) 

Nejlepší masky 

Mark Coulier, Nadia Stacey, Josh Weston (Chudáčci) 

Nejlepší vizuální efekty 

Takaši Jamazaki, Tatsuji Nojima, Kiyoko Shibuya, Masaki Takahashi (Godzilla Minus One) 

Nejlepší zvuk 

Johnnie Burn, Tarn Willers (Zóna zájmu) 

Nejlepší krátkometrážní film 

Podivuhodný příběh Henryho Sugara (Wes Anderson, Steven Rales) 

Nejlepší krátkometrážní animovaný film 

VÁLKA SKONČILA! Inspirováno hudbou Johna a Yoko (Brad Booker, Dave Mullins) 

Nejlepší krátkometrážní dokument 

Poslední opravna hudebních nástrojů (Kris Bowers, Ben Proudfoot)