KOMENTÁŘ | Odchází Miloš Zeman. Prezident, který ztroskotal

Dneškem se uzavřela historie zemanovského prezidentství. Přiznám se, že jsem nikdy nebyl fanouškem, ani voličem tohoto muže, čehož si nakonec čtenáři serveru EuroZprávy.cz už museli všimnout. Nicméně dnes se v tomto textu pokusím načrtnout obraz poslední zemanovské dekády z trochu jiného úhlu.  

Totiž perspektivou, která mi připadá zajímavější než věčné připomínání jeho sprostých výroků, podlézání totalitářům, nebo  opileckých skandálů. Perspektivou, která se pokusí načrtnout proměnu, kterou tato země během této dekády prošla, a to jeho prezidentství tak nějak navzdory.  

Začněme jednou parafrází. Dnešním historickým dnem přestává být tato země „jejich“, tedy zemanovských klik a názorových spojenců. Tím připomínám Zemanovo vánoční poselství z roku 2013, v němž prohlásil, že „Tahle země je naše. Není a ani nemůže být pro všechny.“ Tento okřídlený výrok zazněl na začátku jeho prezidentování, a to v době, kdy českou společností mohutně hýbaly protiuprchlické nálady. Zdá se mi být hezkou ironií, že po deseti letech zemanovo prezidentování končí ve zcela jiném kontextu – totiž v situaci, kdy Česká republika úplně v pohodě a klidu přijala statisíce uprchlíků z Ukrajiny a až na pár minoritních hlasů populistů se tomu nikdo nepodivuje, a ani s tím nemá problém.  

Zemanův pokus o ustanovení čehosi na způsob absolutistického následnictví také nevyšel. Jím preferovaný „nástupce“ Andrej Babiš vůlí lidu neprošel a prezidentem se nestal. Z toho se dá usuzovat buď na slabost osobnosti Babišově nebo na slabost a nedisciplinovanost zemanova elektorátu. Tak či tak, éra mocenské kliky, v jistém čase všeobjímající tuhle zemi, neprokázala svou životaschopnost. A to se tak nějak dá vztáhnout defacto na všechno, o co se Miloš Zeman pokoušel.  

Třeba tolik let plánovaný, v myslích prezidenta a jeho příznivců hýčkaný pomník, který by osobu a dílo MZ připomínal po staletí, totiž kanál DOL. Utopický projekt propojení Dunaje, Odry a Labe plavebními kanály, který si Zeman bůhvíproč už kdysi dávno vzal do hlavy, na nějž jemu sloužící politici vypotřebovali desítky milionů korun z erárních peněz, se realizovat nebude.  

Na papíře zůstal i další zemanovský projekt, totiž přetvoření naší země v bránu čínských investic do Evropy. Z akce, která slibovala stovky miliard investic, zbyly jen drobky, nikdy nerealizované sliby a trpká pachuť hloubky ponížení, která tato země ve formě podlézání Číně, učinila. Je opět historickým paradoxem, usvědčujícím Miloše Zemana ze ztroskotání, že například investice demokratického Tchaj-Wanu, proti němuž se dlouhodobě vymezoval, více než desetinásobně vyšší, než ty čínské.  

Těmito svými snahami, které se pokoušely získat přízeň tu Ruska, tu Číny, můžeme vlastně popsat první (a lze jen doufat že i poslední) pokus vrcholného představitele ČR změnit naši geopolitickou příslušnost k Západu. Jeho zahraniční politika je jedno velké, fatální selhání. A to včetně toho, čemu sám Miloš Zeman říkal poněkud eufemicky „politika všech azimutů.“ 

Zemanovi se nepovedl ani útok na českou ústavnost. V jednom z posledních rozhovorů Miloš Zeman přiznal, že při jmenování úřednické vlády Jiřího Rusnoka v roce 2013 šlo o snahu posunout Českou republiku k prezidentskému systému a získání více prezidentských kompetencí. Další ztroskotání.  

Stojí za to si připomenout, že je to právě Miloš Zeman, který svým prezidentstvím zničil nejstarší českou politickou stranu, totiž ČSSD. Stranu, která ho nejdříve přijala, a on ji pomohl na vrchol, později ho odvrhla a on ji to nikdy nezapomněl. A tak dlouho a důsledně pracoval s pomocí mnoha užitečných idiotů (jak by asi sám řekl), na jejím zničení, až se mu to povedlo. Ostatně tohle například řešíme v jednom z dílů podcastu Mezi Proudy, tak si to pusťte. 

Takže si položme finální otázku. Jaký byl Miloš Zeman prezidentem? 

Dovolím si tvrdit, že rozhodně ne dobrým. De facto se pokusil prolomit českou Ústavu, změnit orientaci své země, ale co je pro budoucnost nás všech ještě horší – soustavně a cíleně rozděloval společnost vlastní země. Nebyl to ani náhodou prezident – tvůrce, svorník národa, ale naopak - byl to pomstychtivý machiavelistický rozbíječ, který nevynechal jedinou příležitost k útoku na všechny, kdo s ním i jen v náznaku nesouhlasili.  

Chceme-li hledat to dobré na jeho prezidenství, pak mě napadá jen jedna věc, která obstojí před soudem historie. Nevyvedl svou zemi ani z Evropské Unie, ani z NATO, nezměnil orientaci nastoupenou po listopadu 1989. A to je asi tak všechno.  

Prezident Zeman – jak jsem napsal už v jednom ze svých předchozích článků – si zaslouží být zapomenut jako klopýtnutí ranné zkušenosti mladé české demokracie. Nezůstalo za ní nic, co by přesáhlo jeho mandát. A spolu s ním odchází i stud, který nás posledních deset let při sledování jeho aktivit provázel.  

PS: Osobě Miloše Zemana přeji pevné zdraví a šťastné prožití politického odpočinku. Jeho vliv na českou politiku byl drtivý, k nevydýchání a neposlouchání. Ale už je to za námi. Získali jsme zkušenost s politikou podobného typu. A přál bych si, abychom si jako společnost a národ uchovali jako vzpomínku varovnou.