KOMENTÁŘ | Zeman je prezident k zapomenutí. Jeho éra definitivně končí

Éra Miloše Zemana definitivně končí. Mluvíme tu o éře posledního mohykána polistopadové politiky, jedné ze tří zásadních figur, které definovaly postkomunistickou československou a následně českou podobu hledání svých vnitřních i vnějších etických a hodnotových hranic, na níž se ČR od listopadové revoluce roku 1989 sebedefinuje. Havel, Klaus, Zeman. Tři zásadní postavy polistopadového vývoje, a stejně tak tři zcela rozdílná pojetí politiky, tedy správy věcí veřejných.

A zanedlouho – i ta poslední – zmizí z veřejného prostoru. Miloši Zemanovi v lednu 2023 končí druhý prezidentský mandát, do té doby stihne předat poslední státní vyznamenání, pronést poslední novoroční projev a pak tento osmasedmdesátiletý politik odejde na odpočinek.

Je vlastně docela jedno, jestli po klausovsku na rozloučenou rozdá nějaká další kila medailí svým kamarádům, další amnestie svým odsouzeným kamarádům, pokusí se o nějakou dramatickou tečku za svým prezidentstvím, nebo ne. Podstatné je, že v lednu 2023 se nad ním zavře voda, stane se historií, poznámkou v učebnici a nic z toho, čím mnohé tak přitahoval a mnohé tak strašně štval, bude zapomenuto.

Brzo, velmi brzo se usadí prach nad tím, kdo Zemana vnímá z bůhvíproč jakého důvodu jako vlastence nebo hrdinu, proruskou krysu a agenta, žoviálního strejdu nebo nebezpečného populistu. Podstatné je, že během jeho působení v roli premiéra, důchodce objímajícího stromy nebo prezidenta nedošlo k přímému narušení polistopadového koncensu – a to je to, co si bude historie pamatovat. Tak či tak, ani Miloš Zeman není pánem svého obrazu, jímž ho počastuje historie. Toho, jestli mu přidělí nesmrtelnost (jako Havlovi), nebo zapomenutí (jako Klausovi). Osobně bych se klonil spíš k tomu druhému, ale kdo ví.

Spolu s Milanem Kunderou se můžeme -  stejně jako v jeho románu Nesmrtelnost – spolehnout na nevyhnutelný proud času a dějin. „rozeznávat tak zvanou malou nesmrtelnost, památku člověka v mysli těch, co ho znali, a velkou nesmrtelnost, která znamená památku člověka v myslích těch, s nimiž se osobně neznal.“ A mám za to, že Miloš Zeman, přes veškerou svou snahu, oné kunderovské „velké nesmrtelnosti“ dosáhnout nedokázal. Bude zapomenut, stejně jako třeba Antonín Zápotocký, Ludvík Svoboda, nebo třeba Václav Klaus. Zařadí se mezi udržovatele stávajícího, nikoli mezi tvůrce (jakými byli Masaryk s Havlem, v tom horším ohledu i třeba Gottwald). A asi to tak má být.

Ale to je všechno ještě před námi.

Do té doby nás čeká – jak už jsem psal – poslední předávání státních vyznamenání u příležitosti státního svátku vzniku republiky, například. Což je mimochodem docela zábavná věc, protože podle definice státní svátky „mají připomínat občanům tradice, ušlechtilé cíle a dějinné zvraty, na nichž je budována česká státnost“. Ale jaksi se zapomíná na to, že teď a tady je nelze oddělit od toho, kdo jej reprezentuje.

Prostřednictvím státních svátků se stát identifikuje s historickými epochami a ideologickými proudy. A prezident je osobnostní symbol, který – ať se nám to líbí nebo ne – představuje personifikaci národa a ztělesňuje dominantní hodnoty své doby, názory a tak podobně. V tomhle ohledu – který v budoucí historii bude fakt zajímat jen nadšence a nerdy – plní figura Miloše Zemana roli machiavellisty, člověka vždy a všude připraveného změnit sám sebe a svůj směr podle směru větru aktuálního veřejného mínění, neboť, jak Zeman rád říkává, „jen blbec nemění své názory.“

Skoro bych si vsadil, že přesně tohle není to, po čem Zeman v hloubi duše prahl. On chtěl velkou nesmrtelnost, proto všechny ty plány na kanál Odra – Dunaj – Labe, proto kamarádění se s čínskými a ruskými diktátory, proto pokusy o průnik do Bílého domu…

A nic z toho. Docela rád bych si vlastně o tomhle všem s ním popovídal. O tom, jak vnímá tuhle svoji životní etapu, jestli v ní zpětně vidí smysl, co mu to dalo a vzalo, jestli jí ve výsledku vidí jako úspěšnou, nebo ne, jestli mu někdy vadilo, že lže, že si vymýšlí a obklopuje se těmi pochybnými veksláckými typy s Putinem na telefonu... Fakt bych se ho na to všechno rád zeptal. A to přestože jsem nikdy nebyl jeho fanoušek, volič, nic takového. Zajímal by mě pohled člověka, který vložil veškerou svou energii do budování své nesmrtelnosti, věnoval jí několik desetiletí svého života, a výsledek .. je takový (jak se mi zdá) nijaký.

 Já nevím jak vy, ale já už fakt nehodlám řešit, koho letos vyznamená a koho ne, jestli dá někomu milost… je to jeho derniéra.  Jako člověku mu přeju, ať si ji užije se vší parádou.

Ale jako občan se ale těším na to, že po něm snad budeme mít nějakého normálního prezidenta.