KOMENTÁŘ | Ukrajinci se mohou inspirovat. Česká a evropská identita stojí na krvavých, ale pevných základech

Zejména Evropa si dnes připomíná 78 let od oficiální kapitulace nacistického Německa. Po bezmála osmi dekádách čelíme podobné, ne-li větší hrozbě. Pnutí mezi západním a východním světem pravděpodobně ještě nikdy nebylo tak silné jako dnes a český národ se opět nachází na křižovatce.  

Společnost je rozdělená už od pandemie onemocnění covid-19. Nejvíce ji rozdělil patrně strach z neznámého. Hlavně dezinformační scéna využila nejistoty a únavy lidí a tlačila na citlivá místa. Není to pouze případ České republiky, nýbrž celého světa. Moderní sdělovací prostředky ukázaly, jakou mohou mít sílu a vliv na lidskou mysl a její celkové rozpoložení, když se ocitnou ve špatných rukou dezinformátorů. 

Pandemie zrychlila šíření dezinformačních narativů deep state nebo konspirací o ovládání světa farmaceutickými firmami. Takto se postupně daří narušovat důvěru společnosti v politické či ekonomické vedení jejich zemí. 

Agrese Ruska vůči Ukrajině tyto pocity posílila. Části společnosti naladěné proti systému nedokážou stát za podporou napadené země. Opět situaci nepomáhají alternativní média, tlačící na další a další citlivá místa svých čtenářů. Ignorují zjevné důkazy a prohlubují konspirační teorie. 

Jak s tím souvisí národní identita? 

Nacisté z českých zemí odešli a nechali za sebou stovky tisíc mrtvých. Ve východní Evropě už se bavíme o vyšších milionech, ne-li desítkách milionů. Stačily pouhé tři roky od jejich odchodu a do našich končin se rozšířila jiná ideologie – komunismus. Za více než pět dekád si vzal další desetitisíce životů.  

Metaforicky se dá propojit odchod covidu coby nacismu a nástup nového extremistického režimu jakožto projekce ruského vlivu na Západě. Nicméně teď jsme nenechali běžet dějiny náhodně. Ukrajinci se agresorovi postavili čelem a s nimi celý západní demokratický svět. Bránící se země dostává nebývalou podporu ostatních.  

Každá bolest, kterou náš národ zažil, ho jen posílila. Od roku 1989 nás pomyslně posouvá blíže ke středu Evropy. Letos to bude 34 let od pádu komunistického režimu a Česká republika je součástí životně důležitých uskupení, Evropské unie a Severoatlantické aliance. Dostává se jí bezprecedentních bezpečnostních záruk, stejně jako ostatním třiceti zemím. Integrace do evropského volného trhu posílila českou ekonomiku a národu se postupně mohlo ulevit. 

Poslední rok ale znamenal absolutní změnu. Agresor z východu tvrdě udeřil proti suverénní a svobodné zemi, která je součástí evropského kontinentu. Od druhé světové války se nic podobného nestalo a nové generace v přímém přenosu sledují to, co se jim nechtělo číst v učebnicích dějepisu.  

Společnost se rozděluje a hledá viníka. Problémy jako inflace a s ní spojený nárůst cen, ekonomické krize a minoritní konflikty v minulosti vedly k ještě hlubším krizím a válkám. Najdou se tací, kteří současné situace využijí naplno, ať už pro pohlazení svého ega nebo naplnění kapsy. Stačí tlačit na citlivá místa společnosti tak, jako to dělali ti opravdu špatní lidé, jejichž pád dnes slavíme.  

V první linii stojí konflikt, často proti vnějšímu nepříteli. Československo se vzmohlo během první světové války a takticky dokázalo „využít“ slabosti poraženého Rakousko-Uherska. Totéž učinili Poláci nebo Finové. 

Právě finský případ se dá popsat coby nejheroičtější. Finové znovunabyli nezávislost na Ruském impériu v roce 1917 a postupně se zapracovávali do nového poválečného světa. Mezi lety 1939 a 1940 museli válčit proti hladovému Sovětskému svazu. Příběh o Zimní válce a finském udržení nezávislosti je pro Finy důležitý a dokonce klíčový. Eventuálně se při operaci Barbarossa (útok Německa na SSSR roku 1941) přidali na stranu Berlína.  

Tehdy si Rusové dokázali vytvořit nepřítele ze země, kterou mohli nechat neutrální, nebýt jejich vlastní územní hamižnosti. Povedlo se jim to i loni. Nedlouho po ruské invazi do Ukrajiny již tradičně neutrální Finové a Švédové podali přihlášku do Severoatlantické aliance.  

Tentýž případ je Ukrajina. Neutrální byla od nabytí samostatnosti v roce 1991. Ano, zahraničněpoliticky postupně směřovala na Západ a je to pochopitelné – na východě extrémním způsobem posilovalo Rusko a jeho prezident Vladimir Putin, zklamaný z rozpadu SSSR. Češi a Slováci mohou jen potvrdit, že když přímo za vašimi hranicemi posiluje nedávno poražená a frustrovaná velmoc, nevytvoří to ve vás důvěru a jistotu. 

Západ má stejnou optiku. V roce 1938 Velká Británie a Francie přinesly Adolfu Hitlerovi československé pohraničí na zlatém podnosu s vidinou zajištění míru. Už o dva roky později Francie padla a Britové tvrdě bojovali o vlastní svobodu. V tuto chvíli by bylo vhodné doplnit, že Češi a Slováci nenechali Británii na holičkách a v bitvě o Britské ostrovy excelovali jako piloti. 

Díky těmto událostem si obě naše země v zahraničí vybudovaly respekt a loajalitu. Ostatní spojenci České republiky v ní vidí spolehlivého spojence a silného partnera. Na to často upozorňují premiér Petr Fiala a nový prezident republiky Petr Pavel. Nic z české historie není zapomenuto ani na druhé straně Atlantského oceánu.  

Vojenská a humanitární pomoc Ukrajině tak vychází z vlastní historické zkušenosti. Zejména dezinformátoři a antisystémoví řečníci a politici stojí proti ní a nehodlají se poučit. Ve Vladimiru Putinovi evidentně vidí budoucího osvoboditele ze spárů amerického imperialismu a „bruselského diktátu“.  

Českou republiku spolu s dalšími devíti zeměmi přijala Evropská unie před 19 lety. Nejde jen o přijetí – přístupový proces vyžaduje obrovské úsilí kandidátské země. Projevili jsme ho stejně jako dnes tolik kontroverzní Maďarsko. Ve 20. a 30. letech žádná EU neexistovala a skluz k válce netrval moc dlouho. Jedním z primárních principů Unie je mír, bez kterého liberální demokracie a volný trh mohou existovat těžko.  

Přesto je nutno dodat, že i demokratické země mají (či měly) zdravý apetit pro boj s agresorem. To dokazuje případ z roku 1939. Jen dva dny po napadení Polska Německem vyhlásili Britové a Francouzi Berlínu válku. Spojené státy s válkou čekaly lehce přes dva roky do 1941, kdy Japonci zlikvidovali Pearl Harbor na Havajských ostrovech. O několik hodin později už proti Berlínu, Tokiu a Římu stály dvě nejobávanější země světa – SSSR a USA.  

Rozumní vládci události posledního století znají a chápou jejich důsledky. Jakmile už stál západní svět proti Sovětskému svazu, bylo třeba usmířit Francouze s Němci. Obavy byly pochopitelné – komunistický převrat v Západním Německu (SRN) by znamenal možná fatální problém pro USA a jejich spojence. Během 50. let se to skutečně podařilo, SRN a Francie byly zakládajícími členy Evropského společenství (předchůdce EU). Do NATO SRN vstoupilo v roce 1955. 

Tento až dojemný příběh o usmíření pravděpodobně zachránil Evropu. Sjednocené Německo v sovětském bloku mohlo napáchat hrozivé škody – a vstup SRN do západních struktur byl důvodem vzteku Moskvy. Hned téhož roku, kdy SRN vstoupilo do řad Severoatlantické aliance, vznikla Varšavská smlouva. 

Identita prošla nebývalým vývojem 

Spolu se vznikem nových paktů a modernizací se Evropa začala měnit do podoby, v jaké ji známe dnes. Varšavská smlouva neměla potenciál vydržet tak dlouho a konkurovat Západu ve zbrojení. Nakonec se zhroutil samotný Sovětský svaz. Rozpad předznamenal vznik řady nových evropských států a národů v nich.  

Lotyši, Estonci a Litevci si prošli dlouhou okupací ze strany nacistů i komunistů. Osvobodili se z ní poprvé od začátku druhé světové války roku 1991, stejně jako Ukrajina. Tři pobaltské země zamířily přímo k integraci do západních struktur, s čímž Rusové nemohli prakticky nic dělat. Na druhou stranu Kyjev řadu let ovládali proruští politici a dekomunizace pro něj vytvořila vysokou překážku.  

Euromajdan následně nastavil postupný odklon od takové politiky. Vyvrcholil v roce 2019 zvolením Volodymyra Zelenského do čela Ukrajiny. Vytrvalý boj Zelenského proti ruskému vlivu a další směřování k integraci do Evropské unie a NATO se znelíbil Putinovi natolik, že Ukrajincům začal otevřeně hrozit.  

Evropa a USA tentokrát nezvolily strategii appeasementu. Rusko tvrdě narazilo na ukrajinský národ, který se nechal inspirovat vývojem ostatních – včetně Čechů. Tyto národy pro změnu stojí za Kyjevem a zatím se jeví, že to tak na nějakou dobu zůstane. Identita ukrajinského národa existovala už před zbytečně vyvolanou válkou. Dnes je posunutá velice daleko a můžeme hovořit o silném a jednotném ukrajinském národu, nezávislém na rozhodnutích plynoucích z Moskvy. Ač vykoupený desítkami tisíc obětí, jde o jeden z největších úspěchů od rozpadu Sovětského svazu a ukázka, že relativně nové národy mají právo na existenci.