ROZHOVOR: Výtvarnice Jana Babincová o umění: „Člověk nemusí všemu rozumět.“

Jaký byl prvotní impulz se vůbec zabývat výtvarnou tvorbou?

Malovala jsem už od malička. Do Lidové školy umění jsem ale chodila až na střední škole, chtěla jsem to dělat víc, než jen jako hobby. Chodila jsem tam každý den po škole a vlastně už tam mě napadlo, nebo ty učitelky mě přiměly, že mám zkusit nějakou výtvarnou školu. Samozřejmě jsem se přihlásila na Akademii výtvarných umění, ale tam mě nevzali. Zkusila jsem také Pedagogickou fakultu a tam to vyšlo. Začala jsem studovat s tím, že příští rok se znovu přihlásím na Akademii, ale velice se mi tam líbilo a dokončila jsem to. Po škole jsem rok učila na jazykové škole a zjistila jsem, že to úplně nenaplňuje mou vnitřní touhu. Tak jsem se přihlásila na malbu a intermedia do Brna, už na magisterské.

Věnuje se umění někdo z rodiny?

Moje maminka a děda, otec mého otce. Ti mají podle mě talent, ale nenaplněný. Nemohli to v životě dělat. Dědeček se tomu věnoval ve volném čase. Maminka je výtvarně velice nadaná, ale uplatňuje to jen v užitkové tvorbě.

Bazální radost (zdroj: archiv Jany Babincové)

Zaujaly mě tvé závěrečné práce na obou vysokých školách, Periferie – malba a Nevýtvarné principy geometrické abstrakce. Předpokládám, že právě tam ses víc nasměrovala k abstraktní tvorbě, k tvé současné činnosti.

Na pedagogické jsme si mohli vybrat, jestli chceme dělat diplomku z němčiny, pedagogiky, nebo z výtvarky. Já jsem stoprocentně věděla, že budu dělat z výtvarky a dělala jsem malbu, protože shodou okolností mi už v té době šla asi nejlíp a bavila mě. Měla jsem také dobrý vztah s tím pedagogem. Je to současný umělec, David Jedlička, a já jsem spíš tíhla k věcem současného umění a toho uvažování než ke klasickým technikám. Téma periferie se mi z mého dnešního úhlu pohledu zdá obecné, ale tenkrát se mě to velice osobně dotýkalo, protože jsem v Olomouci bydlela na periferii. Byl tam veliký kontrast mezi krásným historickým centrem a tou periferií, jejím velkým přerodem. Stavěli se tam hypermarkety, parkoviště, zanikaly zahrádkářské kolonie. Bylo to děsivé na jednu stranu, člověk chytal sentiment k něčemu, co mu do té doby připadalo jako nepovšimnutí hodné a najednou, jak to začalo mizet, tak mi z toho bylo úzko. To byla moje motivace, ta měnící se periferie.

Už tato diplomová práce začala tak, že jsem malovala továrny a periferní místa abstrahovaně, ale pořád to byla realita, řekněme stylizovaná. Už tam byl posun ke zjednodušování na geometrické tvary, ale pořád to byla prostě realita. Pak jsem udělala pár detailů, které mě zaujaly a z toho vznikly čistě abstraktní obrazy. Při obhajobě toto profesoři velice pozitivně hodnotili. Řekli mi, vy se věnujte abstrakci, to vám opravdu jde, je tu jasný cit pro rytmus a barvy, je to lepší než pokus o reál. I když mě nikdy po pravdě nebavilo realistické zobrazování. Na lidových školách umění jsem se jablka, hrušky, portréty a busty učila proto, abych se mohla dostat na výtvarnou školu. Když mi někdo řekl, ať si kreslím, co chci, tak to nikdy nebylo kreslení reálného předmětu, ale vždycky nějaké fantaziální volné kompozice, abstrakce. Vždycky mě bavila práce s barvou a to, co se z toho experimentálně vyvíjelo, mě vždycky zajímalo mnohem víc než tradiční přístup.

Na Fakultě výtvarných umění v Brně si mě nakonec vybral docent Kvíčala, k němuž jsem se vůbec nehlásila. Zaujaly ho abstraktní formy a hned od prváku se to začalo jasně směřovat. Nakonec jsem tam nebyla dva ale čtyři roky, takže myslím, že jsem to absolvovala dost intenzivně.

Nástěnná malba pro společenskou místnost v Pragovce (zdroj: archiv Jany Babincové)

Než přejdeme k samotné tvorbě, mohla bys více přiblížit pedagogickou činnost, které ses věnovala nebo občas stále věnuješ?

V rámci pedagogiky jsem toho dělala hodně. Je mi to blízké, jsem trošku učitelský typ, mám potřebu se v téhle oblasti realizovat a údajně mi to i jde, reakce jsou pozitivní. Učení je pro mě rozhodně obohacující, člověk jako výtvarník je většinu času sám a to trošku leze na mozek. Záleží ale na typu projektu. Já třeba částečně spolupracuju s lidmi. K výtvarné pedagogice jsem se dostala, když jsem přišla do Prahy a velice mě to nadchlo. Dělala jsem spoustu různých projektů v DOXu, v Muzeu Kampa, pro KC Zahrada, pro různé festivaly, s Karinou Kottovou jsme založily UMakArt (platforma propojující mladé lidi a současné umění, pozn. aut.). Naposledy jsem učila na Anglo-Americké univerzitě třítýdenní kurz na téma Movement. Nemohla bych toho dnes už dělat hodně, protože bych svou výtvarnou činnost nezvládla v takové šíři, v jaké jí dělám, ale kurzy nebo workshopy si chci uchovat dál. Je to zábavné, inspirativní a já velice ráda komunikuji s lidmi, takže mě to naplňuje.

Audiovizuální instalace I Am Talking To You (zdroj: archiv Jany Babincové)

Věnuješ se abstraktní tvorbě, kde hodně převládají geometrické tvary, linie, plochy, barvy. Vždy to ale k něčemu odkazuje, k nějaké realitě. Jaká byla cesta k tomuto způsobu tvoření, vyjadřování se?

Vždy to odkazuje k nějakému konkrétnímu zážitku nebo pocitu. Na některých obrazech ty tvary nejsou úplně samovolně vymyšlené, ale vážou se s tím zážitkem. Je to trochu ilustrativní. Když člověk vidí obsah, který je v tom zakódovaný, tak mu tvary připadají úplně logické. Součástí toho procesu je, že se v těch věcech pojí intuitivní, zážitkový a hodně emotivní přístup s konstruktivním, racionálním. Mě jsou blízké obě ty polohy, mísím je a jejich kontrast mi připadá vzrušující.

Tendence to k tomuhle směřovat už byla předtím, ale můj popud byl sen. Viděla jsem v něm čtverečkovaný obraz a zároveň jsem věděla, že je to modlitba a vůbec jsem to nechápala. Během dne, kdy jsem o tom přemýšlela, mi to docvaklo, Čtverečky byly jako písmenka, celá kompozice vepsaný text. V té době už jsem studovala na vysoké umělecké škole a určitě to vycházelo i ze vzdělání, které člověk měl. Potom jsem pár let dělala tyhle kódy, obrazy vycházely z nějakého textu. Pak už jsem byla tohoto principu naplněná, chtěla jsem se vyjadřovat pestřeji. Do obrazů jsem začala kódovat zvuky a pohyb, tvary se začaly proměňovat. Začalo mě velice bavit dělat site-specific věci, malovat na podlahu, na stěnu. V poslední době se to vyvíjí do prostorových instalací a do nových médií, ze kterých jsem dřív měla spíš strach.

Jsi zářící hvězda (zdroj: archiv Jany Babincové)

Jakým způsobem tyto texty, hudbu nebo tanec zpracováváš? Jejich výběr je náhodný, nebo to souvisí právě s nějakým zážitkem?

Ten výběr je až nekonceptuální, vždy je to můj osobní intenzivní zážitek. V tom je podle mě ten můj princip hodně ženský. Třeba hezká písnička, která mi připomene mojí první lásku. Musí to mnou emotivně pohnout tak, že mám pak chuť se tím zabývat a nějak to zpracovávat. Když to pak dělám, tak třeba u textu je to poměrně jasné. Barvy se intuitivně vynořují, člověk je nějak ladí. Pro každý obraz míchám jiné barvy. Vyplývá to podle nálady. Nedokážu úplně přesně analyzovat, proč v daný moment používám danou barevnost.

A co se týče tvarů?

Tvary jsou na tom popravdě nejpromyšlenější. Ale i v tomhle jsem dost instinktivní. Občas se mě někdo ptá, proč si to nepředpřipravuji v počítači, proč si nevygeneruji spoustu různých tvarů a nehledám ten ideální, ale to právě nechci. Částečně počítač používám, ale do dneška ty věci vznikají tak, že si je čmárám na papír, pak je kreslím kružítkem, pravítkem. Mám velký vztah ke geometrii, protože na základní škole jsem chodila do matematické třídy. Dokážu to narýsovat v nějakém programu a podobně, ale je to pro mě ztráta času. Nevím, proč bych to dělala. Normálně to dělám podle náčrtků rovnou na plátno.

Instalace Přítomný okamžik (zdroj: archiv Jany Babincové)

Takže postupuješ nebo pracuješ na základě svého osobního pocitu, dojmu.

Je to pocitové, když zpracovávám text, hudbu nebo pohyb. Pak je to často kombinace nahodilosti a promyšleného principu. Takhle pracovali umělci už v 60. letech, možná i dřív, je to prověřený přístup. Když se nad tím zamýšlím, tak je to vlastně obraz světa. Věčná otázka, jestli je bůh, není bůh, je to záměr, nebo je to náhoda. To se v tom pak tematizuje. Člověk si s tím volně hraje. Nesnažím se tím vůbec nic dokázat, neznám odpověď. V podstatě se pořád znova a znova dotazuju.

Druhá část rozhovoru nabídne pohled do přípravy daných děl i synestetického přístupu a v neposlední řadě v úvodu slibované povídání o abstraktním umění.