ROZHOVOR: Výtvarnice Jana Babincová a její dokonalá nahodilost

Předpokládám, že když děláš nějakou malbu nebo i něco většího, tak k tomu vede určitá příprava. Například před dvěma lety jsi dělala nástěnnou malbu na pražské MeetFactory, která vycházela ze zvuků v okolí.

Vždycky je to založené na nějakém vnitřním principu. Na MeetFactory je to zrovna trochu výjimečné. Seděla jsem tam a na několik větších papírů si zachycovala se zavřenýma očima různé zvuky, které jsem slyšela v okolí. Mně se zvuky vybavují vizuálně. Popravdě vidím něco trochu jiného, než dokážu zachytit na papír. Ono se to v podstatě ani zachytit nedá. Vidím takové velmi amorfní, éterické tvary u některých zvuků. Některé zvuky zase vidím velmi hmotně. Zakresluju si to pak zjednodušeně do tvaru, který mi to připomíná. Některé zvuky se opakují často a některé jen za dlouhou dobu, některé zvuky člověka napadnou a některé vůbec. Jsou určité zvuky, které člověk vůbec neočekává. Proces analýzy zvuku je hodně zábavný.

Nástěnná malba Mf Sounds na pražské MeetFactory (zdroj: archiv Jany Babincové)

Dá se to zobecnit na všechny tvoje obrazy? Když máš nějaký text nebo hudbu, zvuky, tak v tom vidíš už sama nějaké tvary a barvy, uděláš si skici a pak to zjednodušuješ?

Ano, mám původně nějakou vidinu, ale většinou je to něco, co se úplně nedá namalovat na obraz. Takže to pak abstrahuju, zjednodušuju a přibližuju formě, kterou v těch obrazech dělám. Vznikne takový překlad, z jednoho výtvarného jazyka do druhého. Z amorfní vidiny to překreslím do kompozice, která vystihuje jednotlivé části z mé vize, a s tím ještě dál pracuju. Třeba to uzpůsobuju formátu jako site-specific pro nějaké místo nebo na plátno, aby to nějak vypadalo.

Instalace Bolestná touha po svobodě pro galerii Emila Filly (zdroj: archiv Jany Babincové)

Kolik času ti tedy zabere přípravná část?

Příprava a experiment, který je součástí mé práce, je většina mého času. Dělám si skici, kresby, fotky, videa a to pak nějak zpracovávám. Pokud by to tak nebylo, tak bych v podstatě opakovala nebo jen velmi mírně posunovala už osvědčený princip. Nevím, do jaké míry dělám něco objevného v rámci dějin umění, ale baví mě, když je to objevné pro mě. Na jednu stranu se snažím reflektovat, co se ve výtvarném umění děje a na druhou stranu se to snažím hned zapomenout, abych neztratila tvůrčí svobodu.

Děláš plátna, nástěnné malby, malovala jsi i na podlahu, děláš instalace. Podle čeho se rozhoduješ pro danou formu?

Většinou je to pro konkrétní místo. V jednu dobu jsem ale chtěla zkusit i prostorovou věc. Ty mě teď hodně baví, protože je to pro mě nové, čerstvé a zároveň to trošku víc odpovídá mé původní vizi. Třeba když jsem přetransformovala hudební skladbu, tak instalace mnohem lépe vystihuje, co vidím, když tu hudbu slyším. Takže takhle víc zhmotňuju svou vidinu a rozvíjím to teď dál a dál.

Projekt Dancefloor (zdroj: archiv Jany Babincové)

Mluvila jsi o překladu z jednoho výtvarného jazyka do druhého. Jednou jsi byla dokonce označená jako překladatel nebo převaděč. Dá se takto nazvat to, co děláš?

Tak mě myslím označil jeden kurátor a v podstatě to tak je. Zjednodušeně řečeno z tónů dělám tvary a z pohybu dělám třeba barvy. Obecně se tomu říká synestetický princip nebo vnímání. Dřív se to v psychologii považovalo za poruchu. Přes psychiatra Radkina Honzáka, který mě oslovil, jsem se o to začala více zajímat. Vždycky jsem to považovala za něco úplně normálního, mám to od dětství. Když se vysloví písmena, dny v týdnu, jména, čísla, tak vidím různé tvary a barvy. Když zavřu oči a někdo začne mluvit nebo hrát hudbu, tak mi tam začnou okamžitě nabíhat vizuální vjemy.

Na tvých obrazech se hodně opakují ostré tvary. Je to dané onou nahodilostí, o které jsi mluvila?

Mně se prostě líbí ostré tvary. V kontrastu s příjemnou barevností. Je tam něco pocitového, lahodně sladěné barvy a do toho takové přísňácké ostré tvary. Pro mě tím vzniká požadované napětí.

Jana Babincová ve svém pražském ateliéru (zdroj: Šárka Prágrová)

Jak k tvým obrazům přistupují lidé mimo uměleckou komunitu, jak jim rozumí? Obecně co se týče abstraktního umění, myslíš, že je potřeba mít u takového díla nějaký popis? V tvém případě konkrétní text nebo skladbu.

Určitě by „stačilo", i kdyby za tím žádný koncept nebyl. Myslím, že většinou lidi přitáhne rytmus, barvy, tvary a když se dozví, že za tím je něco dalšího, tak jsou velice příjemně překvapení. Nedovedu si představit, jestli by mě bavilo jenom konstruovat kompozice a vybarvovat je. Baví mě, že ten obraz má nějaké tajemství. Myslím, že stačí u každé výstavy stručný popis, že za těmi obrazy jsou nějaké skryté významy a poodhalení kódovacího principu. Mým cílem není divákovi sdělovat to, co já do toho dám a často vyloženě nechci. Nejsou to žádné hádanky nebo křížovky.

Jde tedy spíše o emoce a podobně. Lidé často přemýšlí nad tím, zda dílo správně pochopili, ale ono to o tom vlastně vůbec není.

Přesně, má to vyvolávat emoce, pocity, člověk si může něco představovat, něco mu to evokuje, odvádí od běžné reality. Ale někdo zase tenhle typ uvažování nemá rád.To všechno, o čem mluvíme, že v tom je, pro diváka není vůbec důležité. Je možná trochu i na škodu divákovi říkat všechno. To má být podle mě funkce umění, že člověk vypne myšlení z toho klasického jedna a jedna jsou dvě. Myslím, že by si měli říct, když tomu nerozumí, že to je právě bezva. Snaha všemu rozumět mi připadá absurdní.

Osobně mi připadá na tomto typu abstrakce zajímavé, že jazyk v podstatě determinuje kompozici. Ať je text jaký chce a kompozice jakákoliv, jakmile se tam vepíšou barvy, tak je to výtvarně vždycky dobře. Text a jeho rytmus přirozeně vytváří příjemný barevný kompoziční rytmus.

Otto, akryl na plátně (zdroj: archiv Jany Babincové)

Vzniká to tedy úplně náhodně, ale zároveň to dokonale ladí.

Přesně. Upřímně pochybuji, že bych tam ty barvy dokázala poskládat líp. Je to samozřejmě ovlivněné i mým zásahem, ale stejně to vychází dobře. Je to pro mě vzrušující kombinace toho, kdy jsem částečně něčím limitovaná, částečně je to náhoda a zároveň to můžu do určité míry ovlivnit.

Navíc ty obrazy působí dost plasticky...

Obrazy jsou vlastně plošné a jsou tak trošku jako op-art (optické umění, pozn. aut.). Optická iluze tam určitě hraje roli. Nemám ale ráda ty jednoduché iluze. To, co dělám, je takový mix správně a špatně použitých principů perspektivy a kompozice. Všechno se to prolíná.

Audiovizuální instalace Material Girl (zdroj: archiv Jany Babincové)

Na čem v současnosti pracuješ? Říkala jsi, že ses začala zajímat i o nová média.

Pracuju na nových experimentálních projektech s dalšími umělci. Nejvíce mě momentálně zajímá prostorová instalace, videoinstalace, objektová performance. Je to pro mě dobrodružství. Je to velice zábavné, vzrušující, něco se na tom učím, ale pořád dál rozvíjím i malbu, která do dalších médií proniká a přechází. Určitě udělám i čistě obrazovou výstavu, až na to přijde čas.