Velikonoce ve (velko)filmech: Ježíš velebený, zatracený i pokoušený. Kde si je pustit?

Král králů (1927, Edisonline)

Hned první tip je tím vůbec nejstarším a zároveň nejvíce opulentním. Pionýr hollywoodského velkofilmu Cecil B. DeMille natočil výpravnou fresku pašijí, kterou završil symbolickým závěrem, kdy Ježíš dohlíží na moderní Ameriku. Prolínání biblického příběhu se současnou civilizací je pro jeho výpravné eposy typickým prvkem, přičemž Král králů spadá do DeMillovy tematické křesťanské trilogie, společně s Desaterem přikázání a Ve znamení kříže. K látce přistupuje s úctou a pompou, většina mezititulků přímo cituje Nový zákon. Němý velkofilm dominuje rozmáchlými davovými pasážemi, mamutími kulisami, z nichž některé o několik let později využili i tvůrci King Konga, a několika esteticky podmanivými sekvencemi, jež byly nasnímané na dvojpásový barevný materiál. Jde o poctivou podívanou, která ani po téměř sto letech od premiéry, kdy ji v kinech vidělo kolem 500 milionů diváků, nepřestává fascinovat.

Život Briana (1979, Netflix)

Kristův příběh si vzala na paškál i legendární skupina Monty Python, jež roku 1979 v jejím druhém celovečerním projektu variovala mesiášský narativ skrze protagonistu Briana, kterého si celý život pletou s Ježíšem. Břitký a vypointovanými gagy nabitý humor je stále svěží a otevřený všem, kteří se chtějí bavit, třeba i náboženstvím a vlastními nedokonalostmi. Náboženstvím filmu je zkrátka humor. Bod vrstvou mistrovské absurdity se skrývá chytrý satirický komentář o masovém šílenství, náboženském fanatismu a nutnosti kritického myšlení. A ačkoli se to na první pohled nemusí zdát, podnětně tematizuje Kristovu cestu a nečerpá z tendenční pozdní křesťanské teologie. Nehledá v příběhu kritiku církve, na druhou stranu ukazuje Římskou říši v negativním světle skrze Brianův lid. Židé tu nejsou vykreslení negativně, tvůrci všem měří stejně. Nesmrtelnou a vrstevnatou klasiku završenou půvabně absurdním koncertem na křížích si stále stojí za to připomínat.

Indiana Jones a poslední křížová výprava (1989, SkyShowtime, Disney+)

Třetí kapitola pentalogie o nejslavnějším filmovém archeologovi Indiana Jonesovi se v mnoha věcech vrátila k tomu, co fungovalo u prvních Dobyvatelů ztracené archy. V nich jde vedle dobrodružství o protagonistovu cestu k víře. Jakožto pragmatik a skeptik nevěří síle Archy úmluvy, přičemž na konci cesty dojde k poznání. Obdobným motivem je rámovano i druhé pokračování, v němž Indiana v návaznosti na bádání jeho otce hledá Svatý grál, z nějž Kristus pil při poslední večeři. Prostřednictvím kontaktu s křesťanstvím hledá Indiana cestu k sobě, stává se citlivějším a empatičtějším člověkem. O tom je v podstatě i celá pentalogie. O střetu racionality s duchovnem a nadpřirozenem. Protagonista díky kontaktu se staršími civilizacemi, artefakty a nadpřirozenými jevy opouští původní záměr v podobě bohatství a slávy. Loňský a poslední přírůstek s podtitulem Nástroj osudu pak jeho několik dekád dlouhou cestu završuje v tom nejlepším stylu a klade největší důraz na jeho profesi vědce a lásku k historii. Celou pentalogii, v nichž kromě křesťanství figuruje židovství a antika, naleznete na Disney+.

Království nebeské (2005, Disney+)

Lehce netradiční historický velkofilm Ridleyho Scotta v době vydání sklidil spíše rozporuplné reakce. Markantně se lišil od režisérova Gladiátora, který znovunastartoval popularitu dějinných epopejí. V jádru jde o příběh vyzývající k míru. Ukazuje špinavost středověku a ideologické války pramenící z odlišného chápání křesťanství i odlišného vyznání stále markantního procenta populace. Ačkoli i zde se Scott oddává po vzoru hollywoodských spektáklů nezbytné pompéznosti a tezovitosti, u portrétovaných postav cítíme lidskost a ambivalenci. Protagonista Balian je mladým idealistou, jehož zdi vysněného světa se bortí vlivem politických machinací. Film je i přes historické kulisy současný a lpí na přesahu poselství více, než na faktografické přesnosti. Vyzývá k hledání morálních ideálů a toleranci napříč náboženstvími, aniž by tak činil didaktickým způsobem. Naopak, zůstává zábavnou a lehce podvratnou řežbou. Ačkoli na Disney+ bohužel není dostupná režisérská, téměř o hodinu prodloužená verze filmu, i ve své původní podobě se jedná o k dialogu vybízející spektákl o cti, mravních principech a krutosti lidské a náboženské intolerance.

Mlčení (2016, KVIFF.TV, Filmbox+)

Ačkoli si tvorbu amerického cinefila Martina Scorseseho většina spojuje především s dynamickými a násilnými gangsterkami, jeho režijní paleta nabízí daleko více. Ať už jde o pozapomenutý muzikál New York, New York, horor Mys hrůzy nebo intimní drama Věk nevinnosti. Do jeho tvorby se však vždy více či méně promítá náboženství, jež pak explicitně tematizuje v dodnes konrzoverzním Posledním pokušením Ježíše Krista nebo meditativním dramatu Kundun. Otázku křesťanství rozkreslil i v tichém a temptem pomalém Mlčení. Misionářské putování sleduje dva protagonisty, kteří se na pozadí 17. století vydávají do země vycházejícího slunce, aby přivedli zpět svého učitele, o němž nemají zprávy. V nehostinném prostředí, kde je křesťanství jedním z nejhorších zločinů, je čeká zkouška vytrvalosti a víry. Svět není vyobrazen černobíle a skrze neutuchající sérii dialogů se film noří do psychologických a podvědomích hlubin lidí, jejichž priority a přemýšlení o světě se tlakem vnějších okolností mění. Mlčení je zároveň adaptací stejnojmenného japonského snímku z roku 1971, přičemž oba vycházejí z literární předlohy spisovatele Šúsaku Endó.

Corpus Christi (2019, DAFilms, KVIFF.TV)

Polský surový coming of age snímek začíná zápletkou, kterou známe již z Chaplinova Poutníka či Schormova Farářová konce. V centru stojí mladík z nápravného zařízení, který se po drogové minulosti dal na křesťanskou víru a chce se stát farářem. Kvůli pošpiněnému trestnímu rejstříku však nemá šanci. Vlivem náhody využije šance a v tamní vesnici se chopí péče o faru. Tamní obyvatelstvo se po několika tragédiích díky charismatickému mladíkovi začne uzdravovat. Film nadnáší problematiku osobní minulosti a ptá se, kdo má vlastně právo kázat a moralizovat. Polská škola artového filmu s pochopením vykresluje prchavost naděje, tíhu prostého bytí a pouť lemovanou strmými pády a bolestí. I když předkládá několikrát viděné pokání a skutečnost, že nikdo není bez hříchu, díky nápaditým paralelám a podnětné inscenaci zprostředkovává v surovosti lidský a ztotožnitelný zážitek, jenž je vhodný o pro náctileté ročníky. Nemoralizuje, nýbrž hledá odpuštění v povrchností a pokrytectvím přeplněném světě.

Benedetta (2021, DAFilms, KVIFF.TV, Canal+)

Nejodvázanější, nejradikálnější, nejvtipnější a nejpodvratnější podívanou ze seznamu nenabízí nikdo jiný, než holandský enfant terrible Paul Verhoeven. Jeho Benedetta již tradičně stírá hranice mezi pomyslným vysokým a nízkým uměním a čerpá z tradice exploatační kinematografie, v jejímž centru stojí lesbická jeptiška. Verhoeven její příběh využívá k ostré kritice mocnosti církve a pohrává si s mystikou a manipulací. Hranice mezi iluzemi a skutečností je neurčitá, na povrch vyplouvá všudypřítomná grotesknost. Ambivalentní protagonistku budete milovat i nenávidět a po naprosto šíleném a krvavém závěru na ní stále nebudete mít jednoznačný názor. Což se dá ostatně tvrdit i o samotném křesťanstvím, jehož víra je opředená hektolitry krve a nenávistí. Verhoeven klasicky nefandí žádné z vyobrazených stran a je nepředvídatelný, napínavý a krutě zábavný.