Středověké epidemie v našich zemích. Jak probíhaly?

Ve středověkém městě byste takřka na každém kroku narazili na špínu. Středověký člověk neměl osvojené důsledné hygienické návyky. Špatné hygienické podmínky vedly k rozvoji a šíření chorob. Zanedbávání hygieny také způsobilo rozmnožení krys a blech, které byly v každodenním kontaktu s člověkem a staly se základem pro šíření obávaného moru.

Mor přenášely krysy a blechy. Nákaza byla možná také nosohltanem, tzv. kapénkovou infekcí. Inkubační doba byla krátká – jeden až dva dny. Při bleším kousnutí došlo velmi brzy k infekci. Za pár dnů se infikované místo na kůži zbarvilo do černa (odtud označení „černá smrt“), což značilo nekrózu. Za další dva dny došlo ke zduření a hnisání mízních uzlin. Později byl tento stav doprovázen bolestmi hlavy, horečkami, malátností, halucinacemi, ztrátami vědomí, otravou krve, dušností a vykašláváním krve. Tento stav téměř ve všech případech končil smrtí.

Epidemie byly ve středověku poměrně časté a nevyhýbaly se ani našim zemím. Písemné zmínky o nich můžeme najít třeba ve starých kronikách. Z nich pak můžeme vyčíst, jak se nemoc šířila, jaké byly její projevy, jak vysoká byla úmrtnost nebo v čem shledávali naši středověcí předci příčinu choroby. Mnohdy se vina svalovala na nepřátele nebo na Židy, kteří byli obviňováni z toho, že otravují vodu ve studních. Středověcí kronikáři také často jako předzvěst nějakého neštěstí (a tedy i epidemie) uvádějí neobvyklé úkazy na obloze, například spatření komety nebo zatmění slunce.

Když naše území zasáhla velké epidemie v roce 1035, bývala připisována právě Židům. Větší epidemie zasáhla Čechy roku 1085, kdy podle dobových zpráv umíralo v Praze až padesát lidí za jediný den! Velkou epidemii v roce 1093 předpovídalo zatmění slunce. Z roku 1096 pochází zpráva o nemoci, která se projevovala silnými bolestmi hlavy a mnohdy končila smrtí. O tři roky později naše území zasáhla další vlna epidemie, kterou prý způsobil „zkažený vzduch“. Zatmění měsíce bylo dáváno do souvislosti s nákazami v letech 1133, 1147 a 1156. Ve 12. století se u nás epidemie objevila ještě několikrát – v roce 1168, 1180, 1186, 1187 a 1191. Celkem lze tedy ve 12. století na našem území zaznamenat osm epidemií, které jsou popisovány jako morové.

Velká morová vlna zasáhla celou Evropu v roce 1262, kdy se nevyhnula ani našim zemím. Každá taková masivní epidemie byla úzce spojena s nedostatkem potravy, a tedy s hladomorem. To bylo zaznamenáno i v letech 1281 až 1282. Autor Zbraslavské kroniky tehdejší situaci popisoval takto:

„Když tedy hlad doléhal, tak veliký mor v zemi se rozmohl, jakého v předcházejících dobách, jak od starců jsem zvěděl, nikdo tam nezakusil. Neboť ježto lidé neměli, z čeho by žili, živili se rozličnými druhy bylin, aby, znaveni jsouce sklíčeností hladu, náhle nehynuli; ale nikdy přirozenost lidská dlouho vydržeti nemůže, živíc se senem nebo travinami; nikterak. Když tedy obvyklé potraviny lidem odňaty, kteří dosud živi chodí, náhle sklenuvše jako dobytek hynou. Největší část lidu chleba nemajíce rychle mře. Matka se rmoutí, když hladem syn jest skácen. Ó neslýchané tísně hladu! Žena jakási, zapomínajíc mateřského citu, nemluvně u ňader svých lpějící zabila, aby nasytíc se tělem jeho, něco málo prodloužiti mohla bídný život. Koní i ostatních zvířat mrchy syrové a nesolené jako psi s kostí ohlodávajíce většinou pojídali a tím prudčeji umírajíce hromadně klesali, čím více hladem jsouce nuceni k neobvyklé stravě se obraceli. Před očima synů rodiče hladem hynuli, a umírající již zemřelých bezprostředně ve smrti následovali; od zápachu mrtvol vzduch se kazil, a kdo snad déle žíti mohl, smrdutým nakažen jsa vzduchem náhle se zadusil. Bratr bratru pohřeb chystá, po něm následovati ve smrti nebo snad ho předcházeti bez prodlení chvátá. Jest řeč tvrdá, kde zesnulému umírající pohřeb strojí, jemuž smrt zcela jistá zbývá. Hřbitovů ku pohřbívání se nedostává, a kdož by zemřelé pochoval, sotva se již nalézti mohl, poněvadž lidé hnusem byli sklíčeni. Vykopávány tedy veliké jámy, do nichž mnoho mrtvol zemřelých na vozích neustále přivážených házeno. Přihodilo se, že jakýsi lékař mrtvý, jak se myslilo, do připravené vržen byl jámy, ve které nabyv opět maličko sil po dobu tří dní hryzl maso lidské; ten potom polomrtev byl vytažen, ale jak dlouho to přežil, u všech pochybnosti jsou.“

Ve 14. století se Evropou přehnalo také velké množství epidemií, a to v letech 1301, 1305, 1314, 1316 až 1318, 1324, 1328, 1329 a 1340. Tehdy také Evropu zasáhla roku 1346 skutečná „černá smrt“, tedy pravý dýmějový mor, který si vyžádal nejvíce obětí v dosavadních dějinách. Během této epidemie měla zemřít polovina celosvětové populace! Choroba se zřejmě šířila z oblasti střední Asie, kde byla zaznamenána již v roce 1333 a zasáhla později celý svět. Českých zemí se však tehdy nákaza dotkla jen okrajově. Tehdejší kronikáři tuto skutečnost přičítali „čerstvému a studenému povětří českému“. Plnou silou však mor v našich zemích udeřil v letech 1358 až 1359.

Jak již bylo zmíněno, středověcí lidé mohli výrazem „mor“ nazývat jakoukoli jinou chorobu, která se rychle šířila a končila smrtí. Ať už se jednalo o mor nebo ne, každá epidemie pro společnost vždy představovala problém nejenom zdravotní, ale také ekonomický a sociální. Tehdejší lékaři mnoho chorob nedokázali účinně vyléčit, a tak se boj proti nim prakticky omezoval na preventivní opatření, z nichž nejúčinnější byla izolace. Ve středověku se místo dezinfekce nejčastěji používal ocet, dále se spoléhalo na nejrůznější byliny a koření. Od středověku byl také znám typický pracovní oděv, který měl tehdejší lékaře ochraňovat před nákazou. Jednalo se o přiléhavý plášť z neprodyšného materiálu, nejčastěji z kůže. Ten býval doplňován koženými rukavicemi a maskou se zobákem, která kryla nos a ústa. Do tohoto zobáku se vkládaly byliny a houby namočené v octu, což mělo zabránit vdechování „jedovatého“ vzduchu. Lékaři také nosili brýle, ovšem ne proto, aby se snad kapénky s nákazou nedostaly skrze oči do těla, ale protože se tehdy věřilo, že se může člověk nakazit pouhým pohledem na nemocného. Ačkoliv takto oblečený lékař skutečně mohl zabránit nákaze od pacienta, v dobách morové epidemie spolehlivou ochranou nebyl, protože ve zmíněném oděvu měly blechy ideální podmínky k životu. Mnohem účinnějším opatřením se v historii ukázaly izolace, zákaz pořádání trhů (a tedy i shromažďování osob), církevních slavností, mší i světských radovánek.

Poučme se tedy dnes z historie. Dodržujme základní hygienické návyky, používejme ochranné pomůcky a omezme sociální kontakty na minimum. V době pandemie je to skutečně důležité a účinné.