Přílišné teplo prý škodí více než zima. Jak se vytápěly domácnosti před sto lety?

V 70. letech 19. století sepsal jistý pražský učitel jménem T. J. Ronek mnohé rady pro mladé hospodyňky, které vyšly knižně pod názvem Dívka v domácnosti. Cílem bylo vychovat „moudré a uvědomělé hospodyně“. Dle slov učitele Ronka totiž „kde vládne vzdělaná hospodyně, tam i domácnost spořádaná, tam mnohých škod, mnohých zbytečných výdajů rodině se uspoří“. Kromě pouček týkajících se hospodaření s financemi nebo jídlem, úklidu či zachování zdraví zde najdeme i kapitolu věnovanou vytápění příbytku. Čtenářky jsou v ní seznámeny s různými způsoby topení i s používanými palivy, a to včetně výhod a nevýhod, finanční nákladnosti i hospodárného využití paliva. Důraz je zde kladen také na údržbu kamen a pecí, protože jenom ta otopná zařízení, která jsou po technickém stavu v pořádku, mohou domovu poskytnout teplo a nespotřebovat při tom nadměrné množství spalovaného materiálu. Učitel Ronek hospodyním rovněž radil schovávat popel z kamen a pecí – i ten lze totiž v domácnosti využít. Hodí se třeba k čištění nebo hnojení polí. Topit by se mělo ideálně tak, aby teplota v místnosti nebyla vyšší než 20 stupňů a byla pokud možno stálá.

Stejná teplota v domácnosti je doporučována i v další příručce pro hospodyňky, která nese název Domácí štěstí s podtitulem Spolehlivý rádce a průvodčí v domácnosti a kuchyni a vyšla roku 1888. Kapitola o vytápění zde začíná těmito slovy: „Správné topení jest jednou z nejpotřebnějších věcí, jichž potřebuje každá řádná hospodyně znáti. Závisíť na něm z veliké části nejen zdraví celé rodiny, ale možno tu i velmi mnoho ušetřiti aneb zbytečně utratiti. Přílišné teplo škodí více jak zima.“ Následuje konstatování, že není dobré vytápět světnici na více než 20 stupňů. A stejně jako v díle učitele Ronka se i zde pojednává o podobě a technickém stavu kamen a pecí coby základu dobrého a hospodárného vytápění.

Také lékaři se zabývali problematikou vytápění domácností a zařadili ji do svých osvětových knih. V roce 1895 vyšlo třeba dílo nazvané Zdravotnictví našich příbytků z pera významného českého lékaře Vladimíra Preiningera. Ten se topení věnoval poměrně podrobně, a to právě z hlediska jeho vlivu na zdraví člověka. Preininger k tomu napsal: „Zkušeností zjištěno, že teplo 17-20 °C jest našemu tělu nejpřiměřenější. Vyšší teplota působí pocit úzkosti, těsnosti, nevolnosti.“

Další důležitý poznatek, který lékař předává čtenáři, je ten, že zdroj tepla, tedy typ otopného zařízení, musí být vždy individuálně přizpůsoben místnosti a to tak, aby poskytoval vytápění rovnoměrné a pokud možno stálé. Toho se docílí správným přikládáním paliva. Při tom se ovšem lidé dopouštěli často chyb. Lékař totiž zaznamenal, že „bývá zvykem, že se do kamen hodně naloží, až je v pokoji nepříjemně horko; pak se nepřiloží a ovzduší pokoje rychle chladne. Takové střídání tepla není našemu tělu zdravé.“ Z hlediska zdraví spatřoval doktor Preininger nejlepší způsob vytápění v ústředním topení, které bylo však v jeho době spíše novinkou určenou jen pro nebohatší vrstvy společnosti, nad čímž si lékař povzdechl: „A tak, byť topení teplým vzduchem s ventilací spojené bylo hygienicky nejsprávnější – asi ještě na dlouhou, dlouhou dobu budou v našich obydlích doplňovati nábytek – více méně vkusná kamna.“

Téma vytápění příbytku bylo předmětem zájmu lékařů i ve 20. století. Roku 1924 se jím zabýval ve své knize Lidová zdravověda lékař Josef Roček, významný zdravotník a jeden z předních odborníků na hygienu ve své době. Jako vysokoškolský pedagog napsal celou řadu učebnic i příruček určených nejširší veřejnosti. K nim patří i zmíněná Lidová zdravověda. O vytápění se zde pojednává na několika stranách, přičemž nejdůležitějším sdělením je (i v dnešní době) toto:

„Má-li příbytek odpovídati potřebám člověka, musí míti teplotu 14-20 °C. Pro ložnice a také pro místnosti, kde člověk koná těžkou práci tělesnou, postačí 14-20 °C, pro pokoj, kde člověk lehce oblečený je v tělesném klidu, hodí se 18-20 °C. Nároky jednotlivců bývají ovšem různé, podle stáří, oděvu, podle výživy, zdraví a konečně i zvyku. Lidé tuční libují si často v teplotě nižší, naproti tomu lidé hubení, malí jedlíci a lehce oblečení dávají přednost teplotě vyšší.“