KOMENTÁŘ | KOMENTÁŘ Tomáše Zdechovského: Cyril a Metoděj stáli u zrodu slovanské vzdělanosti. Bratři byli výjimečnými osobnostmi, vynikali rozhledem

Pro oslavy se ale březnová doba příliš nehodila, protože datum připadalo na postní období. Mezi důvody pro přesun byl kromě nevhodné roční i liturgické doby dřívějšího data i v Česku rostoucí význam svátku Jana Husa, který připadá na 6. července. Přesné datum příchodu slovanských věrozvěstů ovšem neznáme. Datum 5. července totiž nemá žádnou přímou souvislost s životem Cyrila a Metoděje a slovanské pravoslavné církve mají den svatých Cyrila a Metoděje 11. května dle pravoslavného kalendáře (24. květen dle gregoriánského kalendáře), kdy měli podle tradice Cyril a Metoděj přijít na Velkou Moravu. Jak už připomínal historik Jaroslav Šebek, nikdy se nepodařilo zjistit, kdy vlastně velkomoravský kníže Rastislav povolal oba bratry z Byzantské říše k sobě na Velkou Moravu. Někteří tvrdí, že se tak mělo stát na jaře, jiní se zase podle jeho slov přiklánějí k přechodu léta a podzimu.

Oba byli povahově odlišní, v mnohém se ale doplňovali

Ať už bylo datum jejich příchodu jakékoli, Konstantin s Metodějem nepochybně patřili mezi nejvzdělanější lidi své doby a jejich význam je nesporný nejen v českých, či chcete-li moravských, ale také evropských dějinách. Velká Morava měla štěstí v tom, že křesťanství zde pomáhali šířit právě oni. Pocházeli z bohaté řecké patricijské rodiny ze Soluně, díky čemuž se jim dostalo vzdělání. Jejich otec Lev měl vysoké postavení ve státní správě. Podle některých zdrojů měli slovanskou matku, což mohlo napomoci tomu, že jim byl slovanský jazyk přirozeně blízký. Jiné zdroje zase tvrdí, že jejich matka byla dcerou byzantského císaře Konstantina VI. Pravdou ale je, že v okolí Soluně byl tehdy silný slovanský živel a se Slovany museli oba bratři přijít do kontaktu už během svého mládí, což jim v jejich další činnosti nepochybně pomohlo. 

Konstantin a Metoděj byli povahově odlišní. V jejich případě to ale rozhodně nebylo na škodu, naopak se v mnohém doplňovali. Mladší Konstantin byl filozof, který žil asketickým způsobem života.  Patřil k nejvýznamnějším učencům své doby, byl též vynikajícím teologem a znalcem mnoha jazyků. Učil filosofii v Konstantinopoli a účastnil se mnoha teologických diskusí. Známé je jeho působení mezi Saracény. Když vládce chalífa Mutavakil hanobil spolu s dalšími muslimy křesťanství, Konstantin dokázal jejich útoky vždy moudře a vtipně odbýt. Legenda dokonce praví, že muslimové neunesli Konstantinovu rétorickou převahu a chtěli Konstantina otrávit, nakonec ale šťastně vyvázl.

Starší Metoděj byl právník a vynikající organizátor, což mělo nepochybně také veliký význam během jeho působení na Moravě. V mládí pracoval jako byzantský státní úředník. Dostal dokonce pověření vykonávat vysoký úřad archonta, císařského místodržitele v Strymonském kraji nacházejícím se na sever od Soluně, který byl obývaný Slovany.

Několik let žili oba bratři v klášteře, kdy začala jejich společná činnost. Před svým působením na Moravě dělali misijní činnost mezi Chazary. A jak víme, v roce 863 je císař Michael III. poslal působit na Moravu.

Po příchodu na Moravu srozumitelně šířili křesťanskou osvětu

Jejich činnost na Moravě byla už od začátku velmi bohatá. Přeložili bohoslužebné knihy, učili své žáky tyto knihy číst a chápat, učili je znát modlitby a obřady. Důležitou roli přikládali právě i vzdělávání, když založili seminář pro výchovu nových duchovních. Pro potřeby výuky ještě přeložili obřadní knihy, napsali učebnice a ihned začali s výukou nových kněží.

Vedle toho také chodili Konstantin s Metodějem po Moravě a šířili zde křesťanskou osvětu, protože znalost věrouky byla v té době, zvláště mezi prostým zemědělským lidem, v lepším případě velmi povrchní, anebo vůbec žádná. Způsob šíření křesťanství ze strany kněží i biskupů z Franské říše byl velmi neúčinný a spíše než Bohu přikládali tito lidé větší důležitost vlastním politickým cílům. Nezdráhali se kvůli tomu účastnit válek a násilí. V učenosti kněží z německých oblastí také příliš nevynikali a slovanský jazyk ovládali velmi špatně, důsledkem čehož byly výsledky jejich misijní práce velmi neuspokojivé.

Naproti tomu přístup Konstantina s Metodějem byl velmi osvícení a oba se snažili křesťanství šířit co nejpřístupnějším a nejsrozumitelnějším způsobem. V praxi to znamenalo, že se bohoslužby sloužily v jazyce, kterému zdejší lidé rozuměli. Jednali jako opravdoví „apoštolové Slovanů,“ jak také právem bývají často nazýváni.

Otázku liturgického jazyka řešili také u papeže v Římě, odkud se z Velké Moravy odebrali bratři v roce 868. Věrozvěstům se u papeže Hadriána II. dostalo velmi vřelého přivítání.  Získali takovou důvěru, že schválil jejich učení i jejich na svou dobu velmi nekonvenční misijní metodu zavádění slovanské bohoslužby. Na počátku roku 868 také potvrdil papež slovanský překlad bohoslužebných knih a umožnil sloužit bohoslužby i ve staroslověnštině. Oba bratři polemizovali s tehdy rozšířeným přesvědčením, a to takzvaným trojjazyčnictvím. Podle něho bylo možné bohoslužby sloužit pouze v jazycích, v nichž měl nechat Pilát pontský napsat nápis na Kristův kříž, to je latinsky, řecky a hebrejsky. Konstantin s Metodějem se naopak samozřejmě snažili zpřístupnit křesťanství i ve slovanském jazyce. V Římě byli zároveň Konstantin s Metodějem vysvěceni na kněze.

Jak už zde bylo zmíněno, Konstantin žil velmi asketickým životem a zajímavé je, že mnichem se stal právě až v Římě, kde vstoupil do kláštera těsně před svojí smrtí. Řeholní jméno Cyril, pod kterým je u nás známější, přijal až na samém sklonku svého života. Zemřel na tuberkulózu padesát dní po vstupu do kláštera, a to 14. února 869 v pouhých 42 letech.

Bavorští biskupové nelibě nesli ztrátu vlivu, problémy měli i žáci

Po smrti Cyrila pokračoval Metoděj ve své misijní činnosti na Velké Moravě. Na podzim roku 869 byl vysvěcen na biskupa a ustanoven dokonce arcibiskupem Panonie a Moravy se sídlem v Sirmiu (dnešní Sremska Mitrovica, město v Srbsku). Zřízení moravsko-panonské arcidiecéze bylo zcela nepochybně jedním z největších Metodějových úspěchů.

Metoděje nejspíše při návratu na Moravu zajali Frankové. Už dlouho byl totiž trnem v okům bavorským biskupům, kteří nelibě nesli, že ztráceli vliv v oblasti, kde dřív působili. Následně byl dva a půl roku vězněný v benediktínském klášteře ve švábském Ellwangenu a jeho propuštění se podařilo dosáhnout teprve po zásahu papeže Jana VIII.

Během svého dalšího působení musel Metoděj čelit i dalším překážkám ze strany svých nepřátel. Kněz Jan z Benátek ho obvinil z kacířství a v roce 879 musel do Říma. Používání staroslověnštiny ale znovu obhájil a papež Jan VIII. staroslověnskou liturgii schválil bulou Industriae tuae (Horlivosti tvé). To vše nicméně pod podmínkou, že epištola a evangelium mohly být čteny nejdříve v latině a až poté ve staroslověnštině.

Mnoho problémů nastalo Metodějovi a jeho žákům poté, co papež jmenoval na žádost knížete Svatopluka nitranským biskupem německého kněze Wichinga, který se netajil svojí snahou zničit staroslověnskou misii. Při zpáteční cestě z Říma biskup Wiching Metoděje předběhl, aby byl dříve u knížete Svatopluka a mohl mu předložit padělanou listinu, podle které papež Metoděje sesadil. Na podvod se samozřejmě přišlo, ale o rok později se pokusil Wiching o další podvrh, kde zfalšoval papežský dopis proti Metodějovi. Na Metodějův dotaz do Říma pak sám papež Jan VIII. v březnu roku 881 popřel, že by podobný list Wichingovi poslal, a vyjádřil Metodějovi plnou podporu.

Císaři se zamlouval neobvyklý způsob Metodějovy misijní činnosti

V roce 882 obdržel Metoděj list od byzantského císaře Basileia I. Císař zde vyjádřil své přání vidět se s Metodějem, dokud jsou oba ještě naživu. Metoděj se bez váhání vydal na poslední cestu k císaři, kde byl vřele a slavnostně přijat. Císaři i patriarchovi se velice zamlouval neobvyklý, zato však velmi úspěšný způsob Metodějovy misijní činnosti. Potvrdili slovanskou bohoslužbu a dovolili, aby dva věrozvěstovi žáci šířili a upevňovali křesťanství pomocí slovanských knih i mezi Slovany v Byzantské říši. Za své přispění k šíření křesťanství mezi Slovany byl bohatě odměněn a vydal se zpět na Moravu.

V roce 884 pracoval Metoděj po svém návratu na Moravu na překladu zbývajících částí Bible. Krátce před svou smrtí se také rozhodl uvalit na Wichinga klatbu a zbavit ho tak biskupské funkce, dokud se nepodřídí jeho autoritě. Wichingovi se však v reakci na to podařilo u nového papeže Štěpána V. dosáhnout zákazu slovanské liturgie a nařízení, aby moravští kněží byli vypuzeni z Moravy, pokud se nepodřídí.

Metoděj zesnul 6. dubna 885 obklopený svými žáky. Smuteční obřady se konaly latinsky, řecky a slovansky. Protože se těšil velké úctě, přišly se s Metodějem rozloučit obrovské zástupy lidí všech vrstev, věku a postavení.

Wiching se poté zasadil o to, aby byli Metodějovi žáci násilím vyhnáni z Moravy. I v tomto případě pravděpodobně používal k dosažení svého cíle podvržených papežských listů. Metodějovi žáci se rozprchli po slovanských zemích, kde pokračovali ve své činnosti a naplňování odkazu svého učitele. Snad nejvýznamnější bylo jejich působení v oblasti Bulharska.

Papež Jan Pavel II. prohlásil sourozence za spolupatrony Evropy

Význam díla obou bratrů a jejich odkaz zdaleka přesahuje hranice Moravy i celého Česka. Jejich působení můžeme považovat i za „civilizační misi.“ Byli to oni, kdo přinesli na naše území písmo hlaholici, kterou vymyslel sám Konstantin pro zápis staroslověnštiny. K tomu je ale třeba dodat, že u nás se zmíněné písmo užívalo ve větší míře jen krátce, protože bylo poměrně záhy vytlačeno latinkou.

Hlaholice byla navíc zanedlouho nahrazena také na východě Evropy písmem odvozeným z řeckého, které bylo na počest Cyrila nazvané cyrilice. Některé zdroje dokonce tvrdí, že autorem cyrilice měl být Kliment Ochridský, jeden z žáků Cyrila a Metoděje. Ať to bylo jakkoli, jisté je, že oba bratři stáli u zrodu slovanské vzdělanosti a jejich podíl na zcivilizování a kulturním povznesení slovansky hovořících oblastí ve střední a jihovýchodní Evropě je nezpochybnitelný.

Konstantin s Metodějem vynikali svým rozhledem a také využíváním ve své době nekonvenčních způsobů při své misijní činnosti, které se ukázaly jako úspěšné. Jedná se o výjimečné osobnosti celoevropského významu.  Svědčí o tom i skutečnost, že soluňští bratři nejsou jen patrony Moravy, ale papežem Janem Pavlem II. byli v roce 1981 prohlášeni za spolupatrony Evropy.

Autor je europoslancem a místopředsedou KDU-ČSL.