Komentář | Česko na prvním místě? „Vlastenci“ jsou sice vidět, v případě války s Ruskem by však zemi zřejmě nebránili

Přesto se situace dá popsat jako přirozený jev. Pro občany je náročné přijetí ukrajinských válečných uprchlíků spojené s rostoucími náklady na energie a obecně živobytí. Jako při každé krizi se mnohým nabízí jednoduché řešení, které tkví v hledání viníka. Vždyť i v průběhu ekonomické krize následující po roce 1929 se obyvatelstvo obracelo proti Židům. Tato menšina totiž působila jako ideální terč k nenávisti, jelikož proti reálným viníkům se obracelo jen těžko. Proti investorům, kteří zkrátka newyorskou burzu přehltili, se těžko bojuje.

Faktem ale je, že váleční uprchlíci z Ukrajiny za stávající těžkou situaci nemohou. Česká republika byla v dodávkách energetických komodit donedávna silně závislá na Rusku i přes anexi Krymu, která přímo vybízela k postupnému útlumu této závislosti. Běžný občan však nemá denně čas na analýzu tohoto dění. Proto si vybere nejjednodušší řešení, což však není rozhodnutí, které bychom si měli vyčítat.

Existují však mezi námi lidé, kteří toto vyhání do extrémů. Z genocidy, jíž provádí ruská okupační vojska na Ukrajině, dělají perfektní herecké výkony lidí, kteří brání svou zem za cenu nejvyšší. Někteří invazi veřejně schvalují, stejně tak protiprávní a neplatná referenda o připojení čtyř ukrajinských oblastí k Ruské federaci. Obdivně hltají každé vyjádření ruského prezidenta Vladimira Putina a podporují ho, což je někdy až srovnatelné s kolaborací některých Čechů s nacisty mezi lety 1938–1945.

Žádná země na světě nemá čistý štít. V této době ale nemá žádný smysl srovnávat „humanitární bombardování“ Jugoslávie letadly NATO, ani revoluce v Sýrii či Libyi s tím, co provádí Rusko suverénní a do února klidné a modernizující se Ukrajině. Arabské jaro po roce 2011 bylo samo o sobě komplikovaným obdobím. Nicméně bychom k sobě měli být upřímní. Kupříkladu Spojené státy dělají to, co je pro každou velmoc přirozené. Šíří svůj vliv a ukazují svou sílu tam, kde uznají za vhodné. V rámci NATO většinou dělají to, co si například Černá Hora nebo Albánie opravdu dovolit nemohou. Což těmto menším zemím, včetně České republiky, dává jistý pocit bezpečí.

Šíření vlivu mocností můžeme pozorovat odjakživa, ale nemá smysl tady připomínat zdánlivě nedůležité události jako starověký Řím nebo Vídeňský kongres po Napoleonských válkách v letech 1814–1815 s dneškem. Společnost se formuje bez přestání od chvíle, kdy jsme vylezli z jeskyně, ale moderní rychlá doba a sociální sítě této „evoluci“ přidávají na dynamice. Na to společnost podle mě není připravená a není to přirozené. Proto se střety urychlují. Demonstrace se již nesvolávají vylepováním plakátů a dopisy, stačí jen sdílet událost na Facebooku a samotný převrat může přijít prakticky jako blesk z čistého nebe.

Někdy je však potřeba se zastavit a říct si, jestli si tím jako národ pomůžeme. Všichni máme odlišné názory a jejich výměna je přirozená a nutná. Jenže jen málokdo si doopravdy položí vážnou otázku – co kdyby ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj byl opravdu zlikvidován, Rusko válku vyhrálo a pokračovalo v útočné válce dále směrem na západ? Kolik z těch, kdo brojí proti momentální situaci, by skutečně poslechlo povolávací rozkazy a šlo bránit Českou republiku? Osobně si myslím, že by se počty vlastenců radikálně snížily, a Česko na prvním místě by již neplatilo.