ROZHOVOR: 25 let od česko-německé deklarace. Otevírat Pandořinu skříňku vzájemných vztahů bych neradil, říká Václav Houžvička

Je nasnadě, že dokument podepsaný 21. ledna 1997 nevznikl ze dne na den. Můžete čtenářům přiblížit, jaký byl jeho kontext, jaká k němu vedla cesta a o čí iniciativu se primárně jednalo?

Rok 1989 zahájil závěrečnou fázi studené války mezi Východem a Západem. Fázi, která vedla k pádu komunistických režimů ve východní Evropě a vrcholila rozpadem Sovětského svazu. Přímým důsledkem zániku bipolárního rozdělení Evropy byla nová geopolitická situace ve střední Evropě. Klíčovou událostí, k níž ostatně vývoj programově směřoval, bylo sjednocení Německa. Rámcové úmluvy sice proběhly mezi Spojenými státy a Sovětským svazem, ale výrazný podíl na tlaku směřujícím k pádu železné opony měla Spolková republika Německo.

Rok 1992 přinesl jednání o rozdělení Československa, současně probíhala jednání o nové smlouvě mezi ČSFR s SRN o dobrém sousedství a přátelské spolupráci, která ovšem pomíjela řešení majetkových otázek, jako předpokladu procesu smíření. Reprezentantem těchto požadavků bylo především Sudetoněmecké krajanské sdružení, jež mělo nemalou podporu v německé politice. Mimo jiné díky patronátním smlouvám se všemi nejsilnějšími politickými stranami, ale také  v médiích zaznívaly opakovaně požadavky majetkového vyrovnání s vysídlenci.

Za této situace zaslal tehdejší bavorský premiér Edmund Stoiber do Prahy dopis, který obsahoval osm bodů s požadavky české vládě, jak má v této věci postupovat. Poněkud to připomínalo domácí úkol, jehož splnění bylo předpokladem našeho „vstupu do salónu“.

Situace to byla nelehká, neboť pozice nového, zmenšeného státu se teprve vytvářela, zatímco sjednocené Německo posilovalo. Shoda českých politických elit v oblasti zahraniční politiky panovala ve dvou zásadních prioritách: usilovat o členství v Severoatlantické alianci a Evropské unii.

V případě NATO bylo jasné, že hlavní slovo mají Američané, kteří dali jasně najevo v dubnu 1994 ústy Richarda Holbrooka, že základním předpokladem našeho členství v Severoatlantické alianci je nalezení shody s Německem v otázkách poválečné historie. Což byl bezprostřední popud k zahájení jednání o zásadním dokumentu ve vztahu obou států, který posléze vstoupil do bilaterálních vztahů jako Česko-německá deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji. Jako vstupní text pro jednání byl použit zmíněný dopis bavorského premiéra.

Vztahy mezi tehdy relativně mladými státy – sjednoceným Německem a samostatnou Českou republikou – nebyly v devadesátých letech zdaleka tak vyjasněné, jako jsou dnes. Jak silné a relevantní byly hlasy, které se k podpisu deklarace stavěly zdrženlivě, případně ostře odmítavě, ať na jedné či druhé straně?

Situace, za níž bylo zahájeno jednání o Deklaraci jsem zčásti naznačil v předchozí odpovědi. Období devadesátých let bylo zákonitě bouřlivé, česká společnost i politika se musely vyrovnávat s několika souběžnými převratnými procesy.

Proměnu politického systému a politických elit rámovaly důsledky procesu privatizace a rozsáhlého odstátnění v řadě oblastí, o jehož podobě často panovaly představy jen mlhavé. Česká ekonomika ale musela dohánět také proces deindustrializace, kterým procházely západoevropské ekonomiky s předstihem v šedesátých a sedmdesátých letech 20. století.

Navíc českou společnost zaskočil návrat tzv. sudetské otázky, kterou považovala dlouhodobě za uzavřenou. O tom, že v prostředí disentu se vedla na stránkách Tigridovy revue Svědectví  dlouhodobá intenzivní debata o důsledcích odsunu, věděl v české kotlině jen  málokdo.

Mluvím o těchto okolnostech v této souvislosti záměrně, s cílem upozornit na skutečnost, že zahraniční a vnitřní politika tvoří spojité nádoby. Přičemž platí, že druhá jmenovaná je zásadním hybatelem a iniciátorem obsahu té první. K zásadním krokům v oblasti zahraniční politiky potřebujete vnitropolitickou podporu. Elit i obyvatelstva. Nový stát musel formulovat zahraniční koncepci zahraniční politiky v obtížné situaci.

V oblasti zahraniční politiky se projevil efekt rozděleného - a oslabeného - státu, potřeba  bezpečnostního ukotvení v západních mocenských strukturách, personální výměna velké části diplomatického sboru atd.. Z výrazných osobností jmenujme alespoň Jiřího Dienstbiera, Jaroslava Šedivého, Alexandra Vondru nebo Josefa Zielence, při čemž výrazný vliv na zahraniční politiku měl nepochybně  prezident Václav Havel.

Pochybnosti a obavy ze sjednocení Německa nezaznívaly pouze v Čechách, zde byly spíše umírněné. Obavy vyjadřovaly zejména Francie a Velká Británie ústy svých premiérů. Margareth Thatcherová naléhala na Michaila Gorbačova, aby nedopustil krok, který by mohl změnit mocenské poměry v Evropě. Obdobně postupoval prezident François Mitterand

Na startu jednání o znění deklarace se ozývaly optimistické hlasy, že za tři měsíce, nejpozději za půl roku, bude hotový text ležet na stole. Rámcově byl text vypracován poměrně záhy, z nějakých devadesáti procent. Ale zbývající procenta potvrdila rčení, že čert bývá ukryt v detailu. Uvádět všechny peripetie a zvraty, na to nemáme nyní prostor. Snad jen tolik, že poslední týden před podpisem dokument téměř spadl pod stůl. Hrálo se o slova a věty. Pouze díky nasazení osobních emisarů Helmuta Kohla a Václava Klause se podařilo zabránit krachu jednání v samotném závěru.

Bylo zřejmé, že rozdílnosti právních názorů obou stran na zásadní otázky česko-německých vztahů, a nejen majetkové, budou vyžadovat schopnost kompromisu. Rozdíly vyjadřuje již výchozí terminologie, pojmy odsun-vyhnání. Pojmy vyjadřují odlišnost chápání obsahu i právní interpretace. Ostatně podobná situace se odehrála již v průběhu přípravy textu Smlouvy mezi ČSFR a SRN o dobrém sousedství a přátelské spolupráci.

V českých i německých médiích se opětovně rozpoutala emotivní diskuse zastánců i odmítačů. Přesvědčivě se potvrdilo, že téma novodobé historie v česko-německých vztazích představuje brizantní výbušninu, která má mohutný potenciál etnické mobilizace. V důsledku bylo zřejmé, že hlavní cíl Deklarace je naléhavě potřebný pro budoucí vztahy obou států: uzavřít nekončící diskusi o historii s tím, že obě strany si ponechají svůj právní názor a nebudou jím nadále zatěžovat budoucí vztahy.

Přes veškeré formulační i obsahové připomínky toto Deklarace naplnila a představuje funkční kompromis. Potřebný pro nastolení potřebných aktuálních kooperativních vztahů, jak v bilaterální podobě, tak na půdě nadnárodních uskupení.

Pohled na první polistopadové československé koncepce zahraniční politiky ukazuje, že sjednocení Německa nebylo přijímáno bez obav a Černínský palác byl vůči vývoji v Německu z historických důvodů spíše obezřetný. Dá se říci, že deklarace z ledna 1997 učinila za tímto přístupem pomyslnou tečku?

Žádná tečka ve vztazích ani mezi lidmi, natož mezi státy není možná. Vnitřní kontinuita dějů trvá, byť formálně je vyhlášen nový začátek. Říkám to s vědomím, že návrat demokracie po roce 1989 určitě znamenal start do jiné doby. Česko-německé vztahy ve 20. století ale nejsou cesta růžovým sadem a nemůžeme se tvářit, že konfliktní minulost zmizela mávnutím proutku. Ano, historie doznívá a vzdaluje se, přicházejí nové generace.  Historikové budou nadále hledat nový výklad, módně řečeno nové čtení starých událostí. Ostatně takové mají poslání.

Kontinuita historických konfliktů je přítomna v pozadí, či v hlubších vrstvách, přestože momentálně není exponována. Příkladem mohou být vztahy Německa a Polska, pravidelně se vynořující stíny zničené Varšavy, kromě jiných. Obdobně odstrašujícím příkladem návratu historie byl obnovený konflikt mezi Srby a Chorvaty, který skončil krvavou občanskou válkou a rozpadem Jugoslávie.

Úkolem současné politiky je však přerušit kontinuitu zla a vytvořit pro přicházející generace svět, ve kterém bude možno žít bez neustálých výčitek a obviňování. Hans-Dietrich Genscher před léty řekl: „Buď máme společnou budoucnost, nebo nemáme vůbec žádnou.“

V tomto smyslu lze Deklaraci udělit absolutorium. Čtvrt století existence v tomto světě zběsile pádících proměn považuji za úspěch. Ostatně, nic lepšího k dispozici nemáme a otevírat opětovně Pandořinu skříňku bych upřímně neradil.

Jak nahlížet česko-německou deklaraci s odstupem pětadvaceti let? Jde o dokument spíše symbolický, nebo znamenal faktický mezník ve vztazích obou zemí?

V návaznosti na Deklaraci byla ustavena Koordinční rada česko-německého diskusního fóra, do níž jsem byl opakovaně přizván Pavlem Tigridem. Byl to on, kdo na základě sporů o dekrety prezidenta Edvarda Beneše inicioval významný mezinárodní vědecký projekt srovnávající denacifikační zákonodárství okupovaných zemí Evropy, který pod názvem Německé menšiny v právních normách 1938-1948 byl publikován roku 2006.

Jakou přisuzovala  německá strana tomuto fóru váhu svědčí, že v první sestavě zasedli kromě jiných, Antje Vollmerová, tehdejší místopředsedkyně Bundestagu či Hans-Dietrich Genscher, dlouholetý ministr zahraničních věcí SRN. V diskusním  fóru byly tehdy zastoupeny politické strany, církve významné občanské spolky, Svaz nuceně nasazených, Federace židovských obcí, Kruh občanů vyhnaných z pohraničí v roce 1938, katolická Ackermannova obec, nebo osobou Volkmara Gaberta sudetoněmečtí sociální demokraté.

Kromě již zmíněného „odjištění“ historie považuji za zcela zásadní, že Deklarace otevřela cestu k odškodnění desetitisíců obětí nacistické perzekuce, což se týkalo nejen vězňů koncentračních táborů, ale také  osob, respektive občanů někdejšího okupovaného Protektorátu Čechy a Morava, nuceně nasazených na práci na území někdejší Říše v průběhu druhé světové války. Pro realizaci tohoto projektu založily obě vlády nadaci, která financuje Česko-německý fond budoucnosti, který podpořil stovky společných projektů. Spolupracují školy, divadla, občanské spolky, obnovují se architektonické památky v českém příhraničí se Saskem a Bavorskem, udělují se stipendia.

Ptal jste se na mezník, ale to je velké slovo. Řekl bych spíše něco jako Smírčí kámen stojící v krajině coby symbol nápravy zlých činů minulosti.

Jak podstatně se lišilo vnímání deklarace v Praze a v Berlíně a došlo v tomto směru během uplynulého čtvrtstoletí k nějakým posunům?

V bezprostředním období po podpisu Deklarace dávala německá strana najevo, že očekává nějaké další vstřícné kroky, s tím, že jejich podobu ponechává na nás. Byl pokus formulovat gesto z české strany, které různými proměnami nakonec na sebe vzalo podobu putovní výstavy o německých antifašistech a jejich roli na podzim roku 1938. Výraznějším příspěvkem v tomto ohledu je konečně otevřená expozice Naši Němci v Muzeu města Ústí nad Labem.

K současnému vnímání: diplomatům do hlavy nevidíte. Úplně aktuální stav neznám, ale domnívám se, že obě strany jsou za Deklaraci rády. Prostě proto, že účinky Deklarace fungují a na řadě jsou úplně jiné a složitější úkoly k řešení. Například spory o interpretaci Green New Dealu, plán na bezuhlíkovou Evropu s nevyřešenou náhradou klasických energetických zdrojů a další. Jakkoliv bývám do historie ponořen, rozsah a rizika aktuálních ekonomických a sociálních problémů současné Evropské unie mi připadají fascinující a nebezpečnější než historická dilemata.

Posuňme se tedy více do současnosti. Jaké jsou momentální postoje české veřejnosti k Německu? Lze hovořit o nějakém dominantním pohledu, nebo se názory na našeho západního souseda spíše tříští napříč sociálními vrstvami? A odvíjí se tyto postoje spíše od problematické minulosti, či naopak aktuálních témat?

Na sociologických výzkumech názorů a postojů obyvatel ČR vůči Německu jsem se patnáct let aktivně podílel, nyní již v roli zúčastněného pozorovatele či recenzenta. Na poslední Výroční konferenci Česko-německého diskusního fóra v Brně v listopadu loňského roku prezentovala agentura STEM aktuální reprezentativní výzkum vzájemných vztahů, kdy 82% Němců je vidí jako velmi nebo spíše dobré a v obráceném gardu u Čechů je to 89%. Byla zajímavá možnost srovnání, neb tentýž výzkum provedený v roce 2016 vykazoval méně optimistické hodnoty. Důvod je zřejmý, v roce 2016 vrcholila migrační krize, kdy většina české společnosti odmítla vítací přístup sousedního Německa vůči uprchlíkům. Mohu dodat, že obdobným způsobem se negativně do vztahů promítla v roce 1996 rozhořčená polemika nad chystaným textem Deklarace a potom znovu 2003, kdy média traktovala rušení poválečných prezidentských dekretů v souvislosti s chystaným vstupem Čechie do EU.

Dle mých dlouhodobých analýz sociologických šetření je patrné, že aktuální konfliktní situace má schopnost „resuscitovat“ historická traumata zanořená v hlubších vrstvách vědomí společnosti a radikalizovat názory a postoje české společnosti. Historik Karel Bartošek nazval tento jev „Češi nemocní dějinami“. Výstižné, řekl bych, opakovaně šlo v našich dějinách o všechno… V česko-německých vztazích hrajízásadní roli média, nalezneme řadu příkladů zjednodušených a neobjektivních informací, které pomáhají vyvolat negativní reakce veřejnosti. Přitom je jasné, že média do značné míry formují veřejné mínění. Několika týdenní negativní kampaň dokáže otočit názory lidí o sto osmdesát stupňů. Příkladů bychom našli řadu, a nejen v česko-německých vztazích.

Prakticky od konce druhé světové války v českém veřejném prostoru v různých formách a s různou intenzitou osciluje otázka sudetských Němců a jejich případných majetkových a územních nároků. Považujete za překvapivé, že se sudetoněmecké téma neustále vrací, například v silně účelové formě, jakou jsme viděli při prezidentských volbách v roce 2013, nebo naposledy při sporu o jmenování Jana Lipavského do ministerského křesla?

Nehodlám citovat sám sebe, ale otázkou nahráváte název mojí knihy Návraty sudetské otázky, jejíž základní tezí je poznatek, že otázka českých Němců prochází jako štěpná linie celými novodobými dějinami českých zemí. V důsledku se opakovaně politikové vymezují vůči tomuto tématu za různých okolností a s různou motivací. Domnívám se, že nejvíce je motivuje zaručená mediální i občanská reakce. Vzbudit pozornost je přeci tak lákavé.

Česká politika již delší dobu trpí obsahovým vyprázdněním. Poslední volby jsou toho názorným příkladem. Podíl na tomto stavu mají politické strany, politikové, ale také média. V kampani, jakoby všichni obloukem obcházeli klíčová, komplikovaná, konfliktní témata, která nás dohánějí v důsledku ekonomického zlomu vyvolaného vizemi a plány bezuhlíkové Evropy. V oblasti zahraniční politiky, kromě opakující se konstanty potřeby členství v NATO a EU, nevidíme další cíle a koncepty. Ve vyhrocující se situaci ekonomické a politické soutěže, která má globální charakter, je nezbytně nutné definovat a prosazovat vějíř priorit státního zájmu pro jednotlivé oblasti. Úmyslně používám pojem státní zájem - považuji ho za výrazně výstižnější než národní zájem - s ohledem na zkušenosti z covidové krize, kdy se potvrdilo, že jednat na úrovni státu v situaci ohrožení je výrazně nejefektivnější.

Strašení sudetskými Němci považuji za náhražku, která spolehlivě zabere není-li po ruce jiné téma. K tomu dovolte poznámku. Mimo jiné, pokud se nemýlím, nápad se sudetoněmeckým sjezdem v Teplicích zazněl poprvé v roce 1996 z úst někdejšího velvyslance Františka Černého. Pokud si vzpomínám, řekl to v nadsázce s tím, že až k tomu dojde, bude to důkaz naprosté pohody v česko-německých vztazích.

Podle mnohých hlasů jsou česko-německé vztahy v posledních letech nejlepší v moderní historii obou zemí. Sám jste ale zmínil některé výzvy jednadvacátého století, jakými jsou například masová migrace či přístup ke klimatickým změnám. Nerýsují se tedy pod zdvořilostními frázemi nové, nikoliv nepodstatné třecí plochy?

Domnívám se, že  na tuto otázku jsem odpověděl z větší části v předchozí části rozhovoru. K často citované bezkonfliktnosti česko-německých vztahů. Ritualizované opakování téhož může sice utvrzovat v přesvědčení, že je všechno jak má být, což je v zahraničních vztazích (jakož i v manželství) užitečné, ale nemělo by to zakrývat některá sporná témata, jsoucí na dohled.

Zejména aktuálně považuji za krizový moment energetickou situaci v Evropě. Německo končí s jadernou energií, Česko na ní vsází. Již nyní se objevují deficity elektrické energie, které Německo pokrývá zvýšeným dovozem z Česka, kde stále trvá značný podíl energie z uhelných tepelných elektráren. Nestabilní výkon německých větrných farem rozkolísává českou rozvodnou soustavu atd.

Veřejná mínění obou zemí jsou v ekologické problematice odlišná. Němci masívně podporují ekologický přístup, Češi jsou pragmaticky vlažní, ale především disponují výrazně menšími finančními zdroji. I třicet dva let po systémové změně jsou Češi výrazně chudší než Němci. Detailní analýzu možných důsledků ponechám příslušným expertům. Pouze naznačuji, kde vidím některé rýsující se závažné problémy česko-německých vztahů.