Další epizoda dlouhého konfliktu. Indie a Pákistán v nekončícím cyklu napětí a válek

Trump na indický útok proti Pákistánu reagoval předtím, než v úterý večer vstoupil do Oválné pracovny. „Myslím, že lidé na základě minulých událostí tušili, že se něco stane,“ naznačil. „Bojují už dlouho, víte? Bojují už mnoho, mnoho desetiletí, vlastně staletí, když se nad tím zamyslíte. Ne, jen doufám, že to skončí velmi rychle,“ dodal podle serveru The Hill.

Po teroristickém útoku v Pahalgamu, který slouží jako indická záminka pro výpady proti Pákistánu, ale mluvil o ještě rozsáhlejším časovém úseku. Tehdy řekl, že Indie a Pákistán mají napjaté vztahy „již 1500 let“. 

Ve skutečnosti existují jako samostatné státní entity teprve od roku 1947, kdy došlo k rozdělení Britské Indie a vzniku nezávislé Indie a Pákistánu. Veškeré konflikty mezi nimi – byť závažné a opakující se – jsou tudíž záležitostí posledních osmi dekád, nikoliv staletí či dokonce tisíciletí. 

Je pravda, že region Džammú a Kašmíru má složitou historickou, náboženskou i kulturní strukturu, sahající hluboko do minulosti, ale hovořit o staletích či tisíciletích války nebo napětí je historický nesmysl.

Navíc, jak ukazuje dostupná fakta, konflikty mezi Indií a Pákistánem měly spíše omezené, časově ohraničené formy – každá z válek trvala týdny až měsíce, nikoliv roky, a mezi nimi následovala relativní fáze klidu nebo diplomatického napětí. Takový charakter konfliktu ostře kontrastuje s dlouhodobě probíhajícími válkami, jako je izraelsko-palestinský či konflikt v Sýrii.

Brutální začátky konfliktu

Jeden z nejtvrdších a nejkrvavějších konfliktů mezi Indií a Pákistánem vypukl bezprostředně po roce 1947, kdy došlo k rozdělení Britské Indie na převážně muslimský Pákistán a sekulární Indii s hinduistickou většinou. Strategicky i kulturně rozmanitý region Džammú a Kašmír dostal možnost rozhodnout o svém připojení. Jeho vládce, mahárádža, zvažoval nezávislost. Region byl totiž po staletí přehlížen a ovládán cizími silami. Nakonec ale pod tlakem okolností souhlasil s připojením k Indii, a to výměnou za vojenskou pomoc proti ozbrojené invazi pákistánských kmenových sil.

První indo-pákistánská válka (1947–1948), známá také jako První válka o Kašmír, si vyžádala odhadem až dva tisíce mrtvých vojáků na každé straně. Přesné počty civilních obětí nejsou spolehlivě doloženy, ale vzhledem k násilnostem a masovým přesunům obyvatel lze předpokládat, že celkový počet obětí byl výrazně vyšší.

Na počátku roku 1949 bylo za přispění tehdy ještě mladé Organizace spojených národů dojednáno příměří, které ukončilo přímé boje mezi Indií a Pákistánem. Výsledkem bylo vytyčení tzv. linie příměří, jež fakticky rozdělila sporné území Džammú a Kašmíru. Indie si udržela kontrolu nad zhruba dvěma třetinami tohoto regionu, zatímco Pákistán ovládl zbývající třetinu. Toto rozdělení bylo původně chápáno jako provizorní řešení, platné do doby, než se podaří dosáhnout trvalého politického urovnání, ke kterému ovšem dodnes nedošlo.

V roce 1965 propukly další ozbrojené střety mezi Indií a Pákistánem, zpočátku šlo o menší přestřelky v oblasti jižně od Kašmíru. Situace se však dramaticky změnila v srpnu, kdy pákistánské jednotky tajně překročily demarkační linii a zahájily ofenzívu na území Kašmíru. Konflikt rychle přerostl v plnohodnotnou válku, která trvala tři týdny a byla mimořádně krvavá. Odhady uvádějí až 4000 padlých na indické straně a přibližně 1500 mrtvých mezi pákistánskými vojáky.

Pákistán přichází o Bangladéš

Třetí indicko-pákistánská válka propukla v roce 1971 v souvislosti s občanskou válkou ve Východním Pákistánu, dnešním Bangladéši. Konflikt eskaloval poté, co Pákistán zahájil operaci Čingischán – letecký úder na osm indických základen. Indie v reakci vyhlásila válku a vstoupila do konfliktu na straně bengálských nacionalistů usilujících o nezávislost.

V prosinci téhož roku podepsalo východní velitelství pákistánské armády kapitulaci v Dháce, čímž se zrodil samostatný Bangladéš. Do indického zajetí padlo přibližně 93 tisíc pákistánských vojáků. V průběhu konfliktu se pákistánská armáda a propákistánské milice dopustily rozsáhlých masakrů civilního obyvatelstva, odhady hovoří o více než 300 tisících mrtvých, přičemž některé zdroje uvádějí až tři miliony obětí. Až deset milionů uprchlíků našlo útočiště v Indii.

Po skončení války se obě země znovu vrátily k nevyřešenému problému Kašmíru. V prosinci 1972 byla uzavřena dohoda, na jejímž základě se původní linie příměří z roku 1949 změnila na oficiálně uznávanou Linii kontroly (LoC), která fakticky vymezila územní rozdělení regionu.

Krvavý přelom tisíciletí

Politické napětí v Džammú a Kašmíru vygradovalo v roce 1987 v souvislosti s krajně kontroverzními volbami, které mnozí obyvatelé považovali za zmanipulované ve prospěch vládní garnitury. Zklamání z volebního procesu vedlo část kašmírského obyvatelstva k radikalizaci a zahájení ozbrojeného odporu, který brzy získal podporu ze strany Pákistánu – jak v podobě logistické pomoci, tak přímého výcviku povstalců.

V následujícím desetiletí se region propadl do vlny násilí, kterou charakterizovaly desetitisíce incidentů. Bombové útoky, přestřelky, únosy i raketové útoky se staly součástí každodenní reality. Indická státní policie a armáda reagovaly rozsáhlými zásahy, často provázenými obviněními z porušování lidských práv. Teprve na přelomu tisíciletí začalo ozbrojené povstání postupně slábnout.

Kargilská válka mezi Indií a Pákistánem od května do července 1999 v oblasti Kargilu v Ladakhu, podél LoC. V Indii nesla krycí název Operace Vijay („Vítězství“), zatímco indické letectvo se zapojilo pod označením Operace Safed Sagar („Bílé moře“). Cílem bylo vytlačit pákistánské vojáky a polovojenské jednotky, kteří obsadili opuštěné indické pozice ve vysokohorském terénu.

Konflikt začal infiltrací pákistánských sil, které se vydávaly za kašmírské povstalce a pronikly na strategické pozice na indické straně LoC. Pákistán původně tvrdil, že jde o činnost nezávislých militantů, avšak důkazy nalezené u padlých a pozdější oficiální přiznání ukázaly, že za operací stály regulérní pákistánské polovojenské jednotky pod velením generála Ašrafa Rašída. Indická armáda, s podporou letectva, znovu obsadila většinu ztracených pozic. Pod mezinárodním tlakem se nakonec pákistánské síly stáhly.

Kargilský konflikt je považován za nejvýznamnější příklad konvenční války mezi dvěma jadernými mocnostmi od konce studené války. Boje v extrémně náročném horském terénu představovaly pro obě armády mimořádnou logistickou výzvu. Vzhledem k tomu, že Indie uskutečnila své první jaderné testy již v roce 1974 a Pákistán odpověděl vlastními zkouškami v roce 1998, probíhal konflikt v atmosféře bezprecedentního strategického napětí.

Do včerejška poslední vážný střet

Střet mezi Indií a Pákistánem v roce 2008 nebyl otevřenou válkou, ale přesto šlo o jeden z nejnebezpečnějších momentů v novodobých dějinách vztahů obou zemí. Dne 26. listopadu 2008 zaútočila skupina deseti ozbrojenců napojených na pákistánskou islamistickou organizaci Laškare Tajjaba (Lashkar-e-Taiba) na několik cílů v indickém městě Bombaji. Teroristé během tří dnů systematicky vraždili civilisty v hotelích, na nádraží i v židovském centru. Výsledkem bylo více než 170 mrtvých a stovky zraněných. Šlo o jeden z nejkrvavějších teroristických útoků v dějinách Indie.

Indická vláda v reakci obvinila Pákistán nejen z toho, že útok provedla organizace se základnou na jeho území, ale i z pasivity bezpečnostních složek, které údajně umožnily přípravu útoku. Následovala hluboká diplomatická krize. Indie zmobilizovala ozbrojené síly, přerušila mírová jednání a zvažovala odvetné vojenské kroky. I přes masivní tlak veřejnosti se však nakonec rozhodla pro cestu mezinárodní diplomacie a přímý vojenský střet byl odvrácen.

Krize z roku 2008 ukázala, jak křehká je rovnováha mezi Indií a Pákistánem i v době, kdy mezi nimi oficiálně neprobíhá válka. Upozornila také na riziko, že asymetrické hrozby, včetně státem podporovaného terorismu, mohou v jaderném kontextu rychle eskalovat v katastrofu.

Nejvýznamnější eskalace od té doby nastala v únoru 2019 po útoku v Pulwamě, kde se sebevražedný atentátník napojený na džihádistickou skupinu Džajše Mohammad zabil 40 indických vojáků. Indie zareagovala leteckým úderem na pákistánské území – poprvé od války v roce 1971. Cílem mělo být výcvikové středisko zmíněné skupiny poblíž Balakotu. Pákistán odpověděl sestřelením indického stíhače a zajetím pilota, kterého však posléze propustil.

Jak to všechno skončí?

V kontextu stupňující se krize se EuroZprávy.cz obrátily na Gokhana Bacika, experta na blízkovýchodní politiku z olomoucké Univerzity Palackého. Bacik připomněl historické pozadí napětí mezi Indií a Pákistánem, které podle něj trvá již od rozdělení obou zemí. Upozornil, že opakovaná napětí pramení z nevyřešených zásadních problémů, přičemž některá eskalovala až do ozbrojených konfliktů, například v roce 1999.

Za další zdroj napětí označil změnu statusu Kašmíru. Tento vývoj podle něj zvyšuje riziko další eskalace. Konflikt považuje za strukturální – Indie a Pákistán jsou podle jeho slov rivalizujícími státy, které mají tendenci „vyvolávat problémy“. Uvedl, že podobně jako izraelsko-palestinský spor i tento střet přerůstá rámec čistě bilaterálního problému.

Bacik rovněž varoval před širšími dopady, které přesahují samotný region. Konstatoval, že Turecko se začalo přiklánět na stranu Pákistánu, což nevyhnutelně ovlivní jeho vztahy s Indií. Nejasnou přitom zůstává i role Izraele. Bacik připustil, že lze spekulovat, jaké kroky Izrael podnikne a jak by to mohlo ovlivnit postoj Indie k palestinské otázce. Tento vývoj má podle něj zásadní dopad na domácí politiku v Pákistánu, kde by případná pasivita vlády mohla znamenat její neúspěch ve volbách. V tuto chvíli je však podle něj nutné vyčkat na další vývoj napětí.

Na otázku, zda může konflikt přerůst v globální válku, reagoval odmítavě. Připomněl, že jde o další epizodu v cyklu napětí mezi Indií a Pákistánem, který se sice opakuje, ale zároveň upozornil, že každý takový cyklus může jednou prolomit zaběhnutý vzorec a vést k rozsáhlejší válce. Není si však jistý, zda právě tento případ takový vývoj přinese.