Malé firmy na Ukrajině utrpěly těžké škody, fungují ale dál. Zaměstnanci padli ve válce, chybí suroviny

Svědčí o tom například příběh Serhije Ivina, který v Charkově na východě Ukrajiny vlastní továrnu Fadir Tools, věnující se řemeslné výrobě nástrojů. Jakmile Rusové překročili hranice a Charkov byl v přímém ohrožení, ozbrojil se brokovnicí a šel bránit budovu tamní hlavní administrativy. Po dopadu ruské rakety hned u budovy se na několik následujících týdnů i se spolubojovníky musel schovat do sklepa.

Po třech měsících strávených coby člen průzkumné jednotky ukrajinské armády se rozhodl kovárnu znovu otevřít. Pokračuje tak ve výrobě kovaných seker, řezbářských nožů a jiných nástrojů na zpracování dřeva. „Platíme mzdy a odvádíme daně a je důležité, abychom pokračovali. Jednoho dne válka skončí. Chceme zachránit toto místo a tento podnik a chceme zachránit tým, protože lidé chtějí jíst, chtějí mít budoucnost. A zbytek světa potřebuje nástroje,“ vylíčil Serhij.

Jakmile se vrátil do kovárny, čekalo na něj a jeho zaměstnance 600 nevyřízených objednávek. Jejich vyřízení trvalo až do října. „Měli jsme několik lidí, otevřeli jsme továrnu a začali jsme vyrábět ty zakázky pro klienty, kteří už zaplatili. Několik lidí chtělo vrátit peníze, ale většina byla ráda, že si počká na dodání nářadí, protože to považovala za symbol solidarity s Ukrajinou,“ popsal kovář.

Jeho klientela pochází zejména ze Spojených států a západní Evropy. Někteří z nich ho žádali, aby peníze za jejich objednávku vložil na válečné úsilí. Jiní podle Guardianu posílali dary. „Tyto peníze jsme použili na útvar, drony a další věci,“ dodal Serhij.

U zboží z Ukrajiny podle něj panuje nedůvěra. „Je to těžší než před válkou, protože lidé nedůvěřují tomu, že by si koupili něco z Ukrajiny, protože si myslí, že válka je všude. Je pro ně těžké pochopit, že v Charkově je teď většinou klid. Rakety stále dopadají, ale život jde dál.“

Guardian navštívil i dalšího řemeslníka – koželuha Sergeje. Zatímco na začátku invaze se pohyboval v Charkově, musel utéct do sto kilometrů vzdáleného Izjumu. Nešťastnou shodou okolností Izjum do ruských rukou padl za deset dní. Devět měsíců žil s rodinou ve sklepě, pak je v rámci podzimní protiofenzívy osvobodila ukrajinská armáda.

Sergejovi se částečně rozpadl jeho tým. Jeden z truhlářů byl zraněn v bojích u Bachmutu, brusič seker a nožů Andrej padl v bitvě nedaleko Charkova. Chybí rovněž suroviny. „Mámě trochu problém s kovem, protože před válkou byl každý kvalitní kov na Ukrajině z Ruska. Dodavatelé říkali, že je z Běloruska nebo Polska, ale každý věděl, odkud je ve skutečnosti. Nyní kovy pocházejí z Turecka a Evropy, ale cena je dvakrát vyšší než dříve. Ale my musíme pracovat,“ vylíčil charkovský koželuh.

Paradoxně nepřišel ani o ruskou klientelu, vypořádává se s ní ale po svém. „Dříve jsme do Ruska prodávali málo. Pořád nám píšou a chtějí koupit nářadí, ale my jim říkáme: ‚Jděte do prd*le‘,“ dodal Sergej.