Sýrie padla do rukou rebelů za pouhý týden. Proč se tamní armáda nebránila?

Asad, jistý svou pozicí, začal cestovat do zahraničí, navštívil Moskvu, Peking, Abú Zabí a Teherán. Zdálo se, že mezinárodní společenství, byť s nelibostí, akceptovalo, že tento brutální vůdce zůstane u moci. Normalizace vztahů se stala klíčovým slovem nejen mezi diplomaty na Blízkém východě, ale dokonce i mezi některými západními představiteli. V září, po třináctileté diplomatické přestávce, jmenovala Itálie svého prvního velvyslance v Sýrii.

Tato stabilita však náhle zmizela v sobotu po desetidenní překvapivé ofenzívě rebelského uskupení Hayat Tahrír al-Šám. Syrská arabská armáda se rozpadla, vojáci opouštěli své pozice a svlékali uniformy. Rebelové bez boje ovládli Damašek a Asad byl převezen do Moskvy. Dokonce i samotní rebelové byli překvapeni, jak snadno to šlo, uvedl server National Interest.

Náhlý a nečekaný rozpad syrské armády zapadá do dlouhé tradice zdánlivě silných, ale vnitřně křehkých armád, které rychle selhávají tváří v tvář povstaleckým útokům. Podobné události jsme mohli vidět nedávno v roce 2021 v Afghánistánu, kdy Afghánská národní armáda, kterou Spojené státy vycvičily a vyzbrojily za 83 miliard dolarů během dvaceti let, selhala během několika měsíců, když Tálibán převzal moc. V roce 2014 se irácká armáda zhroutila, když ISIS převzal kontrolu nad velkou částí země včetně měst Fallúdža a Mosul. Téhož roku v Jemenu povstalci Hútíové během několika dní obsadili hlavní město San'á a svrhli vládu Abdrabbúha Mansúra Hádího, který uprchl do Saúdské Arábie.

Podobné scénáře se odehrály i jinde. V roce 2013 v Centrální africké republice povstalecká koalice Séléka svrhla vládu během několika měsíců a s minimálním odporem obsadila hlavní město Bangui. Prezident François Bozizé uprchl do Kamerunu. V roce 1997 v Zairu se armáda Mobutua Sese Seka rozpadla, když povstání z východu smetlo zemi. Mobutu, který vládl od 60. let, uprchl do Maroka, zatímco jeho nespokojení prezidenští gardisté ostřelovali trup jeho letadla při odletu.

Načasování těchto kolapsů je vždy těžké předvídat; podobně jako ve hře Jenga nikdy nevíte, který odstraněný dílek způsobí pád celé věže. Přesto lze příčiny těchto pádů vždy identifikovat. Tyto faktory se stále opakují a podkopávají armády bojující proti povstalcům.

Jedním z hlavních důvodů je etnická exkluze. Vlády často obsazují své armády, zejména vyšší velení, příslušníky vlastního etnika. To sice přináší výhody, jako je větší soudržnost a loajalita, a je to osvědčený způsob, jak zabránit státním převratům, ale zároveň to vyvolává odpor u vyloučených skupin.

V Zairu na počátku 90. let pocházela polovina generálů z Mobutuovy provincie, přičemž třetina z nich byla příslušníky jeho malé etnické skupiny Ngbandi. V Centrální africké republice si povstalci stěžovali, že vláda odmítala integrovat určité etnické skupiny do armády. V Jemenu se šíité cítili přehlíženi pod vedením sunnity Hádího. V Afghánské národní armádě tvořili Tádžikové, kteří představují čtvrtinu populace, více než dvě třetiny velitelů.

V Sýrii bylo 70 % vojáků a 80 % důstojníků příslušníky Asadovy sekty alavitů, ačkoli tato skupina tvořila jen 13 % populace. Dominance alavitů byla téměř absolutní v Republikánské gardě, elitní ochranné jednotce vedené Asadovým bratrem. Ne-alavitští odvedenci v nižších hodnostech nebyli ochotni umírat za důstojnický sbor a režim, který je nereprezentoval.

Dalším faktorem je korupce, která podkopává armády zevnitř. Slabé vlády často nemají prostředky na zaplacení adekvátních platů, takže tolerují nebo nevědomky podporují korupci. Mobutu jednou svým přívržencům řekl: „Kraďte chytře, po malých kouscích,“ a během jeho vlády se dvakrát odehrály masové rabovací akce neplacených vojáků.

V armádách Jemenu, Iráku a Afghánistánu získávali povýšení ne ti nejkvalifikovanější, ale ti, kteří měli konexe nebo byli ochotni zaplatit úplatek. Na výplatních seznamech byly tisíce „duchovních vojáků,“ fiktivních pozic, jejichž prostřednictvím si velitelé přivlastňovali platy. V Afghánistánu byli důstojníci podezřelí z pašování opia a zbraní. Řadoví vojáci měli často pocit, že jejich nadřízení je okrádají, a nebyli ochotni bojovat za zkorumpovaný režim.

Syrská armáda trpěla podobnými problémy, od vydírání na kontrolních stanovištích až po multimiliardový obchod s nelegálním amfetaminem captagonem. Řadoví vojáci si stěžovali, že důstojníci kradli jejich dotace na palivo a požadovali úplatky za možnost odejít na dovolenou.

Nejzásadnějším faktorem kolapsů armád je však ztráta zahraniční podpory. Slabé vlády často potřebují pomoc, aby si udržely kontrolu nad svým územím. Když zahraniční aktéři stáhnou svou podporu, kolaps bývá nevyhnutelný.

V Sýrii tento faktor sehrál klíčovou roli. Rusko se kvůli válce na Ukrajině nemohlo soustředit na letecké údery, které v minulosti Asada zachránily. Hizballáh oslabil izraelský tlak v Libanonu a Írán stáhl své vojenské síly po vlastních ztrátách.

Stejně jako syrská armáda byl i celý syrský stát křehký, vyprázdněný korupcí a závislý na zahraniční podpoře. S odstupem času je možná pozoruhodné spíše to, jak dlouho se režim dokázal udržet.