KOMENTÁŘ | Donalde Trumpe, takhle férovka nevypadá. Šikana dva na jednoho před kamerami v Bílém domě

Na pátečním „diplomatickém“ jednání v Bílém domě nebylo po skutečné diplomacii ani památky. Skutečná diplomacie totiž stojí na principu reciprocity – tedy na rovnocenném a vyváženém jednání. Představme si to na příkladu: když Česká republika vyhostila několik desítek ruských diplomatů, Rusko odpovědělo stejným krokem. Stejně tak platí, že státní představitel se setkává se svým protějškem na odpovídající úrovni, případně s jím pověřeným zástupcem – tedy v zásadě velvyslancem, konzulem nebo chargé d’affaires. 

Je to samozřejmě věcí dohody obou stran, nicméně v Bílém domě na Zelenského nečekal pouze prezident Trump, tedy jeho protějšek v hodnostním žebříčku, ale i viceprezident JD Vance – představitel nižší politické úrovně, který se Zelenskému postavením nemůže rovnat. To mu však nebránilo být stejně hlasitý, ne-li dokonce hlasitější než samotný Trump.

Trump a JD Vance se rozhodli ukrajinského prezidenta doslova zatlačit do kouta – jejich vystupování bylo hrubé, ponižující a agresivní. Předvedli „diplomacii“, jaká by se snad hodila pro jednání s úhlavním nepřítelem, jakého dnes Spojené státy ani nemají. Stojí za zmínku, že úvodní schůzky britské a francouzské vlády s Hitlerovým režimem na počátku 40. let působily ve srovnání s tím, co předvedli američtí lídři, téměř smířlivě.

Olga Tokariuk, akademická spolupracovnice britského think tanku Chatham House, ostře kritizovala Trumpovo chování vůči Zelenskému a označila jeho přístup za „totální šikanu“. Podle ní se nejednalo o diplomacii, ale o jednostrannou podporu ruské strany a snahu „dorazit oběť“. O jejích slovech informovaly EuroZprávy.cz v pátek večer. 

Zelenskyj se sám nevyvaroval jistých přešlapů, avšak vzhledem k situaci, do níž byl vržen, lze nad nimi přimhouřit oko. Do Bílého domu sice nepřišel v oděvu odpovídajícím tamním protokolárním zvyklostem, avšak americká strana musela počítat s tím, že jeho dress code se řídí jinými pravidly. Sám Zelenskyj to před novináři okomentoval podobně, jako to dělá po celou válku: „Oblek si vezmu, až tato válka skončí, ano. Možná něco jako vy, možná něco lepšího. Nevím, uvidíme. Možná něco levnějšího. Děkuji.“

Do Bílého domu totiž zavítal – a rozhodně ne z vlastní vůle – prezident ve válečných časech, tedy něco, čím by Trump patrně sám rád byl. Jeho přístup k Zelenskému byl až odpudivý, plný zjevné zášti, a nelze se ubránit dojmu, že ukrajinský prezident byl pozván jen proto, aby se tato fraška mohla odehrát. Šlo o zinscenované veřejné ponížení lídra, který s podporou svého lidu vede zemi sužovanou válkou a vytrvale bojuje za její obranu všemi dostupnými prostředky.

Evropští lídři sledovali tento vývoj s odporem – a těžko se tomu divit. Trump by nejraději uvrhl Evropu do chaosu a války, aby mu už nestála v cestě. Nebo snad proto, aby jí pak mohl velkoryse „nabídnout“ těžbu nerostných surovin a nechat americký byznys, aby se o ni „postaral“? Na první pohled se to může zdát jako přehnané tvrzení, avšak přesně vystihuje způsob, jakým se Trump pokusil využít křehké postavení Ukrajiny ve svůj vlastní prospěch.

Trumpova realita se diametrálně liší od toho, čím Evropa žije už po staletí. Jeho hlavním cílem není diplomacie ani mír, ale obchodní dohody – a pokud bude třeba, klidně i válka. Osud Ukrajiny ho nijak netrápí. Respektive, záleželo mu na něm jen do chvíle, než Zelenskyj odmítl svou zemi prodat.

Trump nesnáší, když mu někdo vzdoruje. A právě proto nyní obrací svou pozornost k Rusku. Důsledky ponižujícího „vyhození“ Zelenského z Bílého domu mohou být natolik zásadní, že si je zatím ani nedokážeme plně představit. Evropa se musí postavit na vlastní nohy a převzít odpovědnost – poskytnout Ukrajině bezpečnostní záruky bez spoléhání na rozmary americké politiky.

Stojíme na křižovatce, kde neexistuje prostor pro váhání. Není čas vybírat či zvažovat – jediná správná cesta je jasná. Evropa musí napnout všechny své síly, vyvinout maximální tlak na Rusko, pevně podpořit Ukrajinu a zároveň se postavit sama za sebe. Mír není skutečnou možností, dokud není spravedlivý. A spravedlivý mír vždy zohledňuje potřeby napadené země – v tomto případě bez jakýchkoli pochyb právě Ukrajiny.