KOMENTÁŘ | KLDR se na Ukrajině angažovat neměla. Režim kvůli tomu zeslábl, může hrozit i agrese ze Soulu

Přestože se Pchjongjang dlouhodobě vymezuje proti americké hegemonii a západním spojencům, od roku 1953 se Severní Korea nezapojila do žádného ozbrojeného konfliktu v takové míře jako ve válce na Ukrajině. Ačkoliv severokorejští vojáci v minulosti působili v různých konfliktech – například v jemenské občanské válce v roce 1994, ugandské občanské válce v 80. letech či ve vietnamské válce v 70. letech – nikdy nešlo o nasazení tisíců vojáků mimo Korejský poloostrov.

Nyní však podle dostupných informací Severokorejci ukrajinskou frontu opouštějí. Tento ústup nastává poté, co ze zhruba 11 až 12 tisíc nasazených vojáků utrpěli ztráty v rozmezí dvou až tří tisíc mužů. Vyskytují se informace, že ruské velení je využívalo spíše jako „potravu pro děla“ než skutečnou bojovou sílu schopnou ovlivnit vývoj na frontě. Tento přístup je dlouhodobě vlastní ruské (či sovětské) armádě, která již od druhé světové války neváhá obětovat obrovské množství lidských životů ve jménu strategických zisků. Stejně bezohledně přistupoval k nasazení svých vojáků i severokorejský režim během Korejské války v letech 1950–1953.

Jenže nejde jen o vysoké ztráty, které Pchjongjang utrpěl. Snaha zapojit se do „svaté války“ proti Západu nyní Severní Koreu staví do výrazné nevýhody vůči jejímu jižnímu sousedovi. Jižní Korea, oficiálně Korejská republika, rozhodně nepatří mezi pasivní pozorovatele dění – naopak aktivně hledá způsoby, jak oslabit svého severního protivníka, s nímž je technicky stále ve válečném stavu. Tato neúprosná rivalita, trvající už více než sedm desetiletí, je poháněna oboustrannou snahou o oslabení či dokonce zničení nepřítele, přičemž jakákoli chyba či oslabení jednoho znamená příležitost pro druhého.

Mnoho informací, které jsme o severokorejském režimu a jeho armádě měli ještě před jejich zapojením do války na Ukrajině, pocházelo především z poznatků jihokorejské rozvědky. Ta ze Severu nikdy nespustila z očí a nepřetržitě monitoruje každý jeho krok. Jižní Korea dlouhodobě považuje Severní Koreu za existenční hrozbu, a proto investuje značné prostředky do zpravodajských operací. Nutno podotknout, že tentokrát se to vyplatilo daleko víc než kdy dřív.

KLDR nemusí být nutně agresor

Nyní má Soul bezprecedentní výhodu a nelze pochybovat o tom, že ji ochotně využije. Ve světě je sice rozšířená (a velice reálná) představa, že případná agrese na Korejském poloostrově by přišla ze Severu, realita však může být mnohem složitější. Vzájemná nenávist mezi oběma státy je natolik hluboká, že nelze vyloučit ani opačný scénář – tedy pokus o tzv. sjednocení pod taktovkou demokratické Jižní Koreje.

Navíc není zcela jasné, jaký postoj k problematice dvou Korejí zaujme nový americký prezident Donald Trump. Ačkoli deklaroval ochotu „jednat“ s Kim Čong-unem, nelze přehlédnout, že Pchjongjang stále figuruje na seznamu hrozeb pro Spojené státy. Pokud by se naskytla příležitost definitivně oslabit či dokonce zničit severokorejský režim, může být pro Washington až příliš lákavé ji využít.

Je totiž nutné si uvědomit realitu; se severokorejským režimem nelze vést racionální dialog – dobře to ví Soul, Washington i Tokio. Proti Pchjongjangu tak nyní stojí tři skutečně mocní hráči, zatímco samotná Severní Korea si během posledního roku sama podkopala pověst vlastní armády. Její angažmá ve válce na Ukrajině, která se jí ani zdaleka netýkala, se ukázalo jako strategická chyba, jež oslabila nejen její vojenský potenciál, ale i postavení na mezinárodní scéně.

Geopolitická situace ve východní Asii je nesmírně složitá. Zatímco pozornost světa se upírá k trvajícímu nepřátelství mezi Jižní a Severní Koreou, poněkud se zapomíná na širší kontext – v regionu se nachází několik mocností, které usilují o posílení svého vlivu. Jednou z nich je Japonsko, které navzdory poválečným omezením postupně nabývá na síle a v mnoha ohledech úspěšně konkuruje Číně.

Pokud by se tedy Soul rozhodl „srovnat“ svého severního souseda, mohl by tím otevřít nebezpečný precedens pro uplatňování síly v celém regionu. Jakmile by jedna mocnost prokázala ochotu přepsat hranice vojenskou cestou, mohlo by to povzbudit i další hráče ve východní Asii k radikálnějším krokům. V této dynamické situaci sledujeme nejen rostoucí ambice Číny a strategické zájmy Spojených států, ale také stále nevyjasněnou roli regionálních aktérů, jako jsou Jižní Korea a Japonsko.