KOMENTÁŘ | Kreml ví, že je Západ daleko silnější. NATO a EU musí jednat z pozice síly

Putin si v Ruské federaci během více než dvaceti let zajistil prakticky neomezenou moc, která mu dovolila rozpoutat invazi proti suverénní a samostatné Ukrajině na bázi absolutně nepravdivé záminky o bujícím nacismu. Během své dlouhé vlády systematicky likvidoval a nadále likviduje odpůrce režimu (a války). Pokud jsou moc známí nebo blízcí jeho nejbližšímu kruhu, odsune je do ústraní na nějakou nedůležitou pozici.

Spolupráce současného vedení Kremlu s ruskými bezpečnostními silami a oligarchy je vskutku impozantní. Tento mocenský aparát dokázal z Ruska udělat kolos, který umí fungovat nikoliv navzdory, nýbrž díky korupci a kriminalitě těch nejvýše postavených lidí. Úplně stejně fungují ruské ozbrojené síly, které na Ukrajině zaznamenávají určité úspěchy i díky násilníkům propuštěným z vězení za účelem účasti na „speciální vojenské operaci“.

Chování ruských ozbrojených sil na Ukrajině přesně kopíruje charakter Putina a jeho nejbližšího okolí. Existují důkazy o tom, že ruští vojáci pálí domy ukrajinských civilistů, dopouštějí se na nich násilí a popravují zajatce. Tyto rozkazy nevycházejí z hlav vojenských velitelů, nýbrž samotného vedení Kremlu. Aby Rusko mohlo v rámci „speciální vojenské operace“ uspět, potřebuje Ukrajince co nejvíce vyděsit a tím pádem demoralizovat.

Nejvíce ale o ruském přístupu k celému mezinárodními společenství řekl minulý týden. Tehdy Spojené státy a Velká Británie udělily Kyjevu povolení používat rakety dlouhého doletu ATACMS a Storm Shadow proti hloubi ruského území, což propaganda Moskvy označila za překročení červených linií a „otestovala“ balistickou raketu středního doletu (IRBM) Orešnik.

Tento „test“, jak ho ruští propagandisté několikrát označili, proběhl na civilistech města Dnipro na jihovýchodě Ukrajiny. Šlo o historicky první využití takovéto zbraně proti cizí zemi. Rusko IRBM vypálilo sice bez jaderné hlavice, ale bez jakéhokoli ostychu. Ránu schytala země, která tento druh raket ani nevlastní, neboť nedisponuje zbraněmi hromadného ničení.

Ruská propaganda obvinila Západ a Ukrajinu z další eskalace války, přičemž využila neadekvátní typ útoku proti rozhodně slabšímu soupeři. Ukrajinská armáda je totiž, dá se říct, běžných – tedy spoléhá se na konvenční síly a není jadernou mocností. Je tedy nasnadě předpokládat, že se proti balistickým zbraním nemá jak bránit a vystřelení takovéto zbraně na civilní oblast je odsouzeníhodné.

Rusové totiž museli IRBM přesně zaměřit a věděli, kam poletí – a bezpochyby rozkaz k tomuto aktu dal sám ruský prezident. Letěla nad hustě osídlenou oblast s cílem zabíjet nevinné civilisty. Jde o nepopiratelný fakt, který by z Moskvy měl v rámci mezinárodního společenství udělat ještě většího „vyhnance“.

Jenže bezmála týden po odpálení IRBM se zdá, že se vůbec nic neděje. Napříč západními spojenci vznikly debaty o tom, jak se Rusku postavit ještě silněji – kupříkladu Spojené státy ohlásily nové sankce, které by měly vést k citelnému poškození ruské ekonomiky. V Radě bezpečnosti OSN o této situaci ani nemá smysl jednat, neboť Moskva jakoukoli rezoluci vetuje.

Jakkoli tedy byla situace z minulého týdne bezprecedentní, není možné ji vyřešit jinak než dalším nátlakem na Moskvu. Jenže Rusko si na takový nátlak už zvyklo a nehodlá mu podlehnout. Navíc má věrné spojence jako Írán, Čínu nebo Severní Koreu, kteří ho nenechají na holičkách a hodlají podpořit jeho neúnavný boj proti Západu.

Kam ale tento nátlak povede? Děje se přesně to, co Putin musel očekávat ve chvíli, kdy dal rozkaz k odpálení IRBM na Dnipro. Ruský lídr velmi dobře ví, že v očích Západu už nemůže klesnout a je k tomu lhostejný.

S Ruskem je životně důležité jednat z pozice síly. NATO ani Evropská unie to dosud neudělaly. Další a další sankce jsou pro kremelský režim něco jako uznání faktu, že svou práci dělá dobře – Západ se vzteká – a to je jediný cíl Moskvy. Teď může Rusko čekat pouze na chybu, která pomůže buď k rozšíření jeho vlivu nebo globálnímu konfliktu.

Evropské země by si měly zvyknout na to, že jsou relativně silné – a především, že Evropská unie je ve většině ohledů před Ruskem napřed. Sdružuje tři ze sedmi členů G7 (Německo, Francii, Itálii), má obrovský politický a diplomatický potenciál, vlastní jaderné zbraně. Její součástí je 27 různých národních armád, z nichž některé dokonce mají kapacity pro samostatný boj s ruskou armádou.

Rusko pouze využívá faktu, že si západní spojenci dost dobře neuvědomují svou moc. Porazit ruskou armádu na bojišti by pro NATO měla být formalita, pokud vezmeme v potaz, že ani jedna ze stran nemá v úmyslu použít jadernou zbraň. Kreml si naopak jistě uvědomuje, že proti NATO nemá v konvenční rovině mnoho šancí a využívá pouze mohutného jaderného arsenálu, aby Západ od tohoto uvědomění odstrašil.