KOMENTÁŘ | Na pokraji soudného dne? Mýtus zvaný Able Archer je živý i po 40 letech

Mýtus obklopující cvičení Able Archer zní ve stručnosti následovně: sovětští zpravodajci a vrcholní politici nesprávně vyhodnotili aktivitu NATO jako zástěrku k zahájení překvapivého jaderného útoku na země Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem. V reakci měli vážně zvažovat vlastní, preventivní úder za pomoci zbraní hromadného ničení na západní cíle. Svět se měl v důsledku nacházet na pokraji třetí světové války, podobně jako o 21 let dříve, během karibské raketové krize.  

Pro pochopení toho, co se ve skutečnosti v listopadu 1983 událo, je nutné nastínit podstatu zmíněného cvičení. Able Archer 83 představoval poslední fázi série pravidelných manévrů NATO Autumn Forge. Jeho scénář rozpracovával hypotetickou eskalaci studenoválečného napětí, které bylo v této době mimořádně vysoké. Simuloval situaci, kdy Sovětský svaz zahájil zástupné války proti Spojeným státům ve Třetím světě, následně zaútočil na část neutrálních evropských zemí, což se ukázalo jako předehra k úderu na členy Severoatlantické aliance, Norsko a Západní Německo.  

Fiktivní scénář předpokládal, že sovětské jednotky při pokusu probít se na západoněmecké území nasadily chemické zbraně, přičemž NATO reagovalo stejným způsobem. Západ se následně rozhodl pro omezený jaderný útok na vybraná východoevropská města s cílem podlomit ochotu sovětských spojenců pokračovat v boji. Jelikož neměl kýžený efekt, Severoatlantická aliance se uchýlila k totálnímu jadernému úderu na Varšavskou smlouvu. Právě tato poslední fáze simulace byla podstatou cvičení Able Archer 83.  

Podobná cvičení nebyla v první polovině osmdesátých let nikterak nestandardní na obou stranách železné opony. Šlo o důsledek vyhrocení napětí mezi Východem a Západem v důsledku sovětské vojenské intervence v Afghánistánu i rozmisťování jaderných zbraní středního dosahu v Evropě, takzvané euroraketové krize. Koncentrace velkého množství vojáků a jejich zvýšená aktivita na druhou stranu vždy vyvolávaly podezíravost protistrany, třebaže existoval mechanismus pro hlášení takových cvičení, který měl zabránit nepochopení skutečných záměrů protivníka a případné neadekvátní reakci s potenciálně nevratnými a tragickými následky.

Dokumenty bývalých zemí Varšavské smlouvy odhalují, že především tamní vojenská velení považovala v první polovině osmdesátých let velká cvičení NATO jako ideální příležitost, jak může Západ nečekaně zaútočit na socialistické země. Myšlenku „náhlé západní agrese“ patrně zcela neodmítal ani Jurij Andropov, dlouholetý předseda KGB, který i před tím, než po smrti Leonida Brežněva stanul v čele sovětských komunistů, varoval před zvyšujícím se rizikem vypuknutí jaderné války. Patrně z jeho iniciativy na počátku uvedené dekády začal Sovětský svaz vytvářet nový systém včasného varování před nečekaným západním útokem. Operace dostala krycí název RJAN (raketno-jadernoje napadeniie).

Z dnešního pohledu je zjevné, že podobné obavy byly chimérou. Na obranu Andropova je však korektní uvést, že američtí představitelé v čele s ředitelem CIA Williamem Caseyem a ministrem obrany Casparem Weibergerem v té době skutečně schválili množství zjevně provokativních operací, včetně vojenských cvičení poblíž sovětských hranic a námořních základen, s jasným cílem stupňovat tlak na Kreml. Napětí dále vyhrotily události roku 1983, které cvičení Able Archer předcházely. Americký prezident Ronald Reagan označil Sovětský svaz za „říši zla“, oznámil ambiciózní vojenský projekt SDI a schválil vojenské potlačení ultralevicového puče na Grenadě. Eskalovalo rozmisťování nových raket schopných nést jaderné hlavice no obou stranách železné opony. A sovětská stíhačka nedopatřením sestřelila civilní jihokorejský Boeing 747, na jehož palubě zahynulo 269 lidí.

Tvrzení, že cvičení Able Archer 83 málem vyvolalo jadernou válku, se objevilo s časovým odstupem, na konci osmdesátých let. Stavělo na výpovědi sovětského přeběhlíka, dvojitého agenta Olega Gordievského. Ten v rozhovoru s jedním ze západních novinářů zmínil paniku, kterou Able Archer údajně v Kremlu způsobil. Později podobně hovořil i o napětí ve velení KGB, přičemž celou myšlenku rozpracoval ve svých pamětech z poloviny devadesátých let. Zdánlivou kredibilitu jeho tvrzením dodávaly odkazy na zmíněnou operaci RJAN. Ta však v listopadu 1983 představovala stále fakticky experimentální projekt, který ostatně před rozpadem Sovětského svazu nikdy nebyl plně uveden do praxe.

Vazbu mezi Able Archer 83 a RJAN navíc nepotvrdil žádný dokument, pouze výpovědi Gordievského, které jsou také hlavním zdrojem většiny následně nekriticky přejímaných tvrzení, že v listopadu 1983 bylo lidstvo krůček od jaderného armageddonu. Druhým zdrojem jsou odtajněné americké vojenské a zpravodajské dokumenty. V rámci vyhodnocení cvičení uvádějí, že Východ jej patrně mohl vnímat jako přípravu ke skutečnému útoku.

Dokumenty bývalých zemí Varšavské smlouvy tento předpoklad nepotvrdily, v souvislosti s Able Archer 83 nevykazují nic neobvyklého. Platí to i o výpovědích některých východních vojenských důstojníků, zpravodajců i diplomatů, kteří byli na události z listopadu 1983 cíleně dotazováni. Nejenže sovětské vedení nikdy nepojalo podezření, že západní cvičení je zástěrkou pro překvapivý útok, s drtivou pravděpodobností jej ani výrazněji nereflektovalo. Na program jednání stranického politbyra, které by hrálo v případném nařízení preventivního úderu zásadní roli, se vůbec nedostalo. Nezmiňují jej ani četné paměti tehdejších čelných sovětských komunistů. Zvýšená bojová pohotovost vojsk Varšavské smlouvy, která byla během Able Archer 83 vyhlášena – v období takzvané druhé studené války v první polovině osmdesátých let nešlo o anomálii –, skončila příznačně dříve než samotné cvičení.  

Populární výklad o bezprostřední hrozbě jaderné konfrontace v minulosti zpochybnili přední historici studené války jako Mark Kramer, Vojtěch Mastný či Raymond Garthoff. Nedávno jej na základě obsáhlých rešerší definitivně rozbil Simon Miles. Jde o potvrzení základní poučky, že primární dobové dokumenty mohou vnést zcela jiný pohled na události, o kterých mnozí s oblibou činí kategorické a jednoznačné soudy. Nezřídka jde o soudy mediálně atraktivní, přitahující pozornost a budící senzaci. Právě proto takové výklady snadno zapouštějí kořeny a jejich vyvracení je následně mimořádně složité. Able Archer 83 je v tomto směru zářným případem.   

Autor je historik.